Evropský soud pro lidská práva uvedl, že pokud chtějí úřady násilně hospitalizovat matku a novorozence, musí existovat skutečné a konkrétní riziko pro matku či dítě (více o čtvrtečních rozhodnutích soudu čtěte zde). Jenže u Nolčové před sedmi lety o život nešlo, ačkoliv právě s tímto k ní přijela v podvečer sociálka (viz box).
Co říkáte rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva, byť jej zatím známe jen v hrubých obrysech?
V tuto chvíli jeho znění přesně neznám, ale to rozhodnutí mě mile překvapilo. Jsem ráda, že to takto dopadlo a jsem zvědavá, jakým způsobem na to zareagují v našem zdravotnictví, aby to mělo smysl i pro další lidi, aby se situace, ve které jsem byla já, neopakovaly. Mám ale pocit, že je to celé zkostnatělé a problém vyřešen zatím není.
Kauza HanzelkoviEva Nolčová před sedmi lety rodila v Hořovicích (tehdy ještě jako Hanzelková). V den, kdy přišel na svět její syn, odešla i přes nesouhlas lékařů z porodnice. Lékaři proto kontaktovali sociálku s tím, že dítě je ohroženo na životě. Sociální pracovnice podaly návrh na vydání předběžného opatření o předání dítěte do péče nemocnice. Pro matku a dítě pak přijeli úředníci a odvezli je v týž den zpět do porodnice, kde zůstali další dva dny. Matka se následně u soudů domáhala omluvy a odškodného, ale v Česku neuspěla. Proto se obrátila na soud pro lidská práva, který ji dal ve čtvrtek za pravdu (více o verdiktu soudu ve Štrasburku zde). |
Věříte tomu, že rozsudek evropského soudu situaci změní?
Musím tomu věřit. Kdybych tomu nevěřila, nemělo by smysl cokoliv podnikat, aby se to změnilo. Takže tomu věřím a jsem zvědavá, jakým způsobem bude rozsudek uchopen.
Co bylo pro vás prvotním impulsem, který vás vedl k tomu, že jste se obrátila na soudy?
Přišlo mi to takové bezpráví, že člověk si přijde úplně zatlačený do kouta a nemá možnost dělat to, co někdo chce zvenku a přitom na to nemá právo. To mi přišlo šílené, protože lékaři a úřady zneužili té senzitivní chvíle po porodu. Přesně vědí, že mnoho lidí na to nemá energii, nechá se zastrašit a zmanipulovat.
Vybavíte si, kdy jste porodila a kdy jste odcházela?
Syn se narodil v 8:26, v poledne jsem zažádala, že bychom rádi odešli. Po dohadech s nemocnicí jsme odešli kolem 14. hodiny. V 18 hodin večer u nás už byla policie, sociální pracovnice, úředníci soudu a záchranka. Řekli mi, že pokud s nimi neodjedu, syna nám seberou. Naložili mě a syna a zavezli nás zpátky. Manžel jet spolu s námi záchrankou nemohl, proto si vzal naše auto.
Policie tehdy primáře zaskočilaNemocnice Hořovice před sedmi lety ústy tehdejšího ředitele Tomáše Jedličky uváděla, že po odchodu matky kontaktovali odbor péče o dítě, protože lékařka, u níž měla matka sjednanou péči, byla na dovolené. "Volala mi dětská lékařka, která měla dítě o víkendu zkontrolovat, že bude pryč, proto jsem to nahlásil policii," vysvětloval před sedmi lety tehdejší primář Hořovic Antonín Duchan serveru Aktuálně.cz. "Chtěl jsem mít krytá záda, pokud by se dítěti nebo matce něco stalo. Do 24 hodin po porodu může dojít k čemukoliv." "Neříkal jsem, že je dítě ohroženo, jen jsem to nahlásil policii, jak se má. Jenže pak mi volala sociálka a zeptala se, jestli je dítě ohroženo na zdraví či životě," říká primář Duchan. "Tak jsem řekl, že riziko tu je. Víc vědět nechtěli. Tak jsem jim tuto informaci napsal.“ "Po pravdě, nečekal jsem, že je přiveze zpátky policie. Stačilo, aby je lékař či sestra jednou denně viděli. Ale chápu, že soud nemá možnost nařídit lékaři, aby za matkou dojel,“ uvedl primář v listopadu 2007. |
Co jste v tu chvíli prožívala?
Kontaktovali jsme právníka, který předem o našem rozhodnutí odejít věděl a se kterým jsme postup konzultovali. O tom, že chci odejít, pokud bude vše v pořádku, jsem předem věděla, připravila se na to a věřila, že vše proběhne v klidu. Měla jsem tuto skutečnost v porodním plánu, který byl 14 dní před porodem projednán s lékařkou, která v Hořovicích pracuje. Žádala jsem o podepsání reversu. Bohužel mi nevyhověli. Když jsme jeli zpátky do Hořovic, tak jsem věřila, že se dohodneme. To se nestalo a my jsme museli v porodnici zůstat další dva dny.
Když vás lékaři nechtěli nechat odejít z porodnice, kde jste brala tu jistotu, že vám i dítěti se nic nestane, když půjdete pryč?
V tu chvíli jsem si tím byla jistá. Myslím, že dobrá máma to cítí. Navíc než jsme odjeli, syna i mě prohlédli lékaři, stav byl bezproblémový. Navíc jsem byla v kontaktu s lékařkou, která sice byla na horách, ale řekla nám, že kdyby se cokoliv dělo, tak se můžeme obrátit na jiné lékaře, které jsou v našem okolí.
Co konkrétně vám lékaři při propuštění řekli?
Pan primář řekl, že na nás zavolá policii, ale já mu odpověděla, že na odchod máme právo. Propustili nás tedy s tím, že s tím nechtějí mít nic společného a budou dělat, jako bychom tam nerodili. Ale pak asi dostali strach a zavolali policii. Asi to byla špatná komunikace, protože ta věc se mohla celá řešit úplně jinak, protože pan lékař řekl, že dítě je ohroženo na životě, což nebyla pravda, a tím se vše spustilo.
Kromě těch dvou dnů v porodnici hrotil někdo situaci dál?
Ne. Pak už se dál nic nedělo. V neděli ráno, po dvou dnech od návratu do porodnice, mě nechali podepsat revers, který vystavila nemocnice.
Omluvil se vám tehdy někdo?
Ne. Kontaktovala jsem ministerstva zdravotnictví, práce a sociálních věcí a spravedlnosti. Měla jsem od nich však protichůdné reakce. Mého případu se pak ujala Liga lidských práv.
Jak se dnes dítěti, se kterým jste toto prožila, daří?
Mirečkovi je sedm let, chodí do první třídy a myslím si, že je to spokojené a veselé dítě.
