Je to společnost zásluhová, kde si své příjmy člověk musí zasloužit prací nebo úspěšným podnikáním. Kde občané dokážou převzít zodpovědnost za svou prosperitu, jsou hrdí na své úspěchy a nenatahují prosebně ruku ke státu.
V takovém systému hraje v rozhodování občanů i firem zásadní roli ekonomická efektivnost. V Evropské unii je její prosazování už dlouho podvazováno nadměrnou státní regulací veškeré ekonomické aktivity. V posledním desetiletí jsme však, navíc, svědky nástupu nových ideologií, které ekonomickou efektivnost již zcela zatlačují na vedlejší kolej jako něco překonaného, něco, co nemůže zajistit spravedlivý rozvoj společnosti. Je to hrozivý vývoj, který není ničím jiným, než cestou do chudoby. Zároveň je cestou od demokracie k post-demokracii, kdy o směřování společnosti rozhodují nikým nevolené skupiny „aktivistů“, kteří prosazují nové ideologie prostřednictvím tak zvaných neziskových či nevládních organizací (NGOs).
Tyto organizace zasévají podhoubí svých ideologií do všech politických stran, takže občan, který s nimi nesouhlasí a chtěl by to demokraticky vyjádřit ve volbách, vlastně nemá koho volit. Za svůj přiznaný nesouhlas jsou občané navíc označováni za nepřátele společnosti a mnohdy jim hrozí ztráta zaměstnání či firmám bojkot jejich podnikání, takže se opět učí něco jiného si myslet a něco jiného říkat.
Tato úvaha navazuje na celou řadu publikací Institutu Václava Klause, který je ohniskem odporu proti ekonomické i politické sebedestrukci Evropy. Publikace IVK bychom mohli citovat v každé větě tohoto textu.
Když se zaměříme na ekonomickou stránku, můžeme s jistou licencí říci, že jako první výrazná vlna nových ideologií, zhoubných i pro ekonomickou efektivnost, nastoupil multikulturalismus. Ten záměrně organizuje masovou migraci do ekonomicky vyspělých zemí. Migraci z mírně nebo – v Evropě – zcela odlišných civilizačních okruhů, migraci, která údajně má svou odlišnou kulturou obohatit naši společnost. Tuto ideologii přivítaly evropské elity jako možnost „promíchat a naředit“ obyvatelstvo zemí Evropské unie, zničit jeho národní cítění a udělat z občanů, vyrostlých v lásce ke své vlasti, jednotné „Evropany“. Aktivisté ideologie multikulturalismu a jejich napomahači v řídících strukturách EU zcela přehlížejí negativní dopady imigrace na hodnotové a ekonomické klima ve společnosti.
Pokusy o začlenění migrantů do evropské společnosti selhaly. Místo toho jsou v Evropě občané nuceni přihlížet, jak desetitisíce mladých, zdravých imigrantských mužů řadu let žijí bezpracně ze sociálních dávek, zatímco původní občan dané země musí tvrdě pracovat nebo podnikat, aby uživil rodinu. Zatímco on živí své děti, děti migrantů živí stát. Zásluhovost jako zásadní ekonomický a společenský princip přestává pro část společnosti platit. Nelze se divit, když u rostoucí části původního obyvatelstva namísto hrdosti na vlastní výkon nastupuje natahování ruky ke státu. Zásluhová společnost se mění na společnost nárokovou. A vlády se stále více zadlužují a věří, že dlouhodobé žití na dluh nebude cestou do chudoby.
Další ranou pro prosperitu založenou na ekonomické efektivnosti byl zrod a vítězný pochod tak zvaného progresivismu. Jde o konglomerát ideologických proudů, které velí stavět zájmy „utlačovaných“ společenských menšin nad zájmy a práva většiny, přičemž zásluhovost považují za přežitek. Zároveň se progresivismus snaží rozbít tradiční rodinu, tradiční role mužů a žen v práci a ve společnosti. Ničí základy prosperity, postavené na ekonomické soběstačnosti rodiny, na její zodpovědnosti za osudy svých členů. Nahrazuje to pečovatelskou rolí státu a rozvojem „nárokové ekonomiky“.
Občan, který přijme závislost na sociálních dávkách státu, se ale vzdává svobody podnikat, vynalézat, tvořit - a tak žít smysluplný život. Firmám progresivismus (pod hrozbou bojkotu jejich výrobků) nařizuje plnit různé „společensky zodpovědné“ funkce na podporu této nové ideologie, a nabízí jim za to pochvalu v podobě dotací od státu. Tím se ale firmy vzdávají části svobody podnikání. Ekonomická efektivnost je ve společnosti nahrazována bojem o dávky a dotace.
