Tři roky starý průzkum Ligy otevřených mužů ukázal, že minimálně ve výjimečných případech téměř dvě třetiny Čechů sahají k fyzickým trestům. Pro více než 40 procent pak nepředstavuje facka nebo plácnutí fyzický trest.
Na téma fyzických trestů nedávno upozornil i současný ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka. Ten v rozhovoru pro Aktuálně uvedl, že je nutné odlišit, co je nepřiměřené a dlouhodobé násilí a co je akt, který rodič použije třeba jen několikrát za život k vymezení mantinelů. „Jsem vděčný svým rodičům, že jsem v pravý okamžik facku taky dostal,“ prohlásil.
„Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné,“ uvedl v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Chybějící legislativa
„Jako táta pěti dětí si myslím, že dát do zákona ustanovení, které říká, že rodič ve výjimečné situaci nemůže v rámci výchovy vůbec dát pohlavek nebo takzvaně lepnout jednu na zadek, není správné,“ uvedl v rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Používáte při výchově fyzické tresty?
Většina evropských zemí přitom zakazuje jakékoliv tělesné tresty dětí zákonem. A Česko se k jeho přijetí zavázalo už v roce 2007. Zákaz tehdy doporučoval i výbor OSN pro práva dítěte. Nesetkal se však s pochopením a tak se doposud nic neschválilo.
Česko je kvůli chybějící legislativě kritizováno. Naposledy Výbor OSN pro práva dítěte kritizoval republiky loni v říjnu. Zákaz fyzického trestání dětí platí ve 23 státech EU. Jako první ho uzákonilo v roce 1979 Švédsko, zatím jako poslední v roce 2019 Francie. Od roku 2010 je v Polsku, od roku 2005 v Maďarsku, od roku 2000 v Německu či od roku 1989 v Rakousku. V roce 2019 při 30. výročí přijetí Úmluvy o právech dítěte někdejší ombudsmana Anna Šabatová řekla, že Česko by zákaz mělo zvážit. Podle výkazů ministerstva práce řeší sociální pracovníci v posledních letech ročně přes 500 případů tělesného týrání dětí. |
„Působit dětem bolest ve výchově bylo běžné ještě v mém dětství, je to široce schvalováno do dneška. Většina stále facku považuje za přiměřený výchovný prostředek,“ popsala například před třemi lety bývalá ombudsmanka Anna Šabatová.
A nastínila i analogický případ: „Pokud by dozorce ve věznici dal někomu facku, bylo by to shledáno jako protiprávní jednání. Má jiné nástroje. Měli bychom se zamyslet nad tím, zda by děti neměly mít stejné právo jako dospělí. Přece nemůžeme fackovat dospělé ani z výchovných důvodů.“
Odborníci poukazují na to, že Česko takovou legislativu potřebuje. A že je škoda, že ji doposud nepřijalo. „Pakliže přijmeme nějaké mezinárodní závazky, a my jsme to udělali přijetím úmluvy, tak je důležité je plnit. Nezpochybňovat je a snažit se hledat cesty, jak závazek naplnit. Je třeba, aby politici, kteří jsou zodpovědní za konkrétní agendy, si byli závazků vědomi a hledali cesty k jejich naplnění,“ uvedla Klára Laurenčíková, předsedkyně Výboru pro práva dětí spadajícího pod Úřad vlády.
Připomněla zároveň, že i výchovná facka může mít zásadní dopad na sebevědomí dítěte. „Výzkumná data jednoznačně dokazují, že občasné užití fyzických trestů dopadá negativně na sebeúctu, sebevědomí dítěte. Je to vnímáno jako ponížení. Pokud se celospolečensky hranice zákonem vytyčí, tak se akcelerují dobré změny ve společnosti, které souvisí s tím, že užívání fyzického násilí přestává být něčím, co akceptujeme a považujeme za normu,“ doplnila. Samotný zákaz by podle ní nastartoval i změnu ve společnosti - klesla by míra násilí a agresivity.
