Jak vám jako tatérovi – cizinci podařilo prosadit se v Americe?
Začátky byly samozřejmě těžké. Já osobně jsem bojoval s jazykovou bariérou. Než jsem se naučil vyjadřovat tak, jako se vyjadřuji česky nebo slovensky, chvíli mi to trvalo. Ale našel jsem se tady a myslím si, že můj styl lidi v San Franciscu baví. Klientelu jsem si vybudoval celkem rychle, protože moc lidí tady netvoří tak jako já. Žiji tu už přes rok a půl a mám plno na půl roku dopředu.
Pomohlo mi i to, že jsem si v San Franciscu našel skvělé studio. Jeho majitelka je původem Němka, do Ameriky emigrovala asi před 25 lety. Tím, že je majitelkou žena, je to studio unikátní. Navíc San Francisco je velmi tolerantní místo, je snadné tu zapadnout, ať jste odkudkoliv.
Američané jsou striktní
Nevnímal jste ani na začátku nějaké kulturní předsudky?
V San Franciscu je nevnímám, je to velmi multikulturní místo. V jiných částech Ameriky by to možná bylo jiné. Ale párkrát jsem během tetování cítil zvláštní atmosféru, když jsme se bavili o tom, že jsem z Česka. Oni naši zemi samozřejmě neznají. Měl jsem potom občas pocit, že kvůli mému původu vyžadují více servisu. Ale stalo se mi to vždycky jenom s Američany, kteří nebyli nikdy v Evropě.
V čem se Američané v přístupu k tetování odlišují od Evropanů?
Američané obecně hodně vyžadují dobrý servis. Když přijdou s návrhem, snažím se jim vysvětlit, jak by bylo dobré tetování provést. Ale oni mají často svou přesnou vizi. Mají hodně sklony k tomu, že mi přinesou obrázek a chtějí ho přesně takhle vytetovat. V Evropě lidé více experimentují.
Na konci dávají klienti dýško, a Američané hodnotí opravdu všechno. Jak vypadá studio, jak se v něm cítili, tetování samotné. Vyžadují i hodně komunikace, zajímá je vaše předchozí kariéra.
Jací jsou oproti nim Češi?
Mám pocit, že je jim to více jedno, nejsou tolik striktní. Asi je to způsobeno tím, že neplatí tak moc, jako platí lidé za tetování v Americe. Obecně mi přijde, že Češi tatérovi více důvěřují, mnohdy i jeho tvorbu znají, a více vědí, do čeho jdou. Co se týče návrhů, s Čechy jsem si více rozuměl asi více než s Američany.
Existuje rozšířený názor, že tetování by mělo mít nějaký přesah, mělo by něco znamenat. Souhlasíte s tímto přesvědčením?
Podle mě tetování nemusí mít hluboký význam. Je pro mě důležité, kdy jsem si ho udělal, z jaké motivace to bylo. Může sloužit ke zkrášlování těla, zachycení nějakého momentu, vyjádření člověka. To načasování je někdy důležitější než samotný motiv.
Tetujete již 12 let. Co pro vaší dosavadní kariéru bylo nejvíce přínosné?Řekl bych, že mě rozvíjelo cestování obecně. První velký posun přišel v momentě, kdy jsem se přestěhoval z Košic do Prahy. Tam jsem tetoval ve vyhlášeném pražském studiu Tribo. V Praze jsem poznal lidi, kteří skvěle tetovali, otevřelo mi to hodně možností. Po pěti letech strávených v Praze přišel Berlín, který mě také hodně posunul. V Německu jsem se i trochu uklidnil, získal jistotu, když jsem viděl, že o můj styl tetování je zájem i v zahraničí. V Berlíně jsem nakonec strávil pět měsíců.
Poté jsem byl v Austrálii, ve které jsme s mojí ženou žili deset měsíců. Našel jsem si tam studio u pláže, každý den bylo teplo, po práci jsem si šel zaplavat do oceánu. Cítil jsem se tam neskutečně svobodný. Tady v Americe jsem zase našel více lidí, které baví můj styl, dávají mi větší volnost tvorby. San Francisco má velkou uměleckou scénu, je tu obrovská LGBT+ komunita, celkově to město je velmi otevřené. Volnost, jak v tvorbě, tak v životě, mě velmi baví.
Inspiruje mě všechno. Město, lidi, hudba, atmosféra města, příroda, život celkově. Inspiruje mě jít ven a vidět věci, vidět okolí. Inspirují mě i stará, hnusná tetování. Inspirují mě tetování lidí, kteří seděli ve vězení.
