Na začátku září Česká pošta vydala známky s Nicholasem Wintonem. Jeho někdejší hostitel a obdivovatel Miloš Zeman coby prezident tou dobou sdělil občanům naší země, že k nám uprchlíky nikdo nezval a utvrdil tak většinu populace v odmítavém přístupu k lidským bytostem, které potřebují pomoci.
O autorechAnna Hájková je profesorka dějin na University of Warwick, dlouhodobě se zabývá Terezínem. Martin Šmok je poradce USC Shoah Foundation pro vzdělávací programy. Pro Židovské Muzeum v Praze připravil výstavu Zmařené naděje o osudech židovských uprchlíků v poválečném Československu. |
Wintonova dcera Barbara se následně vyjádřila, že se k uprchlíkům nemáme otáčet zády. Její otec by podle jejích slov mezi lidmi v nouzi nedělal žádné rozdíly. Její hlas však navzdory rekordním prodejům známek s Wintonovou tváří poněkud zanikl. Během letošního léta se totiž českou populací šíří nenávist k uprchlíkům a každému, kdo hysterické vlně nepodléhá, ba snad si i troufá uprchlíkům pomáhat.
Takový stav společnosti je velice podobný tomu, co roku 1938 pozoroval Winton v druhé republice. Většina české populace tehdy považovala uprchlíky z hitlerovského Německa za nositele nepřátelského němectví a potažmo agenty německého režimu, podobně jako dnes vnímá uprchlíky před Islámským státem za nositele islamismu.
Byl by dnes Winton za sluníčkáře?
K antifašistům a Židům prchajícím před Hitlerem byl podezíravý i československý stát. Ministerstvo zahraničí již v červenci 1936 na žádost ministerstva vnitra vydalo instrukci diplomatům v Německu, aby „zásadně neudělovali vstupní víza osobám, u nichž lze předpokládati, že by československého visa zneužily a usadily se trvale v ČSR“.
Britští aktivisté působící v Praze se snažili uprchlíkům pomáhat, protože v nich viděli lidské bytosti. Na přelomu let 1938 a 1939 jejich polosoukromé aktivity vyvažovaly neschopnost a neochotu československých úřadů vysvětlit obyvatelstvu, proč by mělo židovským uprchlíkům z obsazených Sudet (a velká část dětí v kindertransportech ze Sudet pocházela) pomáhat, i když mluví německy.
Stejně jako dnes byly i tehdy pomocné a záchranné aktivity doménou levice, často radikální. Jak zjistila britská historička Rose Holmesová, jednou z nejdůležitějších organizátorek kindertransportů byla Doreen Warrinerová, která v Praze byla mnohem déle než Winton a kterou pro její politickou angažovanost čtrnáct let sledovala britská tajná služba MI5.
Kindertransporty neorganizoval britský stát, ale soukromé organizace a dobrovolníci, často působící na samé hraně legality. Dnes v jejich stopách kráčí například dobrovolníci z pražské Kliniky, kteří posílají oblečení a jídlo uprchlíkům do Maďarska či Vyšních Lhot. Řada Čechů je považuje za anarchisty, sluníčkáře, havloidy, či zbohatlickou mládež ohrožující bezpečnost nás všech.
Hygienické riziko
Šest let nacistické okupace a genocida spoluobčanů označených za židy českou xenofobii a odpor k uprchlíkům nijak neutlumilo. V letech 1946 až 1947 přes naše území přešlo až 200 000 židovských běženců z Polska, kteří prchali před násilím a pogromy. Československé orgány a mnozí z občanů i tehdy vnímali polské Židy především jako bezpečnostní a hygienické riziko.
Dokonce samotné motivy útěku se úřadům jevily jako nedůvěryhodné: „Kdo má ručiti za to, není-li to jen záminka, aby se zde v ČSR roztrousili a byli dále na obtíž,“ psali vystrašení úředníci z transitního tábora v Náchodě nadřízeným.
Poválečný exodusSvědectví židovských uprchlíků, kteří po válce přecházeli přes Československo. |
Československá vláda se rozhodla umožnit uprchlíkům z Polska průjezd do táborů v britské a americké okupační zóně Německa. Současně však přikázala ministru vnitra zajistit, „že všichni tito uprchlíci budou po dobu svého přechodného pobytu v ČSR soustředěni ve vyhrazených střediscích tak, aby se nemohli rozprchnouti mezi obyvatelstvo a pokusiti se o trvalé usídlení zde“.
Uprchlíci tehdy odjížděli z táborů v Náchodě, Broumově, Ďáblicích či Hloubětíně pod policejním dozorem, aby snad proboha někoho z nich nenapadlo z vlaku vyskočit a najít nový domov v Československu. I tato doba měla své Wintony, Warrinerové a „anarchisty“ z Kliniky, angažované nositele obyčejného lidství, kteří v uprchlících viděli lidské bytosti a svou prací jim umožnili začít nový život.
Kdy vydáme známku s dobrovolníky z Kliniky?
Vlna uprchlíků neznamená konec naší civilizace jak jsme ji znali. Je to něco, co se pravidelně opakuje, něco, co je zcela normální. A to bohužel včetně xenofobních reakcí vycházejících z mediální potřeby vnímat uprchlíky jako unifikovanou, nepřátelskou masu.
Kdy si začneme vážit Wintonů dneška? Kdy vydáme známku s logem Kliniky, připomínající i další, anonymní české dobrovolníky zachraňujících víru v (českou) lidskost osobním nasazením v Maďarsku a na Balkáně?
Můžeme na ně být hrdí i bez zbytečného sebemrskačství. Pomocnou ruku může podat každý. Můžeme obdivovat Nicholase Wintona, pak bychom ale měli následovat jeho příkladu. Jinak je naše dojetí nad jeho příběhem nejen plytké a sentimentální, je i pokrytecké.