Tělesné trestání je spíše zneužití moci dospělého nad dítětem. Tělesné tresty nevychovávají a mají jen krátkodobý efekt, vytváří pouze stresové situace, které u dítěte docílí, že dítě něco „přestane dělat“. Zároveň dítě učíme akceptovat fyzické násilí jako metodu řešení problému, dítě pak následně fyzicky napadá své vrstevníky, sourozence, domácí zvířátka.
Kateřina Schmidovávedoucí Rodičovské linky
Pro přijetí takové legislativy je i Mirek Prokeš, předseda Spolku zastánců dětský práv, který je zároveň členem Výboru pro práva dítěte. Obdobně jako kdysi Šabatová, i on poukázal na to, že ve školství či vězeňství jsou fyzické tresty zakázány dávno, a to nejen vůči dětem, ale i vůči dospělým.
Co se v mládí naučíš...
Podle Prokeše bývá častým „pseudoargumentem“ proti zákazu, že týrání je přece postižitelné podle trestního zákoníku. „Představte si však rodiče, kterého v dětství jeho rodiče řezali řemenem jako žito, považujíce to za přiměřený výchovný prostředek, a on to přežil, možná, že to později dotáhl i na ministra nebo poslance. Kvůli jeho sporadické přítomnosti doma mu děti rostou jako dříví v lese, o to důraznější výchovné prostředky pak na ně použije. Pokud ty modřiny už nejde přehlédnout a nějaký statečný praktik nebo učitelka to oznámí úřadům a dokonce by došlo i na odsouzení, jistě chápete, že to už je pro ty děti pozdě. Mnohem účinnější je prevence: ‚Tohle se nedělá‘,“ popsal.
Jak naznačil právě Prokeš, odborníci v této souvislosti poukazují na to, že jde o vzorec, který se předává z generace na generaci. Pokud rodiče zažili, že určité problémy byly řešeny nějakou metodou, můžou k ní ve stejné situaci také sami sáhnout. To potvrzují i samotní psychologové. „Výchova, kterou jsme sami v dětství prošli, je pro nás pramenem číslo jedna,“ popsala již dříve psycholožka Pavla Koucká.
Děti bijeme pro jejich dobro, tvrdí rodiče. Víc zabere princip následků |
„Nemůžeme jen mluvit o tom, že fyzické tresty děti poškozují, ale musíme paralelně mluvit o tom, že to má svůj důvod, proč se řada rodičů k fyzickým trestům uchyluje,“ uvedla Laurenčíková.
K fyzickému trestání se podle ní rodiče často ubírají také kvůli vlastnímu přetížení, stresu nebo třeba proto, že neumí dostatečně pracovat s emocemi. „Nahromaděný stres se potom jen posílá dál směrem k nejbližším, což bývají děti,“ dodala.
Právě s takovými rodiči mají zkušenost i na Lince bezpečí, respektive na Rodičovské lince. „Setkáváme se s rodiči, kteří se na nás obrací s tématem tělesných trestů. Často je nechtějí používat, ale nemohou si zkrátka pomoci. Může za tím stát únava či výchovná bezradnost. Hlubšími souvislostmi jsou především výchova v původní rodině. Velmi často hledáme s rodiči zdroje podpory, možnosti práce na komunikaci s dítětem a doporučujeme individuální psychoterapeutickou péči,“ popsala vedoucí linky Kateřina Schmidová.
V Česku fungují i kurzy, které se snaží pomoci rodičům tak, aby zvládli výchovu bez fyzických trestů. Například Liga otevřených mužů pořádá kurzy Výchova bez násilí. Na nich se lektoři snaží ukázat různé přístupy a strategie tak, aby „výchova nikoho nebolela“. Psychologové Pavel a Tatjana Kopřivovi pořádají kurzy Žít s respektem. Na nich se snaží i rodičům ukázat, že vedení druhých lidí, dětí stejně jako dospělých, založené na uplatňování moci a síly je vyčerpávající a přitom málo účinné a má negativní dopady na plnění úkolů, sebeúctu zúčastněných i jejich vzájemné vztahy. |
Podle ní je důležité, aby si rodiče uvědomovali a nastavili si, že nechtějí při výchově využívat fyzické tresty. Bez ohledu na legislativu je podle ní nutné pracovat s přístupem celé společnosti a rodičů na tom, že tělesný trest není výchovná metoda.
