Hloušek, původem z Jílovice na Královéhradecku, sloužil za války v německé luftwaffe a po ní emigroval do Brazílie. Během cesty do Ameriky zřejmě usoudil, že pokud chce za oceánem nastartovat zářivější kariéru, vyplatí se životopis přikrášlit. Ještě na zámořské lodi z Barcelony se představil jako kníže Hloušek z Jílovice a Sternberga. V Riu se pak vytasil se dvěma zfalšovanými diplomy z neexistující „Univerzity Karla V.“.
Když se loni brazilští potomci Vladimíra Hlouška rozhodli zapátrat po příbuzných v Česku, čekalo je rozčarování „Hlouškův vnuk začal mít o minulosti dědečka pochybnosti, a tak se mi ten případ dostal do rukou,“ líčí genealog Jan Ebert.
Podle něj se Hlouškovi potomci dokonce zkontaktovali s rodinou Sternbergů v domnění, že mají nároky na nějaké pozemky na Královéhradecku. Jenže zjistili, že jejich dědečka nikdo neznal, a tak všemu chtěli přijít na kloub.
Jan Ebert, který se zabývá vyhledáváním neznámých dědiců v pozůstalostních řízeních a sestavováním rodinných stromů, se ponořil do práce. Pátral na internetu, studoval dokumenty v archivech a postupně skládal puzzle jednoho neobyčejného života, který započal ve východočeské Jílovici u Dobrušky roku 1921.
S titulem dělal dojem na dámy
Po gymnáziu Vladimír Hloušek krátce pracoval v cukrovaru a královéhradeckých Škodových závodech. Jeho otec měl díky svazku s Rakušankou rakouské občanství a s příchodem Němců byl donucen přijmout s celou rodinou německou státní příslušnost. To bylo důvodem, proč musel Hloušek v roce 1941 narukovat do německé armády. V luftwaffe sloužil v technickém oddělení a v roce 1946 emigroval do Brazílie. Vybájený šlechtický titul mu otevíral i cestu k srdcím žen.
„S naší babičkou Eleonorou Candido de Almeida Raposo se dědeček seznámil na jednom bále v Riu a v roce 1951 se vzali. Za svědky jim šli kněžna Maria Tarnowska a princ Olgierd Czartoryski z Polska. Prarodiče žili obklopeni luxusem, jelikož babička pocházela z dobře situované rodiny a ani dědeček nepřijel do Ria bez peněz,“ napsal jeho šestatřicetiletý vnuk Carlos Sternberg do Česka.
Genealog Ebert k tomu podotýká, že peníze dostal od britských a švýcarských tajných služeb, se kterými byl během války v kontaktu. „Nakukal jim, že se u luftwaffe dostal k nějakým informacím o tajných zbraních,“ říká Ebert.
Vědecký patent bez vzdělání
V Brazílii Hloušek podle potomků udělal dokonce nefalšovanou vědeckou kariéru, k níž mu otevřely cestu právě ony dva falzifikáty diplomů.
V nemocnici v Rio de Janeiru testoval lék pro nemocné tuberkulózou. Jak píše jeho vnuk, podílel se také na výzkumu lepry a rakoviny, byl dokonce držitelem několika brazilských patentů a jednoho mezinárodního.
V roce 1969 založil Hloušek alias Vladimír Jan Sternberg na severovýchodě Brazílie velkou továrnu na mořské řasy nazvanou Algamar. Firma dostala od vlády finanční pobídky a léta pohodlně prosperovala.
Jan Ebert odhaduje v Hlouškovi nadaného člověka s velmi bujnou fantazií. Mnoho lidí po válce ve svých životech leccos falšovalo, aby se dostali na vyšší společenskou příčku. Jenže Vladimír Hloušek tomu možná dokonce uvěřil a balamutil i sám sebe.
Jak jinak si vysvětlit, že si po válce korespondoval s Františkem Filipem ze Sternberga, který se po převodu panství usadil v Jihoafrické republice. „Bůh ví, jak ho tam našel. Dožadoval se, aby se k němu jako k synovi přiznal. Předtím si od někoho z Čech objednal rodokmen Sternbergů. František Filip ho neodmítl, jen se vyjádřil neurčitě s tím, že je velmi překvapen.
Konec života v blázinci
Podle vnuka však konec dědečkova života moc slavný nebyl. Jeho firma zkrachovala a v devadesátých letech žil už v malém domě bez elektřiny. Kvůli záchvatům schizofrenie ho na řadu měsíců hospitalizovali v psychiatrické léčebně, než si ho rodina vzala k sobě. Zemřel v roce 1996.
„Hlouškovi potomci, kteří v Brazílii nosí jméno Sternberg, přijali zprávu o falešné modré krvi klidně. Jsou rádi, že konečně vědí, jak to všechno bylo, a dědečkovi nespílají. Naopak by uvítali, kdyby se jim povedlo najít některého z předků v Česku. Vědí totiž, že jejich dědeček měl ještě bratra Vlastimila,“ dodává Jan Ebert.