Zároveň přehlíživý odpor k tradičním funkcím rodiny vede k závažným demografickým důsledkům – rodí se stále méně dětí. Výjimkou jsou migrantské rodiny, dosud progresivismem nezasažené, kde se dětí rodí daleko více, což zároveň výrazně mění budoucí etnické, náboženské a kulturní složení obyvatelstva. A to ve směru, který ekonomické efektivnosti rozhodně nenapomáhá. Spíše Evropu kulturně přibližuje k chudším zemím, ze kterých migranti přicházejí, a jejichž kultura nepodporuje ekonomickou prosperitu společnosti.
Výraznou mezihrou bylo období covidu, kdy si stát ověřil, že může podstatně omezit svobody občanů (a to nejen svobodu pohybu). Může zavřít velké segmenty ekonomiky a jejich příjmy z ekonomické aktivity nahradit almužnou ze státního rozpočtu. A to všechno nenarazí na odpor veřejnosti, pokud jí stát předloží dostatečně pádnou výmluvu, provázenou všeobecnou atmosférou strachu ze smrti.
Atmosféru strachu se podařilo ve společnosti vytvořit také další, ještě významnější vlně boje s ekonomickou efektivností – zelené ideologii Green Dealu. Na základě vysoce pochybných, rádoby vědeckých argumentů má společnost uvěřit, že jí hrozí zánik, zmar a smrt, pokud nepostaví do centra svého snažení – namísto zájmů člověka – „zájmy planety“. Boj s emisemi CO2, jak se zdá, zcela zastřel a ovládl mozky společenských elit vyspělých zemí. Bez ohledu na to, že střídání globálního oteplování s dobami ledovými provází naši planetu zřejmě už od jejího vzniku a rozhodně více souvisí s procesy ve Slunci a v nitru planety, než se vznikem a chováním lidské společnosti. Ekonomická efektivnost jde v Green Dealu zcela stranou.
Naopak, cílem je, aby společnost zchudla. Lidé mají méně cestovat, vzdát se ekonomicky dostupných automobilů, vzdát se většiny levných a spolehlivých zdrojů energie, omezit svou spotřebu, přestat jíst maso, kupovat jen „ekologicky příznivé“ produkty, nechat velkou část zemědělských ploch ležet ladem – a to vše pod tlakem hrozeb zániku lidské společnosti, jestliže tento diktát ekologických fanatiků nepřijmeme. Vlády vyspělého světa jsou naprosto ve vleku kazatelů „lidmi zaviněného globálního oteplování“ a bezhlavě zavádějí ekonomicky zhoubná opatření, vedoucí nás do chudoby. A zákaz v budoucnu dosáhnout naší úrovně prosperity vnucují i méně rozvinutým zemím.
Zároveň přichází další hrozba pro naši prosperitu a ekonomickou efektivnost, a tou je vzplanutí nové vlny mocenského souboje velmocí o nadvládu nad světem. V evropském civilizačním okruhu už zuří dva válečné konflikty, které jsou zástupnou formou boje mezi velmocemi – Spojenými státy, Ruskem a Čínou. Rozpadá se globalizovaný světový obchod, narůstá protekcionismus, ekonomická efektivnost je zatlačována do pozadí obavami o národní bezpečnost. Přichází nová vlna zbrojení, v niž nejcennější společenské zdroje nebudou zaměřeny na spotřební zboží a služby, nýbrž na výrobu zbraní. To se dostane do konfliktu s Green Dealem, protože zbrojní průmysl je vysoce materiálově a energeticky náročný. O to více poroste tlak zelených aktivistů, aby to spotřebitelé kompenzovali tím, že se ještě více uskrovní.
A rodí se další nový hegemon nad naším světem, a tím jsou velké technologické firmy. Ty nám už daly mnoho užitečného – od internetu přes družicovou navigaci až po další digitální služby. Svět si ale málo uvědomuje, jak je na těchto technologických gigantech závislý. Konspiračním teoriím, které tvrdí, že už nám tyto firmy vládnou a vodí si vlády vyspělých zemí jako své loutky, můžeme či nemusíme věřit. Souboj velmocí o nadvládu nad světem se však už začíná prolínat se soubojem technologických gigantů o vládu nad novými vynálezy, zejména nad umělou inteligencí. Ta nás má údajně zachránit před cestou do chudoby – jde ale o to, aby ji nenahradila naší cestou do otroctví. Tyto otázky by si vlády vyspělých zemí měly intenzivně pokládat. Dělají to? Nebo jsou příliš zaměstnané sklízením přítomných plodů své moci, než aby myslely na budoucnost? U občanů narůstá oprávněná obava, že vlády už jen přikyvují zájmům progresivistických, zelených a technologických elit, nad kterými už nikdo nemá kontrolu. Vedou nás do prosperity, do chudoby, nebo do otroctví?
