„Tichá, jemná a krásná; trpělivá a skromná; krajně sebezapíravá, vedle muže tak přetíženého prací, jako vždy byl ministr Beneš,“ popisoval budoucí první dámu Československa spisovatel Karel Čapek.
Hana Benešová se narodila 16. července 1885 v Domaslavicích jako Anna Vlčková. V roce 1899 se přestěhovala k nevlastní sestře jejího otce Evě Šulcové do Prahy. Teta Šulcová děti neměla, a tak se rozhodla starat a finančně podporovat svoji neteř. Díky ní mohla Hana vychodit průmyslovou a obchodní školu v Praze a také odjet do Paříže na Sorbonu, kde se chtěla zdokonalit ve francouzštině.
V Paříži byla s několika dalšími Češkami, na které dohlížel Věnceslav Švihovský. Švihovský byl v kontaktu s Čechy žijícími ve Francii a často pořádal salóny pro vzdělance. Byl to také on, kdo Annu seznámil s tehdy ještě Eduardem Benešem.
Beneš se poté začíná s Annou scházet a nakonec jí 16. května 1906 v Lucemburské zahradě v Paříži požádá o ruku. Svatba však musí být odložena, aby Eduard mohl dokončit studia. Zároveň také Annu požádá, aby si změnila své křestní jméno, protože byl kdysi zamilovaný do dívky Anny a vztah skončil zklamáním. Z Anny se tedy stala Hana. Jméno si změnil i Eduard, kterému profesor ve škole poradil, že Edvard zní lépe a úderněji.
O tři roky později se 6. listopadu 1909 v Praze vzali. Edvard mezitím dokončil studium a získal dva doktoráty. Na obřadu neměli žádné hosty, jen svědky a hned po něm odjel Edvard zpět do práce. Tehdy pracoval jako učitel na střední škole a odmítal, aby za něj někdo suploval jen proto, že se žení.
První světová válka a zatčení
V letech před první světovou válkou Edvard hodně pracoval a Hana mu vyrazně pomáhala například s překlady a přepisy textů či pro něj dělala rešerše. U některých jeho studií byli podepsáni oba dva.
Když vypukla válka, Beneš už intenzivně spolupracoval s Masarykem. Hana mu pomáhala dešifrovat zprávy. V roce 1915 Beneš raději odešel do exilu. Haně sliboval, že to bude nejdéle na dva roky, nakonec se neviděli tři a půl roku.
V době jeho exilu byla Hana kvůli politickým aktivitám svého muže zatčena. Nejdříve byla ve vazbě v Praze, později ve Vídni. Při výsleších na většinu otázek odpovídala, že neznala aktivity svého manžela. Byla propuštěna, ale po pár měsících byla opět zadržena. Druhé věznění nesnášela vůbec dobře. Svým příbuzným psala o otřesných hygienických podmínkách i špatném zacházení. Ve vězení strávila celkem jedenáct měsíců.
Pravá žena diplomata
Na začátku roku 1919 se konečně setkala s manželem. Přijela za ním do Paříže, kde její „Eduška“, jak manžela v dopisech oslovovala, už vystupoval jako ministr zahraničí samostatného Československa. A Hana okamžitě zaujala místo diplomatovy manželky.
Byla reprezentativní a okouzlující, úžasně doplňovala svého poněkud chladného manžela. Doprovázela ho na společenských akcích, setkávala se s významnými lidmi. Sám Masaryk o ní prohlásil, že Hana je pravá žena diplomata. Svému manželovi byla také politickou důvěrnicí a asistentkou.
Z ministrovy manželky se pomalu stávala módní ikona a symbol elegance. Přestože neměla štíhlou postavu, byla vždy dobře oblečená. Její garderoba byla často ze salonu známé návrhářky Hany Podolské.
Na konci roku 1919 však rodinu Benešových zasáhla ztráta, Hana potratila. V průběhu dvacátých let se několikrát snažila znovu otěhotnět. Jezdila do Františkových lázní i do francouzského Biarritzu, kde se léčila. Bohužel neúspěšně, prodělala ještě další dva potraty. Fakt, že nemohla mít děti, nesla velmi těžce.
První druhá dáma
V roce 1935 se stal její manžel prezidentem a z Hany se stala první dáma Československa. Její povinnosti se však zásadně nezměnily. Manželé se přesunuli z ministerského bytu v Černínském paláci na Pražský hrad, přesto pro ně hlavním domovem zůstala vila v Sezimově Ústí, kterou si postavili ve dvacátých letech.
Díky Haně Benešové vznikalo obecné vnímání postu první dámy Československa, protože Charlotta Masaryková byla kvůli nemoci často indisponována a nebyla na veřejnosti tolik aktivní. Ve třicátých letech vznikala řada institucí, které byly zaštítěné Haniným jménem.
