Jedno je jisté. Pokud devětatřicetiletý milovník rychlých vozů s ostře řezanými rysy vstoupí ve svém perfektně padnoucím obleku do honosných prostor Černínského paláce, povozí se pater nosterem a prohlédne si nádvoří, kde kdysi našli bezvládné tělo Jana Masaryka, ze všech koutů se ponese těžko postřehnutelný šepot: Nejsi vítán.
Nejde jen o obměnu náměstků a dalších pozic ve vedení ministerstva, ta je po volbách normální a přichází s každou změnou garnitury. A nejde tak ani o tradiční nedůvěru, se kterou se poněkud elitářské prostředí diplomacie dívá na každého nového šéfa - obzvlášť, pokud nepatří mezi dříve narozené a nemá s diplomacií hlubší zkušenosti.
„My to rádobyvtipné hajlování možná bereme jako mladickou nerozvážnost, ale třeba Němci jsou na projevy nacismu velmi citliví. Máme signály, že se na to vyptávají.“