„Samozřejmě, že každému rodiči někdy ujede ruka, ale je dobré vědět, že to je jeho selhání, ne výchovný prostředek. Je důležité s dítětem o tom komunikovat. Zkrátka získat autoritu a nastavovat hranice ve výchově můžeme i jiným způsobem. Je možné využít mnoho dalších výchovných prostředků, než sáhneme po fyzickém trestu,“ doplnila.
Laurenčíková poukázala na to, že je důležité rozvíjet i služby na podporu rodičů, jako jsou mediace a rodinná terapie. A ty musí být dostupné všem.
„Ke službám terapie a mediace se mají nejmenší šanci dostat rozbité a chudé rodiny. Takovou odbornou pomoc si spíš zajistí rodina dobře ekonomicky situovaná než chudá, kde je ale častější přítomnost dalším stresových faktorů – větší míra vztahového násilí, větší míra duševních onemocnění na straně rodičů. Je tam poté větší riziko rozvoje psychických problémů na straně dětí. Nejvíc potřebné rodiny mají dnes velmi omezený přístup ke včasné odborné pomoci,“ popsala.
Podle ní je potřeba rozvíjet některé věci během vzdělávání a do něj například zařadit témata jako je duševní gramotnost nebo rozvoj socio-emočních dovedností.
Kulatý stůl a Sněmovna
Výroky ministra Jurečky vzbudily pozornost. Vznikl dokonce i otevřený dopis, který podepsaly tři desítky zástupců vzdělávacích institucí či nadací. Podpis připojilo téměř 3 tisíce lidí.
„Je nezodpovědné jakýmkoliv způsobem schvalovat, povzbuzovat a podporovat násilí vůči dětem. A je skandální, aby člen vlády, který má hájit práva dětí, veřejně vyjádřil souhlas s jejich bitím,“ sdělily v něm psycholožka Jana Nováčková a autorka projektu Děti jsou taky lidi Zdeňka Šíp Staňková. Spolu s šéfkou nadace Ashoka ČR a Slovensko Pavlínou J. Hořejšovou dopis iniciovaly.
„Fackovacího“ Jurečku vyzvali experti, aby se vymezil proti násilí na dětech |
Redakce iDNES.cz se obrátila i na některé koaliční partnery šéfa KDU-ČSL s dotazy, jak se oni sami staví k fyzickému trestání dětí. Podle šéfa Pirátů a ministra pro místní rozvoj Ivana Bartoše fyzické tresty na dětech v pořádku rozhodně nejsou. Zákon by však zatím neměnil.
„Oproti generacím před námi máme řadu odborných poznatků, že dítě, které v nejranějších a nejdůležitějších etapách života přijalo fyzickou agresi za normu, se bude velmi obtížně těchto návyků zbavovat. Čímž se dostáváme do začarovaného kruhu. Piráti nicméně vždy prosazují na prvním místě osvětu a dostupnou pomoc a podporu. Je potřeba začít právě tím, než bychom přistoupili na změnu zákona,“ uvedl.
„K tématu chceme iniciovat na půdě Sněmovny i kulatý stůl a dále se mu věnovat. Rodičovství je bezesporu někdy náročné a rodiče mohou být unavení a frustrování. Nechceme nikoho soudit, ale ukázat ve spolupráci s odborníky jiné cesty a řešení, které pomohou jak dětem, tak rodinám,“ dodal.
Předsedkyně Sněmovny a TOP 09 Markéta Pekarová Adamová a šéf STAN a ministr vnitra Vít Rakušan na zaslané dotazy neodpověděli.