Prezident Edvard Beneš s manželkou Hanou v zámeckém parku na Pražském hradě. (6. dubna 1938)
Na konci září 1938 přišla osudová Mnichovská konference. 5. října Edvard Beneš abdikoval. Z prezidenta se stal zlomený muž a i v této době mu Hana byla velkou oporou. Z Pražského hradu odjeli do vily v Sezimově Ústí, kde se prezident zotavoval z psychického vyčerpání. Hana na něj po celou dobu dohlížela. Na konci října 1938 se nakonec rozhodli odletět do Londýna.
Po příletu žili v domě v Putney ze kterého se měli přesunout do USA, kde měl Beneš přednášet na Chicagské univerzitě. Do Spojených států skutečně odjeli, ale pak přišel 15. březen 1939. Tím dnem skončilo Benešovi období, ve kterém se rozhodl nebýt politicky aktivní. Manželé se vrátili zpátky do Londýna, kde druhý československý prezident založil exilovou vládu.
Hana v roce 1939 založila organizaci „Československá pomoc“, která měla v Anglii zastupovat Československý červený kříž. Kříž se staral o pomoc potřebným, což v často bombardovaném Londýně nebylo vůbec jednoduché. Pomáhal také československým uprchlíkům nebo Židům.
Lidé jí posílali dopisy s žádostmi o pomoc, ať už finanční, materiální nebo administrativní. Z Hany se tak stala první ombudsmanka.
Manželka prezidenta Edvarda Beneše paní Hana Benešová před mikrofonem při projevu do rozhlasu pro Anglii. (16. listopadu 1945)
Na svátek matek Hana také vystoupila v rozhlasovém vysílání pro BBC. Všem ženám – matkám vyjádřila především podporu a vyzvala je k tomu, aby se nebály čelit Němcům a nacistické ideologii. Na Bílou sobotu zase ujistila občany, že jsou s jejím manželem stále s nimi navzdory vzdálenosti. Na území Protektorátu byla mezitím Hana i její manžel očerňováni nacistickou propagandou.
Po válce
Šestnáctý květen roku 1945 byl pro Hanu i Edvarda velmi šťastný den. Po letech exilu se vrátili na Pražský hrad. Ten den zároveň slavili 39. výročí svého zasnoubení. Krátce poté se vrátili i do domu v Sezimově Ústí, který byl i přes jeho užívání nacisty v dobrém stavu.
V období tak zvané třetí republiky se Hana Benešová stala její ikonou. Stejně jako před válkou po ní byli pojmenovány instituce, lidé jí psali dopisy, často žádali především finanční pomoc. Na takové žádosti posílala Hana chudým, nemocným, vdovám nebo samoživitelkám pět set nebo tisíc korun z vlastních peněz.
I přes zvýšený zájem o svou osobu zůstávala paní Hana v pozadí, neposkytovala rozhovory a nepodílela se na článcích nebo textech, které o ní vznikaly. Za celou dobu třetí republiky měla celkem devět projevů v rozhlase. Její vystoupení bylo vždy k nějakému výročí například na den matek, na Vánoce nebo k výročí Tomáše Garrigue Masaryka.
Hana Benešová (vlevo) v doprovodu Alice Masarykové přichází na koncert Českého komorního orchestru pořádaný Krajským poradním sborem dobrovolných sester ČSČK. (10. prosince1947)
V létě 1947 se Edvardu Benešovi zhoršilo zdraví, zřejmě prodělal mozkovou mrtvici. Po jednom z jeho projevů se mu udělalo špatně. Hana o jeho zdravotním stavu mlžila a jeho malátnost vysvětlovala úpalem. Paní Hana si zřejmě byla velmi dobře vědoma narůstající moci komunistů, a tak tvrdila, že je její manžel naprosto v pořádku a zdravý.
Benešův stav se však i nadále zhoršoval, proto na začátku roku 1948 neměl sílu komunistickému puči zabránit a na začátku června abdikoval. Součástí dohody o odstoupení bylo vyplácení prezidentské renty a také ochrana jeho rodiny. Zároveň mu byl také nabídnut zámek v Lánech, který Beneš nakonec nepřijal. Sama Hana se obávala, že by přijetí Lán bylo lidem bráno jako úplatek za jeho odchod.
Manželova smrt
Manželé se po abdikaci přesunuli do vily v Sezimově Ústí, kde byli neustále monitorováni tajnou policií. Přestože se stáhli do ústraní, tak byli často navštěvováni, dostávali dopisy, lidé jim vyjadřovali svoji podporu, z jejich domu se také stalo jakési poutní místo. Beneš uvažoval o dalším exilu. Ten nakonec nestihl, 3. září 1948 zemřel.
Jeho žena s ním byla do posledních minut. Stále také doufala, že se z toho ještě dostane a uzdraví se. Jeho odchod ji zdrtil.
