Když jsme se s ním loučily, poděkoval, řekla o Havlovi řádová sestra Angelika Pintířová

Řeholnice Angelika Pintířová strávila většinu ze svých třiapadesáti vánočních svátků v klášteře, do kterého vstoupila už jako čtrnáctiletá. Před pěti lety doufala, že jedny Vánoce stráví na Hrádečku s Václavem Havlem, o něhož se v posledních měsících jeho života starala. Havel se Štědrého dne nedožil – zemřel 18. prosince 2011.

Řadová sestra Angelika Pintířová. | foto:  Michal Šula, MAFRA

Na které Vánoce do smrti nezapomenete?
Je jich víc, ale samozřejmě i na ty před pěti lety. Byly nezvykle klidné.

Tomu nerozumím. Zemřel Václav Havel, o něhož jste se na Hrádečku se svými sestrami starala.
Ano – plnily jsme tehdy zvláštní úlohu u prezidenta republiky, což by mě nikdy dřív nenapadlo.

Jaké jste vlastně měly zadání?
Být s ním. Nejen coby zdravotnice a ženy, které se postarají o domácnost, ale taky coby v nejlepším slova smyslu společnice. Cílem bylo umožnit, aby mohl být na Hrádečku, kde mu je nejlíp a kde má klid.

Nejhezčí dárek? Valcha

O tom, jak se slaví Vánoce v klášteře, si přečtěte v MF DNES

Právě po slově klid jsem vás prve přerušil.
Říkala jsem, že byly dny kolem Vánoc roku 2011 klidné. Aspoň já měla pocit, že ustal předvánoční shon, nepotkávala jsem nerudné a uspěchané lidi, naopak – desítky tisíc jich trpělivě stály frontu u rakve, potom šly v pomalém pohřebním průvodu, a ono se vše stihlo.

Vy jste přijala klidně i Havlovu smrt?
Důležité je, že ji klidně přijal on. Nerezignoval, ale odevzdal se osudu. Přestal se bránit. Dokázal pustit svůj život z rukou.

Můžete to trochu přiblížit?
Cítil už, že některé věci nezvládne, a proto bez hořkosti říkal: Tak to udělejte vy, vždyť víte jak... Ono obecně není jednoduché přijmout nemohoucnost, obzvlášť když jste býval člověkem akčním. Sama jsem ošetřovala spoustu umírajících, kteří se s tím nevyrovnali a byli třeba nepříjemní na personál. Václav Havel ne. Jednou bych chtěla umět odejít jako on.

Řeholnice

Angelika Pintířová se narodila se před třiapadesáti lety v pošumavských Žihobcích, v roce 1977 vstoupila do Kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského.

Po maturitě sedm let pracovala jako zdravotní sestra na interním oddělení nemocnice na Slupi. Po studiu pedagogiky-ošetřovatelství učila na střední zdravotnické škole a dívčí katolické škole, pak vystudovala dramatickou výchovu na DAMU.

Nyní pracuje ve výchovném ústavu na pražském Klíčově, učí ve Svatojánské koleji, pracuje pro Papežská misijní díla a občas moderuje v Českém rozhlase Dvojka.

V jakou chvíli pochopil, že nemá smysl se bránit?
Devátého listopadu, když zemřel Magor Jirous. Chtěl jet na jeho pohřeb, ale už to nezvládal. Mluvil o tom, jak je rád, že s ním jsme, protože Magor zůstal na konci sám. A pak už byl pořád klidnější. Nakonec tak, že když jsem se s ním čtyři dny před smrtí loučila, cítila jsem, že se vidíme naposledy. Vzbudily jsme ho, jak si přál, on řekl, děkuju vám za všechny vaše věrné služby, a tou větou skončila má mise na Hrádečku.

Hovořila jste s ním o Bohu?
Nejsem typ, který by takové diskuse zahajoval, ale on sám se staral o to, abychom mohly denně navštívit mši, a pak se ptal, o čem bylo kázání. A když jsme kamkoli odcházely, říkával: Tak Pán Bůh s námi!

S námi?
Ano.

Umíral jako věřící křesťan?
V poslední fázi už měl svou víru jasně definovanou. Nechodil do kostela, ale pokřtěný a biřmovaný byl, o Bohu mluvil a na Hrádečku měl třeba sochu svatého Václava a svaté Ludmily, které dostal od dědečka.

Modlil se?
Je otázka, co si kdo představuje pod modlitbou. Když mu sestra Alena dávala požehnání, nikdy se nebránil. A jeho věta Pán Bůh s námi – to je modlitba.