Právě kvůli tomuto svazku tehdejší prezident Václav Havel v roce 1998 odmítl udělit Zilkovi Řád bílého lva, který měl dostat. Když loni Zilk zemřel, Havel se mu za to omluvil. Podle materiálů StB ale Zilk s tajnou komunistickou policií opravdu spolupracoval a za své služby si nechával velice dobře platit.
Nebyl však udavačem v pravém slova smyslu a komunistické rozvědce nepředával údaje, na jejichž základě by někdo mohl skončit ve vězení. Komunisty zásoboval informacemi z rakouské politické scény a veřejného života.
prohlédněte si ukázky ze svazkuRedakce iDNES.cz získala z Archivu bezpečnostních složek kopie svazků, které vedla v druhé polovině šedesátých let komunistická špionáž na Helmuta Zilka. |
Šilinky, koruny, lustry...
"Dal jsem mu pět tisíc šilinků a pro odposlech v místnosti řekl, že mu dávám peníze... Z této části jednání bylo patrné, že Holec má peníze rád a že je při svém způsobu života potřebuje," uvádí příslušník StB v jednom z dokumentů.
Podle materiálů StB se opravdu zdá, že hlavním důvodem, proč Zilk s komunistickou rozvědkou začal spolupracovat, byly peníze. StB mu totiž za informace dobře platila.
V letech 1965 až 1968 dostal 55 tisíc šilinků a 13 tisíc korun. V několikasetstránkovém svazku je přitom Zilkův podpis na jediném dokumentu z prosince 1966, kdy dostal první odměnu. Stvrzenka je ale na Zilkovu žádost napsána tak, jako by šlo o vrácení půjčky. Na dalších směnkách je už podepsán falešným jménem Johan Meiz, které si sám vybral.
Helmut Zilk- Narozen 9.6.1927 ve Vídni. - 1950-2008, člen Socialistické strany Rakouska (SPÖ), - V roce 1955 začal pracovat v Rakouském rozhlasu a televizi - 1967-1974, programový ředitel ORF - 1974-1979, novinář deníku Neuen Kronen-Zeitung - Květen 1983-září 1984 - Září 1984-říjen 1994, starosta Vídně - 5.prosince 1993 - Těžce zraněn bombou v dopisní zásilce; nálož mu utrhla tři prsty levé ruky (údajně kvůli přílišným sympatiím k cizincům). Od té doby halil svoji znetvořenou ruku - 2003, předseda komise pro reformu rakouské armády |
Zilk bral peníze ochotně a rád a využíval i další nabídky, které mu StB dávala. Často například jezdil do tehdejší ČSSR. Zde na něj v recepci hotelu pravidelně čekala obálka s penězi. Většinou to byly tři tisíce korun. Tehdejšímu řediteli rakouské televize se zde dokonce tak líbilo, že před pracovníky rozvědky naznačil zájem mít v centru Prahy, nejlépe u Staroměstského náměstí, malý byt. Vnitro se po něm také začalo poohlížet.
Při další ze schůzek, které se většinou odehrávaly u něj v bytě, ale také v kanceláři nebo v kavárnách, naznačil, že nemusí dostávat jen peníze. Líbil by se mu například lustr nebo lampy z českého skla. Vše také neprodleně dostal a vyzdobil si svůj vídeňský byt.
Svou vstřícností dokonce jednou překvapil i samotnou StB, když po schůzce vytáhl již předem napsanou a připravenou stvrzenku.
O aktivitě Zilka svědčí také množství schůzek. Během let 1966 až 1968 se Zilk s StB setkal osmapadesátkrát.
Hlavní je zlepšit vztahy
"Nikdo, ani Zilk, si jistě nemohl myslet, že by někdo poměrně štědře honoroval bezcenné informace. Zilk dodržoval určité zásady při přebírání peněz, podepisoval potvrzení smyšleným jménem, což je jistě podezřelé. Pokud by považoval přijímání takových peněz za nezávadné, nebyl by důvod, proč to tajit," tvrdí historik Vojenského historického ústavu Prokop Tomek.
Rakouský historik:Zilk zůstává morální autoritou |
Zilk byl oficiálně veden v kategorii spolupracovníků "důvěrný styk". Podle směrnic rozvědky to byl vědomý spolupracovník, zpravidla cizinec, jenž byl získáván jménem československých úřadů a s nímž byl veden prakticky legální kontakt, do jisté míry utajený. "Důvěrný styk" nebyl nucen dodržovat disciplínu a plnění rozvědných úkolů bylo závislé na jeho postavení a možnostech, popisuje tehdejší praxi Tomek.
