ČTĚTE TAKÉ:
Průměrná mzda se přehoupla přes 20 tisíc
Na prvním místě stojí otázka, zda jsou nižší mzdy komparativní výhodou. Jejich přílišná výše v německé automobilce Volkswagen umožnila položit vedení firmy zaměstnancům nůž na krk: buď přistoupíte na snížení mzdy, nebo přeneseme výrobu do levnějších zemí.
Česko patří k zemím, které naopak těží z toho, že solidní pracovní síla je tu laciná, proto se stalo světovou montovnou automobilů číslo jedna (samozřejmě v přepočtu na jednoho obyvatele).
Řada ekonomů však před raketovým růstem montoven varuje - s čínskou nebo indickou lácí se vyrovnat nikdy nemůžeme, a jak budou české platy stoupat, investoři odejdou. Tady zůstanou jen továrny zarostlé kopřivami alidé bez práce.
Proto řada odborníků radí investovat do nových technologií a do lidských znalostí, jako to udělalo například Irsko nebo Finsko - a to by znamenalo mnohem rychlejší růst mezd.
Druhým problémem jsou platové nůžky. Rozevírají se jak ve vyspělé Evropě, tak v Americe, kde podle některých studií už mizí střední třída a zůstávají jen chudí a bohatí.
Pyramidální odměny manažerů, kteří si vylepšují své příjmy i podvody (jak ukázaly skandály Enron a Parmalat), jsou terčem kritiky po celém světě. Rozhořčení, které vyvolalo zveřejnění českých vrcholných platů, tedy nebylo projevem provinční závistivosti.
Ze společenského hlediska je však bolestnější druhá čepel nůžek. Dvě třetiny lidí zůstávají pod beztak nízkým platovým průměrem. V řadě regionů nejsou výjimkou mzdy okolo deseti dvanácti tisíc korun, tedy tři až čtyři sta eur - kdekoliv v západní Evropě by to byla hranice absolutní chudoby. V Česku to stačí k přežívání, ale jen k tomu. Malý rozdíl mezi podporami v nezaměstnanosti a nejnižšími mzdami nemotivuje nezaměstnané khledání práce.
To jsou problémy, které nedokáže řešit žádná země. Obecně lze říci jen to, že o něco úspěšnější jsou ty, které jako Anglie, Irsko či Finsko odstraňují bariéry pro ekonomickou svobodu. Dělají tedy víceméně opak toho, co naše vlády v posledních letech.
