Ve svém obchodě dáváte práci lidem bez domova, sháníte jim bydlení a chodíte za nimi i přímo na ulici. Chtěla jste pomáhat už odmala?
V patnácti mě nějak trklo, že mě baví práce s lidmi a zajímá mě, jak jim mohu pomoci. Uvědomila jsem si, že náš systém a fungování společnosti má velké mezery a tehdy jsem začala dělat dobrovolníka. Nejprve pro paní se zdravotním postižením a poté prakticky všude. Nadchlo mě to. A to až takovým způsobem, že jsem nebyla schopná chodit na normální brigády, protože mi bylo blbý si za něco brát peníze. (směje se, pozn. red.)
Na vysoké škole jste si vybrala obor sociální práce. To mezi maturanty asi není zrovna nejpreferovanější obor...
Nebyla to moje první volba. Původně jsem se hlásila na antropologii, ale to byl první rok, kdy začínaly scio testy a na nich jsem neskutečně pohořela na matematice. Takže jsem pak zjistila, že jsem se nikam nedostala a rok jsem na jazykovce studovala japonštinu. Takže jsem si pak dala přihlášku na Japanologii a na Sociální práci, protože mi to doporučila ta má klientka na vozíku. Tehdy jsem moc neměla ponětí, co to znamená. Už jen ten název mě odpuzoval. Nakonec to ale bylo nejlepší možné rozhodnutí, našla jsem se tam.
Eva Dudová
|
V čem konkrétně?
Vystudovala jsem tam bakaláře a během toho jsem zjistila, že na magisterské studium už potřebuji jít někam jinam, protože je to hodně podobné. Přišlo mi ale, že tři roky na studium takového oboru jsou hrozně málo. Rychle se projela teorie a metody sociální práce. Učili jsme se vést různé typy rozhovorů, jak se bavit s lidmi, jak jim naslouchat a podobně. Také jsme studovali, jak u nás celkově funguje sociální systém, jaké jsou dávky, jak pracují úřady. Ze všeho nejvíc mě ale zaujala etika sociální práce, protože takový pracovník má velkou moc. Když se v tom pak špatně zorientuje, může nabýt dojmu, že je jakýsi polobůh a nevědomě svoji moc zneužít. U oborů, které pracují s lidmi, je etika klíčová. To mi hodně dalo.
Pracujete s lidmi bez domova, jak jste se k této práci dostala?
Když jsem studovala bakalářský obor Sociální práce na fildě (Filozofická fakulta Karlovy Univerzity v Praze, pozn. red.), tak jsem nikdy nechtěla mít jako cílovou skupinu lidi bez domova. Byla jsem si jistá, že mě to neláká, chtěla jsem raději pomáhat v mezinárodních organizacích nebo organizacích za práva žen. Ve druhém ročníku, při pobytu v Berlíně, jsem ale dostala velkou chuť založit nějaký projekt. Vůbec jsem však nevěděla, co to obnáší. Shodou okolností jsem jednoho zimního večera potkala na ulici pána, který se mě zeptal, jestli nevím o nějaké práci. Já jsem si přitom myslela, že po mně bude chtít peníze nebo jídlo. Zaujalo mě to, protože se mi nikdy nic podobného nestalo.
V té době končily job kluby (poradenská setkání uchazečů o zaměstnání, pozn. red.), kam by mohl přijít a zeptat se na práci. Ten člověk vážně neměl kde práci najít. Tak jsme se dohodli - já hledala nějaký projekt a on práci. Kamarádi se zapojili a vznikl takový předchůdce Přestupní stanice – hledali jsme lidem bez domova práci. Časem jsme ale zjistili, že to děláme úplně blbě. Lepší, než jim hledat práci, je takové lidi zaměstnat u sebe a vzít to důsledně krok za krokem.
Říkala jste, že pro práci s lidmi bez domova jste se rozhodla i kvůli tomu, že vás štval sociální systém. Už se to u nás zlepšilo?
Je to naopak horší, jsem spíš víc a víc naštvaná. Zároveň je to ale dobrý motor, když vidím, že je tady ještě hodně co měnit. Dokud mě to štve, tak vím, že s tím musím něco dělat. Pobyt v Berlíně mě v tomto ohledu velice inspiroval. Funguje tam takzvaná sociální záchranka, kterou zavolají lidé, kteří uvidí na ulici někoho, kdo se zhroutil nebo se nehýbe. Kolemjdoucí nevědí, jestli má záchvat, cukrovku, nebo je jen opilý. Zavolají tak sociální záchranku, která sama vyhodnotí, jestli má s daným člověkem jet do nemocnice, na záchytku nebo třeba do konkrétní neziskovky. To mi tu třeba chybí.
