Dříve jste pracoval výhradně v ateliéru, co bylo příčinou změny? Ačkoli se TONO STANO (41) na FAMU dostal až na druhý pokus, během krátké doby se stal jedním z nejvýraznějších představitelů stylizovaného ženského aktu. Jeho dílo je zastoupeno ve sbírkách mnoha prestižních galeriích v cizině i doma, fotografie Smysl se stala zřejmě nejslavnějším zobrazením ženského těla devadesátých let. Fotka se objevila na obálce prestižní antologie The Body, a Stanův nápad zakoupila i společnost Metro Goldwin Mayer na plakát skandálního hollywoodského snímku Paula Verhoevena Showgirls. Nedávno se zasloužilo novou image Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech, je autorem loga Pražského mezinárodního maratónu
Jsem původem vesničan a tak jsem vždy toužil najít propojení s přírodou, avšak dříve jsem se na to necítil. Přestože mě dlouhou dobu zajímal pouze člověk, po deseti letech ateliérové tvorby jsem došel k takové míře stylizace a abstrakce, že jsem cítil potřebu jistého zlomu. Chtěl jsem do svých fotografií dostat nepořádek, který by ovšem nebyl nesmyslný, chtěl jsem postihnou drsný řád přírody, kterému se civilizovaný člověk už příliš vzdálil. V krajině jsem teď naopak načerpal množství nápadů, které mi znovu otevřely novou cestu do ateliéru.
Jste známý tím, že své téměř divadelně aranžované fotky si nejdřív důkladně naskicujete a zároveň popíše jejich děj. Snažil jste i tady do prostředí zasahovat, stylizovat ho, přizpůsobit pro své záměry, nebo jste se nechal přírodou vést a inspirovat?
Když jsem na cyklu v přírodě začal pracovat, naivně jsem si představoval, že s ní můžu manipulovat. Následně se ukázalo, že to nefunguje a z prvního roku práce jsem na výstavu nepoužil téměř nic. Postupně jsem získal víc pokory. Naučil jsem se třeba pracovat v každém počasí a zjistil, že když člověk respektuje déšť, mlhu, zimu, lze udělat skvělé věci, přestože původní nápad byl zcela jiný. Přesto, člověk si každé prostředí, ve kterém se pohybuje, uzpůsobuje k svému obrazu, nějak se na něm podepíše - a to jsem chtěl do fotografií dostat. Takže pak i modelky a modely jsem si vybíral podle toho, jak se dokázaly v přírodě zorientovat, jak v ní komunikovali.
To byl také důvod, proč jste i při fotografování v exteriéru často upřednostnil umělé světlo před přirozeným?
Určil jsem si jakousi hranici, že za mými zády se může odehrávat cokoli: mohu tam foukat kouř, mohu tam svítit nebo tam může stát obrovský ventilátor. To je právě ten tvůrčí zásah, můj podpis pod dílem přírody. Na druhou stranu na samotném snímku jsem se snažil eliminovat jakékoli civilizační prvky.
Věnujete se výhradně figurativní fotografii, nezačala vás lákat samotná krajina bez člověka?
Ne. Sice jsem nějaké fotky prázdné krajiny udělal, ale považuji je spíš za vatu, sloužící k propojení určitých sérií. Mě pokaždé zajímá, jak člověk přírodu přetváří. Když malíř maluje krajinu, může tam dostat svůj subjektivní pohled. To však lze ve fotografii jen obtížně, obzvlášť, pokud se fotograf tak jako já brání různým deformacím a zkreslením. Svůj subjektivní pohled na krajinu mohu lépe a pestřeji vyjádřit v souvislostech s lidmi.
Výstava byla původně určená pro moderní prostory Veletržního paláce, dnes vystavujete v daleko drsnějším prostředí bývalého skladiště.
Výstavu měla dělat Magda Jiříková, která po neshodách s vedením Národní galerie odstoupila a tím jsem zůstal bez prostoru. Byl jsem však rád, protože jsem vůbec netušil, jak bych si s chladným, minimalistickým prostorem Veletržního paláce poradil. V přírodě a snad i ve vzniklých fotografiích je obsažen pohyb, přerod, destrukce a s tím mnohem lépe koresponduje prostor, který je už nahlodán časem a předchozím využitím.
 Výstava se původně měla konat ve Veletržním paláci. Její část nakonec skončila v syrových prostorách bývalého skladiště. "Byl jsem rád, protože jsem vůbec netušil, jak bych si s chladným, minimalistickým prostorem Veletržního paláce poradil," říká Stano. (25. října 2001) |
