To, jakým způsobem se situace v Československu vyvíjela, nebylo všem lhostejné. Pro celý národ nejviditelněji to dokázal student historie a politické ekonomie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze Jan Palach. Rozhodl se obětovat svůj život, aby se tím pokusil zburcovat do letargie upadající národ.
Symbol odporu proti okupaci
Jan Palach se narodil 11. srpna roku 1948. V době odvážného sebezničujícího činu mu bylo pouhých dvacet let.
16. ledna 1969 v půl druhé odpoledne se v horní části Václavského náměstí polil hořlavinou a zapálil. S rozsáhlými popáleninami byl převezený do nemocnice, kde 19. ledna v 15:30 zemřel.
Republika se na chvíli probudila, na poslední cestu se s ním přišly rozloučit zástupy lidí. Palach se stal symbolem pro všechny, kterým ještě nebylo lhostejné, co se v naší zemi děje. Pohřeb se konal 25. ledna a proměnil se v dosud největší protest proti okupaci.
Do smutečního průvodu, který vyšel z Václavského náměstí, pokračoval přes náměstí Staroměstské, až k Filozofické fakultě na tehdejším náměstí Krasnoarmějců, se vydalo několik desítek tisíc lidí. Poslední rozloučení vedl evangelický farář Jakub Schwarz Trojan. Hrob byl umístěný na Olšanských hřbitovech.
Jenže i mrtvý Jan Palach vadil normalizačnímu vedení, a tak byly jeho ostatky v tichosti a bez souhlasu pozůstalých v roce 1973 zpopelněny a popel byl umístěn na hřbitově v místě jeho bydliště ve Všetatech.
První v řadě?
Z vyjádření Jana Palacha na nemocničním lůžku vyplynulo, že by měl být první v řadě, který se k podobnému činu odhodlal. Zároveň však také řekl, že vyzývá, aby už ho nikdo další nenásledoval. „Můj čin splnil účel. Ale ať už to nikdo neudělá. Ať se ty studenty pokusí zachránit, aby celý život zasadili ke splnění našich cílů. Ať se přičiní živí v boji.“
Předchůdce
Už v září 1968 se v Polsku na zaplněném stadionu za přítomnosti komunistického vedení země upálil Ryszard Siwiec. Jeho čin zůstal oficiálními sdělovacími prostředky zamlčený. 5. listopadu 1968 se na náměstí Chreščatyk v Kyjevě zapálil disident Vasil Makuch, který zemřel následujícího dne. Také tento čin zůstal dlouho utajen.
I přes Palachovo přání, aby nikdo v těchto fatálních činech nepokračoval, došlo v Československu v období od 16. do 31. ledna 1969 k deseti pokusům o upálení, do konce dubna toho roku už to bylo 26 pokusů. 20. ledna 1969 se po informaci, že Jan Palach zemřel, upálil Josef Hlavatý na pomníku T. G. Masaryka v Plzni.
25. února 1969 se v průchodu domu na Václavském náměstí upálil Jan Zajíc, který se podepsal jako pochodeň číslo dvě, s Janem Palachem se ale neznal. Podle dostupných pramenů je takřka jisté, že nešlo o organizovanou skupinu. 4. dubna 1969 se v Jihlavě zapálil Evžen Plocek a 11. dubna v Košicích Michal Lefčík. O sebeupálení se pokusil 22. ledna dělník Miroslav Malinka v Brně a 26. ledna šestnáctiletý učeň Jan Bareš v Chebu.
Také v zahraničí se k sebeupálení rozhodlo několik lidí. 20. ledna 1969 se v zahradě Národního muzea v Budapešti zapálil šestnáctiletý student průmyslovky, Sándor Bauer, který zemřel po třech dnech. V dubnu 1969 se pokusil upálit Lotyšský student Elijahu Rips.
Probuzení po dvaceti letech
Trvalo dvě normalizační dekády, než se československá společnost skutečně viditelně začala probouzet. O období mezi 15. až 21. lednem 1989 se mluví jako o Palachově týdnu.
Právě v těchto dnech odstartovaly protestní akce, které vyvrcholily revolučními listopadovými událostmi. Veřejná bezpečnost rozháněla účastníky demonstrací vodními děly a obušky, zatčen byl Václav Havel, ale i další představitelé disentu, např. Dana Němcová, Petr Placák, Saša Vondra, Stanislav Penc.
Mezi veřejností začala v následujících dnech putovat podpisová alce za propuštění Václava Havla, kterou podepsaly i tisíce do té doby loajálních občanů. Revoluční události vyvrcholily na konci roku, kdy KSČ definitivně ztratila svou moc.