Několikrát jste zmínila Berlín, proč jste tam byla?
Byla jsem tam na pobytu přes Česko-německý fond budoucnosti. Jednalo se o desetiměsíční stipendium, které nabízejí asi deseti lidem z celé republiky. Byla to docela náhoda, že jsem se tam dostala. Je to podmíněné zpracováním projektu česko-německých vztahů.
„Štve mě systém. Když je někdo chudý a potřebuje peníze, tak mu nevěříme, že je využije na své živobytí, ale myslíme si, že je prochlastá nebo prokouří.“
Co konkrétně vám v Česku vadí?
Když jsme zakládali Přestupní stanici, tak jsme zjistili, že u nás existuje obrovská bariéra a kriminalizace chudších lidí. Pro systém jsou automaticky podezřelí. Náš systém nefunguje podpůrně, ale na základě trestu. Když je někdo chudý a potřebuje peníze, tak mu nevěříme, že je využije na své živobytí, ale myslíme si, že je prochlastá nebo prokouří. Tak se tu zavedly potravinové kupony, které ale mají spoustu chyb a lidé je na mnoho věcí nemohou využít. Nejdou za ně koupit třeba plenky. Panuje tu přesvědčení, že se sociální dávky zneužívají. To se samozřejmě děje, ale v ohromně malém množství. Dávky jsou ale tak malé, že se většině lidí nevyplácí je zneužívat.
K čemu přesně Přestupní stanice slouží?
Primárně je to obchod s oblečením, který zaměstnává lidi bez domova. Zároveň však slouží také jako komunitní prostor pro širokou veřejnost. Pořádáme tam akce, které pomáhají stírat stereotypy ohledně bezdomovectví. Promítáme filmy, pořádáme debaty, komunitní večeře a pravidelné kurzy nebo workshopy. Může k nám přijít kdokoliv, máme wi-fi zdarma a kuchyňský kout, kde si každý může udělat kávu za dobrovolnou cenu a může tam zevlovat klidně celý den, nikoho nevyhodíme.
Jaký je mezi lidmi bez domova zájem o práci u vás?
Zájem je obrovský. Máme pořadník, kam dáváme lidi, kteří se nám hlásí. Na jedno pracovní místo máme zhruba šest zájemců. Aktuálně jsme ale po pandemii na pokraji finančního krachu, takže si nemůžeme dovolit přijmout dalšího člověka. Problém je také v tom, že když se nám za pár týdnů či měsíců uvolní místo a my se jim ozveme, tak už u sebe nemusejí mít telefon nebo nám to nezvedají a my nevíme, kde je najít.
Máte nějaká kritéria, podle kterých vybíráte, koho přijmete?
Dnes už ano, jsou trochu přísnější než na začátku. U zájemců nesmí probíhat žádná závislost, ať už na alkoholu nebo drogách. Pokud závislost mají, tak musí být léčená. Takže máme zaměstnance, kteří měli drogovou minulost, ale chodí na léčbu a jsou schopni normálně fungovat. Pak se také doptáváme konkrétní na životní situaci daného člověka. Je to takový běžný pohovor, při kterém zjišťujeme pracovní zkušenosti z minula, jaké mají zázemí a vzdělání. Také se ptáme na výši dluhů a na trestní minulost. Ale důležitou roli hraje to, jak na nás daný člověk působí. Na to nejsou kritéria, je to o tom, jak si vzájemně sedneme. Potom to s kolegy porovnáváme, kdo je víc v háji i jak je spolehlivý.
Jak se zaměstnanci dále pracujete? Pomáháte jim třeba sehnat bydlení?
Ano, zrovna nedávno jsme stěhovali našeho kolegu do ubytovny. Je to dost individuální, záleží na tom, jak se naši zaměstnanci dokážou sami orientovat na internetu, nebo zda potřebují pomoc. Každý kolega má nad sebou vedoucího, se kterým řeší potřebné věci. Snažíme se, aby naši zaměstnanci získali sociální byt, ale je to čím dál tím těžší. Trvá to mnoho měsíců a výsledek je nejistý. Ve finále je ale pro nás nejdůležitější, aby byli samostatní a dokázali většinu věcí řešit sami.
Co u vás v obchodě vlastně dělají?
Pracovní hierarchii máme trochu volnější. Máme vlastně tři úrovně prodavačů. Začátečnická je prodavač junior, tím jsou zaměstnanci první čtyři měsíce, než se zaučí. Potom dostanou klíče a stávají se takovým provozním – prodavačem seniorem. Mohou přijít, odemknout, spočítat kasu a počkat na vedoucí. Furt je tam nad nimi někdo, ale víme, že když vedoucí třeba onemocní, tak to ten člověk zvládne sám. A pak máme pozici vedoucích, tam se ale zatím dostala jen jedna kolegyně. Tam už je potřeba velká zodpovědnost a vzájemná důvěra.