StB si byla vědoma exkluzivity svého zdroje, a proto na Zilka nijak netlačila. To, že od ní bral peníze, považovala za dobrý podklad pro jeho pozdější kompromitaci.
"Nelze si představovat, že s cizincem v poměrně významném postavení příslušníci Státní bezpečnosti hovořili stylem vyšetřovatelů v Ruzyňské věznici. Přístup StB byl citlivý, individuální a promyšlený," řekl Tomek.
Rozvědka podle historika jako hlavní motiv kontaktů označovala snahu zlepšovat vzájemné vztahy, odstraňovat nedorozumění, napomáhat udržení míru, zlepšovat politické poměry v Československu.
"Byla to doba iluze, že komunistická společnost se postupně liberalizuje. Jistě bylo něco jiného se bavit s lidmi deklarujícími sympatie ke změnám než s primitivními a ideologicky zaslepenými estébáky," myslí si Tomek.
Ze spisu ale také vyplývá, že Zilk sice vítal politické uvolňování v ČSSR, na druhou stranu měl však strach, že pokud by se situace uvolnila až příliš, mohla by se jeho spolupráce provalit.
A co vlastně Zilk StB říkal? "Bylo s Holcem dojednáno, že nás bude i nadále informovat o politické situaci a o jednáních, která povede s jednotlivými politickými funkcionáři a vládními činiteli Rakouska," konstatuje jeden z dokumentů. A přesně podle této dohody se také schůzky odehrávaly. Zilk tak StB nosil neškodné stranické materiály a informoval, kdo koho ve straně nemá rád.
Věděl Zilk, kdo ho platí?
Při naprosté většině kauz, řešících spolupráci s StB, je klíčová otázka, zda dotyčný věděl, že jedná s tajnou policií. A lze očekávat, že podobný problém se bude řešit i v případě rakouského politika. "Z dosavadního rozpracování typu Holce je jasné, že jmenovaný si je naprosto vědom, že informace, které nám předává, slouží potřebám určité tajné služby," konstatuje ale jeden ze záznamů.
"Zilk musel vědět, že je v kontaktu s příslušníky rozvědky ministerstva vnitra. Jedním z motivů byly určitě peníze. Dále to byla patrně snaha mít vliv na události, zajistit si úspěch svých mezinárodních pořadů rakouské a československé televize. Další vysvětlení je třeba hledat v tom, že se stýkal s rozvědkou ministerstva vnitra v nejliberálnější fázi existence komunistické vlády v Československu. V době, kdy bylo možno si dělat naděje, že poměry v Československu se mění a zlepšují. Že může takovému vývoji napomoci. A ještě na tom vydělat," tvrdí Tomek.
Havel: K omluvě mě vedly jisté informace...
Na podzim 1967 byl Zilkovým kontaktem asi nejslavnější český špion Ladislav Bittman, který po srpnu 1968 utekl na Západ. "Kontakt s ním jistě nebyl pro Zilka obtížný. Zilkovy názory byly mírně levicové, takže nemuselo být obtížné najít společnou řeč. Při přístupu k cizincům se StB oprošťovala od rigidního vyjadřování a názorů," popisuje tuto "spolupráci" Tomek.
Právě Bittmanovým útěkem ale začíná asi nejzajímavější část Zilkova příběhu. Bittman byl u rozvědky expert na dezinformace a aktivní opatření. Tedy způsoby, jak například články v novinách ovlivňovat veřejné mínění. Po svém útěku Američanům vyzradil všechny své kontakty, včetně Zilka.
Rakouská tajná služba si okamžitě pozvala na pohovor pracovníky z československé ambasády a zcela otevřeně se je ptala na Zilka. Nic z toho ale jeho kariéru neohrozilo. V 80. letech se stává ministrem školství a později starostou Vídně. A to je pro řadu historiků i odborníků na tajné služby naprosto nepochopitelné.
Podle nich musel mít Zilk silného ochránce, kterým mohla být právě americká CIA. Teorii o CIA uvedlo iDNES.cz a MF DNES více zdrojů a leccos naznačuje i odpověď Václava Havla na otázku, proč se na Zilkově pohřbu omluvil.
"Můžete uvést, že jsem se od té doby dozvěděl jisté informace, které mě k tomu vedly," řekl Havel. Na Zilkově pohřbu prohlásil: "Možná jsme mu i někdy z neznalosti ublížili."
Aféra Zilk ale mohla být také zbraní právě proti Havlovi. O spolupráci Rakušana s StB se dozvěděl krátce před udělením vyznamenání a podle kuloárních zdrojů tehdy dostal nůž na krk. Buď vyznamenání zruší, nebo se v den státního svátku veřejnost dozví, komu ho vlastně udělil.