„Dva týdny jsem se tupě dívala do prázdna. Můj život vplynul tak do života jeho, že ať jsem cokoliv dělala nebo myslela, bylo to jen a jen pro něho a skrze něho. A koho se teď zeptám, až nebudu vědět, až nebudu rozumět? Jen Edínek mi dal na všechno odpověď,“ psala v dopise z 24. září 1948 své nejlepší kamarádce Atě.
O sedm dní později se konal pohřeb. Tuto smutnou událost provázely dvě události, kterými se Hana vzepřela tehdejšímu režimu. První bylo odsloužení katolické mše za jejího zesnulého muže a druhou, že odmítla nastoupit do vozu s ostatními vládními činiteli. Místo toho šla za manželovou rakví pěšky až na Pankrác.
I přes tyto prohřešky bylo ujednáno, že vdova po prezidentovi bude dostávat zaopatřovací plat 80 000 korun ročně a reprezentační příplatek ve výši 100 000 korun. Kromě toho jí byl také státem placen pražský byt. Měla k dispozici personál, služební auto i s řidičem, služební telefon a různé oděvní poukazy. Samozřejmě také zdědila Benešův majetek, přestože se dědické řízení táhlo tři roky.
Roky poté
Po abdikaci uzavřel Beneš s Gottwaldem dohodu, že nikdo z jeho širší rodiny nebude perzekvován. K nižším složkám represivního aparátu však tato informace nedošla. Z toho důvodu bylo naplánováno Hanino zatčení. Tyto přípravy byly nakonec zastaveny až na příkaz vyšších míst. V průběhu dalších let byl podáván návrh na její zatčení nebo alespoň zabavení majetku či odepření renty. Návrhy však nikdy nebyly oslyšeny.
Prala se s gestapáky, řvala na soudce. Odbojářku Bernáškovou sťali gilotinou |
Po smrti manžela měla Hana Benešová poměrně ustálený režim. Od Velikonoc do Dušiček trávila dny v Sezimově Ústí, zbytek roku trávila v pražském bytě na Loretánském náměstí. Haně dělala společnost její neteř, sekretářka, komorná, kuchařka a řidič. Často chodila na procházky, zahradničila, vyřizovala korespondenci, poslouchala rozhlas a zprávy.
Při jejích procházkách se často stávalo, že jí lidé spontánně zdravili, když vešla do tramvaje, tak povstali a je zaznamenán i případ, kde před ní klekali.
Přestože žila v ústraní, byla často obklopena rodinou nebo přáteli. Se zahraničními přáteli udržovala pravidelný písemný kontakt.
Pražské jaro
Během Pražského jara dostávala pozvánky na různé akce nebo žádosti o rozhovor. Většinou pozvánky odmítala, protože se necítila zdravotně dobře (prodělala těžký zápal plic). Přesto poskytla dva rozhovory a veřejně kondolovala Ludmile Palachové.
První rozhovor vyšel v Jihočeské pravdě a Hana Benešová v něm řekla, že je dobře, jak se vyvíjí současná situace. „Lidé k sobě budou mít blíž. Současné dění lze jen vítat, jestliže se lidé nebudou bát jeden druhého.“
Jesenská milovala svobodu. Křídla nezávislosti jí ustřihli až nacisté |
Druhý rozhovor přineslo Svobodné slovo. Paní Hana v něm vysvětlovala, co jí zajímá ve veřejném dění a co jí přináší radost. „Skutečnost, že v souvislosti s demokratizací našeho státu se revidují nesprávné názory na úlohu našich prvních prezidentů. Veřejnost se opět dozvídá o jejich práci a názorech. Teprve další vývoj ukáže jejich skutečný význam,“ uvedla tehdy jako odpověď.
Již na přelomu 40. a 50. let prodělala několik infarktů, Hana také měl vysoký krevní tlak. V květnu roku 1967 prodělala těžký zápal plic. Zemřela 2. prosince 1974 v přítomnosti své komorné. Pitva nikdy nebyla provedena, ale podle jejího lékaře Jiřího Syllaby mohlo jít o asymptomatický žaludeční vřed nebo karcinom podjaterní krajiny s metastázemi do žeber.
Hana Benešová byla pohřbena 7. prosince 1974. Svého manžela přežila o dvacet šest let. Vilu v Sezimově Ústí odkázala Husitskému muzeu v Táboře s tím, aby tam byl vytvořen pomník Edvarda Beneše. Komunisté toto přání nerespektovali, chvíli ve vile žil Lubomír Štrougal. Vláda České republiky vilu využívá dodnes. Po revoluci tam vznikl pomník Edvarda Beneše, který provozuje Husitské muzeum. Hana Benešová byla pohřbena vedle svého manžela v areálu vily v Sezimově Ústí.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