Mohla byste zmínit konkrétní příběh člověka, kterému jste pomohli z ulice k návratu do normálního života?
Zmíním jich víc (směje se, pozn. red.). Václav, náš první prodavač, který nám pomáhal s otevřením obchodu, byl na ulici přes 22 let. Během půl roku získal práci na hlavní pracovní poměr, začal splácet dluhy a setkal se se svými dětmi. Poprvé také viděl svá vnoučata, byl u moře a adoptoval pejska. Během prvního roku provozu si našel ženu a měli svatbu, na které jsme jim šli za svědky. Žijí spolu dodnes. Dva roky už také nepijí alkohol.
Ještě bych zmínila naši současnou vedoucí, která k nám nastoupila před dvěma lety. Předtím byla 15 let na ulici, bydlela ve squatu na Žižkově a užívala drogy. Ze začátku jsem měla problém jí věřit, protože každou chvíli přicházela s tím, že nemůže přijít do práce, protože jí vyhořel squat. Jednou jsem si řekla, že už si ze mě snad dělá srandu a vydala jsem se to ověřit. A doopravdy tam skoro každý třetí den vyhořeli. Tak jsme jí sehnali azylový dům, pak se dostala do klinikového bydlení a nyní jí nabídli sociální bydlení. Závislost léčí, chodí třikrát týdně na substituční léčbu, adoptovala si psa a setkala se s rodinou. Už má pod sebou prodavače, o které se stará.
A máte naopak i nějaké negativní zkušenosti?
Samozřejmě, máme jich několik. Hned naše druhá zaměstnankyně, kvůli které jsme nakonec museli zavádět přísnější kritéria pro příjem nových zaměstnanců, u nás vydržela jen dva měsíce. Přišla k nám na doporučení jedné spolupracující organizace a my jsme mysleli, že si své lidi víc prověřují. Postupně jsme začali zjišťovat, že se nám ztrácejí věci a peníze. Také jsme jí během prvních dvou týdnů dali omylem klíče, což byla velká chyba. Kolega to popletl, ještě jí je dávat neměl. Když už je ale měla, tak jsme jí je zase nechtěli brát. Pak jsme ale zjistili, že není dobré, aby měl závislý člověk přístup ke kase a skladu (směje se, pozn. red.). Nakonec jsme s ní museli ukončit pracovní poměr. V současné době je stále závislá a nechce se léčit.
Jak jsou na tom vlastně lidé bez domova během současné epidemie koronaviru? Jak to na ně dolehlo?
Zatím na to není žádný průzkum, takže budu vycházet ze svých zkušeností z terénu během jarní vlny epidemie. Na ulici skončilo víc lidí, které neznáme, jsou tam poprvé. Ti lidé ztratili práci, nemohli platit nájem a neměli kamarády a příbuzné, kteří by je podrželi. Zároveň jsme na ulici viděli větší množství cizinců, kteří neuměli česky a neměli doklady. Většinou je vyhodil zaměstnavatel, takže neměli peníze na ubytovnu a skončili na ulici. Vůbec nevědí, co mohou dělat a na koho se mají obrátit. Jsou také mnohem víc vidět lidé, kteří jsou závislí na drogách. Ti se za normálních okolností upínají na turisty – žebrají, kradou nebo dělají nějaký typ pouličního umění. Tím, že je město prázdné, jsou ale naprosto paralyzovaní.
Inspirativní ženySeriál iDNES.cz Inspirativní ženy, které se rozhodl představit projekt portálu iDNES.cz, jsou silné, pevné v názorech a jdou si za svým. Jsou vidět a slyšet ve veřejném prostoru nebo se dokázaly prosadit bez větší mediální pozornosti. Mají ale dostatek možností všechny? Ptáme se na témata, která o úspěchu mohou rozhodovat - píle, platové podmínky, rodina, ale i diskriminace, sexuální obtěžování stejně tak jako férovost a rovnost. Otevřené rozhovory jsou základem našeho projektu. Statistika je neúprosná, pořád je jen zlomek rodin, ve kterých jde na rodičovskou dovolenou muž. Tedy je rodina v dnešní době překážkou a jak skloubit děti a kariéru, kterou muž většinou přerušit nemusí? Každý si musí najít odpověď sám, ale pevně věříme, že vás Inspirativní ženy bez ohledu na pohlaví zaujmou. |
