Teď přijeli do Liberce jeden coby bývalý prezident, druhý jako jeden z nejuznávanějších českých herců. V černé limuzíně, s ochrankou, která jim klestila cestu přes tlekající dav do místní knihovny.
Jedna z žen ukazuje rozstřílenou občanku, kterou v první den okupace prolétla kulka a zabila jejího manžela. Havel se co dva kroky zastavuje. Přes lidi se nemůže protlačit.
"Děkuji. Já si na vás tady pamatuji. Děkuji za všechno. Pro mne jste stále prezident," křičí starší muž alespoň z povzdálí. Ruka střídá ruku, Havel přijímá gratulace, květiny, lidé chtějí podepisovat knihy.
"Pusťte nás, musíme projít, dočkáte se nahoře, pan Havel s vámi bude mluvit. Netlačte se. Uvolněte nám cestu," volá jeden z organizátorů.
Havel s Třískou jsou evidentně potěšeni. V narvaném sále si sedají na připravený gauč.
"Jdi proboha dopředu, ať ho vyfotíš," ponouká matka dospívajího syna. Skupina Plastic People spustí první skladbu, starší lidé si ucpávají uši a pak už se dočkávají Havla.
"Před lety i letos jsme jeli právě s Janem Třískou do Liberce z Hrádečku. Cestu jsme dost kopírovali, takže jsme dojmy měli trochu silnější. Bylo stejné počasí, svítilo sluníčko. Bylo to příjemné. Tehdy i dnes. Jenom jsme sem před lety jeli na jeden večírek. A zůstali týden," začíná Havel.
V osmašedesátém jeli oba muži za tehdejší ředitelkou liberecké galerie Hanou Seifertovou a některými libereckými architekty. "Byli jsme u Hany doma a ta celý večer kontrolovala svou malou dceru, jako kdyby něco viselo ve vzduchu," pokračuje Tříska.
A Havel pokračuje: "Když přijeli tanky, vyběhli jsme ven. Jiří Seifert jim hodil do cesty lavičku. Po chvíli z ní byla placka."
|
Na Havla vzpomíná i někdejší redaktor provizorního televizního studia na Ještědu Miroslav Hladík. Havla v roce osmašedesát popisuje jako nenápadného muže: "Přišel Jan Tříska a říká: To je Vašek Havel. Pomáhá nám v rozhlase a na radnici." Havel se podle Hladíka houževnatě bránil promluvit před kamerou. Poukazoval neustále na to, že od toho jsou ve studiu povolanější lidé. |
"Vážení přátelé, to, co v těchto hodinách prožíváme, je podivná a zvláštní okupace. Možná to je jeden z prvních případů, kdy jsou kulomety a tanky bezmocné proti myšlenkám a etické síle lidí," začíná číst Tříska ztichlému sálu. "Vidíte. Jde mi to, už jsme se nezbreptnul."
V Liberci vydrželi před pětatřiceti lety týden. Kromě rozhlasu pracovali také v provizorním televizním studiu Sever.
"Lidé nám nosili květiny, jídlo, rozhlas zabarikádovali betonovými kvádry, aby jej nikdo nedobyl," vzpomíná Havel.
"Já tehdy dokonce napsal i prohlášení okresních výborů KSČ a Národní fronty k obyvatelstvu a ta pak visela na všech libereckých rozích. Další příležitost promlouvat k lidem ústy takovýchto institucí jsem už nikdo potom neměl," směje se Havel.
Lidé v sále hltají každé jejich slovo. Jeden muž se vehementně hlásí a pak se Havla ptá, jestli mu může předat čtrnáct stran svých vzpomínek. Nadšeně děkuje a opouští sál.
Další z návštěvnic připomíná Třískovi jeho smuteční řeč na pohřbu šesti libereckých obětí invaze. "Pan Třísko, vzpomenete si ještě na báseň, kterou jste tehdy přednášel?"
Tříska je zaskočený. Nevzpomíná si a je znát, že mu to vadí. "Nezlobte se. Já si to nepamatuji. Myslím ale, že to byl Seifert." Tříska začíná přednášet a po chvíli se ptá: "Jak to bylo dál? Nevíte? Já bohužel také ne. Omlouvám se."
Na dotazy ale není moc času. Havel s Třískou míří na raut a akce končí. Odjezd už probíhá v poklidu.
Tříska se loučí o něco dřív. "V srpnu šedesát osm jsem byl bezradný. Nešťastný. Plný slz. Nedovedl jsem předpovídat, neměl jsme ponětí, co bude se mnou za týden, co za rok. Nemělo by to smysl. Dneska jsem opět v Liberci. V demokratické republice, zítra letím do Prešova a Košic, které už leží v jiné zemi a jedu tam s americkým pasem."
 Václav Havel rozdává autogramy před libereckou knihovnou, 21. srpna 2003 |
 Václav Havel a Jan Tříska si v Liberci, kde trávili 21. srpen 1968, 21. srpna 2003 |
 Václava Havla a svého muže Jana Třísku do Liberce doprovodila i Karla Chadimová, 21. srpna 2003 |
