Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvMěla se v roce 68 naše armáda bránit invazi?
Jakkoliv jsem zastáncem toho, že suverénní stát by měl vždy udělat vše pro svou obranu, tak v roce 1968 to smysl nemělo. Nejenom proto, že velká část velení tehdejší armády a celá politická reprezentace by zřejmě s takovým řešením měla problém, ale zároveň z hlediska poměru sil a vyhlídky na úspěch by taková akce byla asi sebevražedná.
Předání základen invazním vojskům bylo z dnešního pohledu v pořádku?Armáda každého civilizovaného státu by měla být nástrojem politického vedení. To se rozhodlo, že armádu nepoužije k obraně, a armáda se zachovala správně. To platí dodnes. Vždy když armáda přebere iniciativu bez ohledu na politické vedení, je něco špatně.
Nebylo to poprvé, kdy k nám vstoupila cizí vojska a naše armáda se aktivně nebránila. Jaké stopy na ní zanechala invaze z roku 1968?
Stejné jako na celé společnosti. Pro velkou část lidí, kteří uvažovali trochu svobodomyslněji, to bylo velké ponížení a bezmoc, které se promítly do našeho chování v následujícím období. Do určité míry se to promítá i do našeho chování.
Do armádního světa jste vstoupil jako čtrnáctiletý teenager, tedy v polovině 70. let. Jaká atmosféra tehdy byla mezi vojáky?
Otec sloužil v armádě, takže jsem viděl doma uniformu velice často i předtím. Samozřejmě i můj pohled na události roku 1968 byl formován tím, že otec byl příslušníkem armády. Na druhou stranu ani on nezůstal ušetřen vnitřního zmatku, který potom nastal. V celé armádě se projevovaly nálady – od radikálnějších, že jsme se měli postavit cizím vojskům za každou cenu, až po ty, které vstup vítaly jako žádoucí obranu proti kontrarevoluci, jak to bylo tehdy prezentováno. Armáda je vždy odrazem společnosti a celé spektrum názorů se tam tedy projevovalo.
Jakou pozici zastával váš otec?
Byl tehdy tuším majorem u rádiového průzkumu. Čili úroveň nižšího středního managementu. Mně bylo v době okupace sedm let. Mluvili jsme o tom spolu později. Zajímalo mě, jak k tomu mohlo dojít, jak se z osvoboditelů stali okupanti. Na něco jsem dostal odpovídající odpověď, ale nakonec ani otec, který byl formován prostředím, neměl všechny informace, jaké máme dnes. Byl bych dalek toho, abych mu třeba vyčítal, že mi nedal ucelený obrázek. Ani on ho neměl.
Co by se dělo dnes, kdyby byla napadena cizí armádou Česká republika?
Svou obranu a bezpečnost jsme spojili s NATO a Evropskou unií. K naší výhodě jsme obklopeni partnery a aliančními spojenci. Nebezpečí přímé invaze na naše území by tedy hrozilo až v době, kdy by bylo překonáno území našich partnerů, a to už by byl problém tak velký, že bychom si s ním sami stejně neporadili. Usilujeme tedy o to, abychom přispěli k funkční kolektivní obraně, a tím i obraně České republiky.
Petr Pavel byl původně průzkumník a výsadkář a na počátku devadesátých let působil jako operační důstojník v misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Velel také jednotce československých vojáků, která v Srbské Krajině vysvobodila skupinu francouzských vojáků uvězněných mezi bojujícími stranami.
Během mise dokonce padl se svými muži do zajetí. Nakonec ale třiapadesát francouzských vojáků přivedl zpátky. Za svůj čin tehdy dostal vysoká francouzská i česká vyznamenání - Řád čestné legie a medaili Za hrdinství.
Absolvoval studia na Královské akademii obranných studií v Británii a má za sebou práci v různých mezinárodních štábech. V roce 2003 například zastupoval českou armádu ve velitelství protiteroristické operace Trvalá svoboda v Tampě na Floridě a působil jako styčný důstojník na americkém velitelství protiiráckého tažení v Kataru
V letech 2010 až 2011 byl národním vojenským představitelem na Vrchním velitelství NATO (SHAPE) v belgickém Monsu. Generální štáb vedl v letech 2012 až 2015. V roce 2014 byl Petr Pavel zvolen do funkce předsedy vojenského výboru NATO pro období 2015 až 2018. Na konci června mu vypršel mandát a v listopadu odejde do důchodu. Má hodnost armádního generála.
