Na společné fotce připomínají jejich sympatické tváře skupinku veselých třicátníků někde na výletě. Jejich osudy ale veselé nejsou. Mají za sebou letité drogové kariéry, někteří nádavkem i kriminál.
Na triku mají statisícové dluhy, vlastní děti svěřené do péče babiček a dědečků. Mnozí mají žloutenku, zdevastované zuby i vztahy. V terapeutické komunitě v Němčicích ale mají našlápnuto na návrat do "normálního" života. Nejsou v žádném sanatoriu. Tvrdě makají. Hlavně na sobě.
Němčice nejsou sanatorium
Terapeutické komunity jsou relativně úspěšnou formou léčby narkomanů. Nad odvykáním a resocializací klientů zde mají dohled jen školení terapeuti, na rozdíl od psychiatrických léčeben, kde působí lékaři. Chod komunity si zajišťují sami klienti.
Většině narkomanů, kteří projdou celoroční léčbou (nebo alespoň její delší částí), se daří i nadále abstinovat, pomalu se vracejí do společnosti, k rodinám a do práce.
Rok v Němčicích je však jednoduchý recept na odvykání jen zdánlivě. Ustát úspěšně dvanáct měsíců léčby je dřina. Z toho vydržet v komunitě bez drog je možná to nejsnazší. Těžší je mnohdy zvládnout poměrně náročný režim a jeho tvrdá pravidla, rok žít v podstatě bez soukromí, ustát náročné a často nemilosrdné skupinové terapie – dozvědět se krutou pravdu o sobě, svém životě a zároveň neustále analyzovat ty druhé, kritizovat je i umět podpořit.
Sama jsem se stala na týden klientkou němčické komunity. Žádný novinář (ani jiný "civil") takovou možnost zatím neměl.
Němčické znamení feťáka
Čekám ve Strakonicích na nádraží na autobus. Mám trému jak ve škole před zkouškou. Čeká mě týden mezi léčícími se narkomany, týden bez kontaktu s vnějším světem, týden bez skleničky vína. A taky studený uvítací koupací rituál.
"Dobrý den, Němčice, prosím.“ Řidič zkoukne můj batoh a tašku přes rameno. A už mám na čele vypálený němčický cejch. Do malé vísky jezdí s většími zavazadly jen klienti komunity.
Snažím se ignorovat zkoumavé pohledy osazenstva autobusu, vytáhnu mobil a píšu poslední rozlučkové esemesky přátelům. Předem jsem byla upozorněna, že peníze a mobil odevzdám v kanceláři.
Zuj si boty, nebo tě stihne trest
V Němčicích se přede mnou vyloupne statek, vedle hospodářských stavení stojí dvoupatrový baráček s trojúhelníkovým logem Sananimu.
Od studny na mě mává několik holek. "Ty seš stáž, že?" Vedou mě do baráku (své ubikaci jinak neřeknou). "Zuj si boty, nebo dostaneš sankci," pobízí mě Pavla. Němčický systém se skládá z několika kardinálních a desítek drobnějších pravidel. Po jejich sebemenším porušení následuje trest.
Své o tom ví Pavla, která je tu už podruhé. Ke konci první léčby se prohřešila proti kruciálnímu pravidlu. Opila se na víkendovém výjezdu.
Na pervitinu je závislá přes deset let, kvůli droze se ani nevyučila. Táhne jí na třicet a chce s tím skoncovat. Teď je tady šestý měsíc, další chybu udělat nesmí. Během týdne ji poznám jako ženskou, které to pálí a ví, co chce.
Momentálně zastává pozici šéfky baráku, tedy jednu ze "zodpovědných" funkcí, které na sebe střídavě po 14 dnech berou pokročilejší klienti. Šéf baráku to má zjevně nejtěžší, je zodpovědný za chod a provoz domu i za fungování každého z klientů.
Fetoval jsem tak dlouho, jako ty seš na světě
Barákem se rozezní gong. Mám uvítací skupinu, kde všem řeknu, kdo jsem, a dozvím se jména a fáze léčby ostatních. S vědomím, že si žádné jméno nepamatuji, jdu s ostatními na oběd.
Stravování je zcela v moci šéfa kuchyně, další zodpovědné funkce starších klientů. Na jeho umu závisí kvalita a pestrost jídla ostatních. Dnešní dosti tuhý hovězí plátek s nedovařenými bramborami je - jak se přesvědčím hned druhý den u skvělých zapečených brambor - jen důkazem, že i mistr kuchař se utne.
"Já fetoval tak dlouho, jako ty seš na světě," oznámí mi poté, co se informoval na můj věk (29), místní "stařešina" zvaný Dědek. Povídáme si během odpolední "pracovky". Pracovní terapie je jedním ze základních pilířů léčby. Pracuje se na baráku, na statku u zvířat i v lese.
Dědek má zrovna službu u udírny, zapálí si cigáro a vypráví. Přestával prý už mnohokrát. Mimo jiné i v kriminále, kde si odseděl na přelomu 90. let několik roků. Má šestnáctiletou dceru, pořád o ní mluví, ukazuje fotky, chce prý, aby byla konečně šťastná a chce se jí věnovat. Ale za ta léta má drogy a s nimi spojený způsob života zavrtaný pod kůží. A jak během týdne sama poznám, ostatní to s ním nemají jednoduché.
Všichni to slíznou za jednoho
Na jednu stranu je ochotný pomoct, umí zabrat za práci, ví (na rozdíl od ostatních), jak se postavit k praktickým problémům, třeba při pálení odpadu.
Je velký kamarád se zvířaty. Když mám později službu u zdejšího prasátka, slepic a oveček, vleze do ohrádky k vepříkovi a začne ho drbat na štětinách, říká mu něžně Prasáku a vepřík spokojeně pochrochtává, motá se kolem něj.
Na druhou stranu kvůli Dědkovi během týdne několikrát trpí celá skupina. Tady platí jeden za všechny, všichni za jednoho. Hlavně druhá část výroku. Když například člověk zodpovědný za objednání potravin objedná málo jídla, uskrovnit se musí celá skupina. A kvůli jeho lhaní musí několik kluků vyklízet celý pokoj, kvůli jeho sobeckému přístupu jdeme celá skupina v čase osobního volna hledat do lesa ztracenou ovečku.
Redaktorka iDNES.cz strávila jako jediný novinář týden v nejstarší terapeutické komunitě v Česku. V exkluzivní reportáži líčí, jak se léčí narkomani ze závislosti na pervitinu a heroinu.
Týden o drogách na iDNES.cz
Za čtyři roky jsem profetoval byt
Martin se léčí ze závislosti na pervitinu
Feťákův rok v komunitě: Dřina, ale úspěšná
Jak se léčí narkomani. První díl reportáže
Připravujeme:
S fetem končím. Chci zpátky své dítě
Jak se léčí narkomani. Druhý díl reportáže
Byl to mazec, hodnotí odcházející klient léčbu
Jak se léčí narkomani. Třetí díl reportáže
Musela jsem zachránit sama sebe
Příběh matky feťáka
Seriál vznikal ve spolupráci s občanským sdružením SANANIM.