Co byste poradil začínajícímu tatérovi, aby se dostal tam, kde jste vy?
V první řadě bych poradil nebát se skočit do neznáma. Myslet pozitivně, protože mě v životě veškerá negativita jenom brzdila. Nečekat na ten bod, až bude všechno ideální, ale udělat to teď. V neposlední řadě bych poradil přemýšlet dopředu. Vědět, kde chci být za rok. Stanovit si cíl, mít plán. Třeba to plánování jsem já moc neznal, dokud jsem nepoznal svou ženu. Ta mě v procesu tvorby hrozně ovlivnila.
S přístupem „skákat do neznáma“ jste se ale musel určitě někdy i spálit…
Vyloženě spálením se bych to nenazval. Ale stalo se mi, že jsem se zkoušel dostat do Londýna, kde jsem měl dohodnuté místo ve studiu. Jenže oni mi ho pět dní před odletem zrušili, a já už jsem měl koupené letenky. Ve výsledku jsem skončil v jiném studiu, ale ten primární cíl se mi nesplnil.
Tetovat opilé lidi bylo šílené
Máte nějaký bizarní zážitek z hostování ve studiu?
Kvůli zrušenému letu jsem kdysi hostoval jeden den ve studiu na Mallorce. Šlo o tetovací studio, které bylo otevřené od poledne do čtvrté, páté hodiny ráno. Byla to zkrátka turistická atrakce pro opilé lidi. V osm večer tam přišli lidé totálně namol a chtěli kérku. Pamatuji si, že jsem tam tetoval nějaká srdíčka na zadek. Byl to šílený zážitek a zpětně se tím úplně nechlubím. Ale taky to byla zkušenost, viděl jsem lidi, kteří si opilí dávají tetování jenom proto, aby na těle něco měli.
Vytetoval jste někdy kérku, za kterou se zpětně stydíte?
Nejzvláštnější kérku jsem tetoval ještě v Praze. Do studia přišla holka, která vypadala úplně normálně, ale chtěla vytetovat nad zadek nápis „Keep calm and f*ck me hard“. Ačkoliv já jsem si tím moc jistý nebyl, ona byla ve výsledku spokojená.
Filip Fabian
|
Když jsem začínal, fungovalo to tak, že mi lidé donesli motiv a já jim ho vytetoval. Potřeboval jsem se zdokonalit v technice, vydělat si na nájem. I když jsem se snažil protlačit svůj styl, tak jsem tetoval nápisy, srdíčka a podobné věci. Ale za to se nestydím, byla to součást mojí cesty.
Jaké máte nyní hranice toho, co byste už nevytetoval?
Obecně bych netetoval věci, které jsou proti mému přesvědčení. Jsem rád, že jsem už v pozici, kdy si můžu vybírat, co budu dělat. Dávám přednost lidem, kteří mi dávají volnost v tvorbě. Mám rád, když za mnou člověk přijde s nějakou myšlenkou či stylem, který se jim líbí, a já tu myšlenku mohu dál rozvíjet.
Když mi někdo donese obrázek samuraje, tak mu ho vytetuji, ale snažím se to převést do mého stylu, zachytit ho co nejlépe v rámci toho, jak tetuji já. Návrhy z internetu mi posílají lidé běžně, já se inspiruji tou myšlenkou, beru to jako odrazový můstek.
Tatéři se často v úplných začátcích učí na pomerančích. Byl to i váš případ?
Na začátku jsem zkoušel pomeranče nebo prasečí kůži. Kůže ale nebyla nejlepší, protože po chvíli páchne. Takže jsem začal tetovat po sobě. Koupil jsem si strojek za dvacet dolarů a vytetoval jsem si růži. Dnes je moje první kérka hrozná, rozpitá. Tehdy jsem totiž vůbec nevěděl, jak hluboko jít. Ale jakmile jsem jednou zkusil tetovat na lidskou kůži, pochopil jsem, že to je to, co chci dělat.
Pamatujete si první kérku, za kterou jste dostal zaplaceno?
Na úplném začátku jsem tetoval své kamarády. Kérky jsem tehdy vyměňoval třeba za tričko nebo za basu piv. Prvního opravdového klienta jsem měl v Košicích u mého bratrance ve studiu. A asi po třech měsících jsem se přestěhoval do Prahy.
Nepamatuji si přesně prvního klienta, který mi zaplatil. Ale velký milník pro mě byl, když jsem v pražském studiu Tribo poprvé tetoval cizího člověka. Šlo o nějaký nápis přes celou hruď, na poprvé celkem složitá práce.
