Čtenáři s mobilní aplikací iDNES.cz mohou sledovat pořad zde.
Georgina Sehnoutka Steinsky se narodila v roce 1946 jako Jiřina Steinská Sehnoutková do bohaté rodiny továrníka Rudolfa Steinského Sehnoutky a jeho tchána, podnikatele a mecenáše, Cyrila Bartoně-Dobenína. O většinu rozsáhlého majetku rodina přišla v souvislosti s Benešovými dekrety o rok dříve.
„Dědeček Steinsky měl asi pět textilních fabrik, které byly znárodněny Benešovými dekrety. Měl i svoje osobní majetky, palác na náměstí v Hradci Králové, který navrhl architekt Josef Gočár, soukromé lesy a další budovy měl jako investice. Všechen majetek ztratil,“ popsala Georgina Sehnoutka Steinsky.
Na západ v září 1949 emigrovala většina rodiny, v Československu zůstala pouze babička a prababička z matčiny strany. O odchodu rozhodl dědeček, který podle Steinské rodinu vedl. „Pracoval ve státním podniku a nakupoval bavlnu pro textilní průmysl. Kamarád, který s ním pracoval, mu řekl, že je to tu pro lidi jako on nebezpečné a doporučil mu člověka, který lidi pašoval přes hranice,“ vzpomíná.
Přechod hranic byl podle jejích vzpomínek dramatický: „Člověk, který nás měl převést přes hranice, podplácel lidi, kteří po hranicích chodili. Blížilo se ráno a on se bál, že už tam ti lidi, které podplatil, tam nebudou, takže nás vypustil asi pět set metrů před hranicí. Maminka vždycky líčila, že úplně zamrzla. Všichni šli dopředu, ona tam zůstala stát. Jediné, co ji zachránilo, bylo, že jsem šla s ní a říkala: Mami, mami, musíme jít. Utečou nám.“
Prvních devět měsíců strávili v uprchlickém táboře v Německu a později se usadili v kanadském Torontu. Nejhůř odchod z Československa nesla maminka. „Řekla bych, že se z toho celý život úplně nedostala. Byla redaktorkou českých novin v Torontu a psala básně. Když je člověk čte, cítí smutek a pocit ztráty. Vypořádala se s tím tak, že byla velmi aktivní v česko-kanadské komunitě. Zajímavé je, že se jí to tu po revoluci taky nelíbilo,“ popisuje mecenáška.
Ztráta prestiže byla pro dědečka-uprchlíka nejtěžší
Dědeček v Kanadě dostal zpátky peníze za dřívější půjčku, takže měl základní kapitál. Založil firmu na výrobu záclon pro nemocnice nebo školy. Podle Steinské však už nešlo o nijak velkou firmu. „Bylo mu v té době přes padesát a ztráta prestiže pro něj byla nejhorší. Neuměl anglicky, nikdo nevěděl, kdo byl pan továrník,“ vypráví.
To, že sama uprchla z vlasti, ovlivnilo i její pohled na migraci. „Věřím, že se s uprchlíky musíme nějak vypořádat. Je ale důležité, aby byla nějaká pravidla hry, jak to bude fungovat. Kanada migranty přivítá, vybudovala se na nich. V Evropě, nejen v Česku, je to jiné. Třeba proto, že jsou to starší země obydlené tisíce let,“ myslí si filantropka a mecenáška.
Steinsky vystudovala historii a v osmdesátých letech jako jedna z prvních žen v Kanadě zastávala funkci náměstkyně ministra. „Byla to velká klika. Už v té době se mluvilo o tom, že není mnoho žen na vysokých postech, a já se vypracovala dost vysoko. Náhodou jsem byla v roce 1985 jmenována jako náměstkyně. Bylo nás pět žen na čtyřicet mužů. V té době to nebylo úplně jednoduchý, protože ženy nebyly ještě tolik vidět,“ tvrdí.
Když přišel listopad 1989, rodiče Steinsky tomu prý nevěřili. „Maminka vždycky říkala, i když tam je změna, stejně za tí zas jsou zas komunisti, nevěřila tomu. Tatínka to fascinovalo a já si řekla, že se tam děje něco výjimečného,“ popsala Steinsky.
„Tatínek se chtěl vrátit a vidět to, maminka ne. Tatínek tu pak trávil každý rok asi šest měsíců z celého roku, byl šťastný, našel staré kamarády, dostal zpátky lesy, které nám byly zabaveny, měl tu krásnou penzi,“ říká Steinsky.
Baťa si po revoluci musel prodejny koupit zpět
Rodiče Georginy revoluci v roce 1989 zprvu nevěřili. „Pro mě to i vzhledem k tomu, že jsem studovala historii, bylo něco výjimečného,“ vzpomíná Steinsky. „Pro tatínka to byl krásný návrat. Našel svoje staré kamarády, vrátili nám v restituci lesy, bavil se s hajnými. Trávil tu šest měsíců ročně skoro patnáct let, dokud fyzicky mohl. Byla jsem ráda, že to prožil,“ popisuje.
Na začátku 90. let začala Steinsky spolupracovat s Tomášem Baťou mladším a pomáhala mu s návratem společnosti na tuzemský trh. „Mým prvním cílem bylo vyjednat se státem komerční podmínky, ke kterým se bude firma Baťa vracet. Lidi si myslí, že pan Baťa dostal prodejny v restituci, to není vůbec pravda. Museli jsme si to koupit,“ vysvětluje Steinsky. Baťa ji následně jmenoval generální ředitelkou firmy pro Česko a Slovensko. „Když jsem společnost vedla, zabývala jsem se tím, jak vytvořit novou firemní kulturu,“ doplnila.
V současnosti žije v Kanadě a věnuje se především dobročinnosti a mecenášství. Podporuje česká studia na Torontské univerzitě, Baťovo obuvnické muzeum v Torontu a projekt zviditelňující odkaz Václava Havla. V Česku se angažuje v Nadaci rozvoje občanské společnosti. „Člověk se má dobročinnosti věnovat dle svých možností. Pro mě je důležitá ta motivace, kdy člověk řekne, že má povinnost se starat nejen sám o sebe a svou rodinu, ale také pomoci jiným,“ uzavřela Steinsky.
Za své aktivity získala loni v červnu od ministerstva zahraničí ocenění Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.