Tetování není nikdy ukončené
Spousta lidí by kérku chtěla, ale bojí se, že se jim okouká, že jí budou jednou litovat. Dá se nějak dopředu odhadnout, které tetování má šanci na dlouhodobý úspěch?
Moc to odhadnout nejde, záleží na konkrétním člověku. Myslím, že hodně se dá odhalit komunikací o tom designu, a o tom, co chce klient vyjádřit. Někdo chce zachytit emoci a vybere si první kérku, kterou vidí. Já se tomu návrhu snažím přidat nějakou nadčasovost, vložit do toho něco svého. Tetování není nikdy ukončená věc. Můžete na ní s postupem času pracovat, formulovat ji, přidávat barvy. Vlastně to je jako papír, jenom na kůži jsou ty možnosti trochu omezenější. I staré, rozpité věci se dají překrýt, dá se na ně vrstvit.
Začínal jsem na pomerančích a svých nohou, řekl tatér Musa v Rozstřelu |
Stalo se vám někdy, že někdo tetování chtěl ze špatné motivace?
Nevybavím si žádný konkrétní případ, ale už se mi stalo několikrát, že jsem někomu rozmluvil určitý motiv. Dělal jsem to v situaci, kdy si lidé chtěli nechat udělat neoriginální kérku, aby třeba zapadli do nějaké skupiny. Přišli za mnou s obrázkem a já jim vysvětlil, že jsem ho už viděl stokrát všude možně.
Ale tohle, o čem mluvím, byl vlastně případ i mého prvního tetování. První kérku jsem si nechal udělat v šestnácti letech, abych byl „cool“. Nechal jsem si tehdy udělat tetování na lýtku, ale po pár letech jsem si tento motiv nechal překrýt jiným motivem, který mě dodnes baví. Ale v těch šestnácti jsem na tom těle prostě jenom chtěl něco mít.
Slyšel jsem miliony příběhů
Pandemie koronaviru ovlivnila snad všechny obory. Jaký vliv měla a má na ten váš?
Co se týče tvorby jako takové, pandemie nás připravila o tu emoci při práci. Teď, když někoho tetuji, máme oba roušky. Zažívám situace, kdy tetuji člověka a on z má z díla radost, ale já to přes tu masku ani nevidím. Osobní kontakt, který je u tetování důležitý, tam chybí. I to samotné setkání se s člověkem je totiž strašně důležité. Vidím ho, mluvím s ním, poznám, jaký má charakter. Mnoho věcí ohledné kérky mě napadne až v momentě, kdy se s klientem potkám.
Několik měsíců ale bylo celé studio bylo zavřené, takže jsem musel tetování na několik měsíců strčit do šuplíku. Prodával jsem printy s designy, které tvořím. Rezervoval jsem si s klienty termíny na další měsíce, konzultoval jsem s nimi návrhy. Do toho se nám narodilo dítě, takže jsem trávil hodně času s ním.
Co vás v tvorbě nyní inspiruje?
Všechno. Město, lidi, hudba, atmosféra města, příroda, život celkově. Inspiruje mě jít ven a vidět věci, vidět okolí. Inspirují mě i stará, hnusná tetování. Inspirují mě tetování lidí, kteří seděli ve vězení. Některá jsou strašná, některá jsou dobrá. Někdy mají lidé vytetované hrozné věci, ale pro ně to má význam. Dali si to v určitém čase, na určitém místě, a něco to pro ně znamená.
Věnujete se také ilustracím. V čem se procesy tetování a ilustrace liší?Když maluji obraz, je to pro mě volnější. Mohu dělat, co chci, mohu pracovat, jak chci. Mám nějaké téma, a když udělám chybu, můžu se vrátit o krok zpět. Na té kůži musíte mít promyšlený každý krok. Chyby je těžší zamaskovat, než když tvoříte na papír.
Tetování je navíc fyzicky, ale především psychicky náročné. Vidíte hodně lidí, slyšíte hodně odlišných příběhů a názorů. Někdy na mě ti lidé „vybalí“ úplně všechno, chtějí komunikovat, a já do toho musím zvládat tvořit. Proto mám jenom jednoho klienta na den a tetuji tak tři, čtyři dny v týdnu. Kdybych měl klientů víc, bylo by to pro mě velmi náročné. Tetuji již dvanáct let, za tu dobu jsem pracoval s tisíci lidmi, slyšel milion příběhů. Ale cítím, že tetování je můj život a chci se tomu věnovat, dokud to půjde. Rád pracuji s lidmi a vytvářím s nimi něco, co budou mít po celý život.
