K dolu Johannes jedeme ještě asi osm kilometrů za město Boží Dar po úzké štěrkové cestě hustým lesem ke státní hranici.
Na odlehlé lesní křižovatce necháváme s fotografem auto. Překvapivě tu stojí ještě několik dalších. Na prohlídku se sešlo celkem jedenáct zájemců. Ještě asi sto metrů jdeme k domku, kde fasujeme před návštěvou hornické štoly holínky, pláštěnku a helmu s čelovkou.
„Díry“ v zemi na seznamu
Na seznam světová organizace zapsala důlní díla Krušnohoří 6. července. Sedmnáct chráněných míst je na německé straně, pět na české. Do dolů se chodí obvykle s průvodcem v malých skupinách.
Stoupáme do kopce k vratům do štoly. Holínky nejsou právě outdoorové boty. Jde to těžko. Johannes u Božího Daru je ze zpřístupněných dolů asi nejdivočejší.
Těžil se tu cín, měď, také trochu toho stříbra. A otevíraný byl opakovaně v různých dobách od 16. století. Naposledy tam průzkumníci v minulém století hledali uran, a proto chodby ještě trochu rozšířili, jako by tušili pozdější turistický ruch. Ale uranovou rudu nenašli.
Při prohlídce rozhodně není třeba mít strach z klaustrofobie. Průměrný člověk se na více než pět set metrů dlouhé trase většinou nemusí sehnout. Po několika desítkách minut v podzemí už je ale nepříjemně cítit zima od nohou. Ostatně je tu 7 stupňů. Helma trochu tlačí. A po dvou hodinách v podzemí, které prohlídka zabere, by se na povrch asi rád vrátil každý.
Težký chléb horníka
Je to důl se vším všudy. Míjíme masivní výdřevy, horniny všech barev, haldy kamenů. Jdeme úzkou chodbou a potok nám teče pod nohama. Turistický přístup je dnes odvodňovací šachtou.
Důl Johannes"Tahle unikátní komora je důvodem proč se vybral na prohlídky právě Johannes," vysvětluje průvodce Martin Rojovský.  |
Uvnitř chodeb je občas tabule s fotkami a textem. Vlastně je to podzemní naučná stezka a dojem občas vylepšují i figuríny horníků, kteří vypadají trochu jako přerostlí permoníci.
Celý tenhle spektákl – shrnuto do jedné věty – návštěvníka na každém kroku přesvědčuje, že asi neexistovala na světě horší práce než být středověkým horníkem. Plazit se v téhle vlhké tmě s kahanem, režnou kutnou a v kožených botách po kotníky. Mlátit kladívkem a do majzlíku prý dnešní člověk nevydrží ani dvě minuty. Také se tu horníci průměrně dožívali 35 let.
Výklad průvodce Martina Rojovského je hodně obsáhlý. Návštěvník se během něho třeba dozví, proč jsou hornickým znakem zkřížené kladívko a želízko. Byl to vlastně signál „pracovní pauza“.
Když je horník takto zkřížil a nechal na pracovním místě, dával signál předákovi, že si jen odskočil na vzduch a nic se mu nestalo.
Nebo proč se Krušné hory jmenují Krušné hory? Horníci tu krušili rudu (zahřívali a pak ochlazovali, aby šla lépe dobývat). Provádět v podzemním dole asi není práce, kterou by chtěl dělat každý.
„Těším se na světlo, a hned zase na tmu“Provádět v podzemním dole asi není práce, kterou by chtěl dělat každý. Martin Rojovský si ji však užívá. Se svým kolegou ale stráví v podzemí mnohem více času než jen při návštěvnických prohlídkách. „Děláme tu i důlní práce. Několikrát týdně to prolézáme a kontrolujeme různá místa, aby se tu nestalo něco tragického. Děláme to dvakrát či třikrát týdně po šichtě. Preventivní prohlídky jsou potřeba. Samozřejmě, ten důl je dobře ošetřený, jinak by se ani neotevřel. Dvakrát do měsíce přijíždějí i odborníci z České geologické služby na větší inspekci,“ vysvětluje Rojovský. Při kontrole jde hlavně o to, osahat, jestli se na stěně neobjevila nějaká podezřelá puklina. Ve středověku už tu jeden zával byl a pohřbil dva obrovské sály podobné tomu, který je dnes vrcholem prohlídky. Zemřelo při tom několik horníků. Devět hodin v podzemí Sám Rojovský je amatérským speleologem. Stará důlní díla, kterých je údajně v Krušných horách tisíc dvě stě, prolézá i ve volném čase. „Už prolézám podzemí asi 15 let od mládí a můj koníček se stal zaměstnáním,“ vypráví Rojovský. Na druhou stranu přiznává, že občas už toho má v podzemí dost. Sice se střídá po dnech s kolegou, ale Johannes, otevřený před pěti roky, nabízí tři prohlídky denně. Takže průvodce stráví v součtu někdy až devět hodin v podzemí. „Upřímně – ano, slunce už mi občas chybí. Ale jsou i dny, kdy se jdu po šichtě domů najíst a potom už mám zase chuť s partou lézt do dalších míst,“ říká průvodce Rojovský. |
Po víc než hodině pochodu klikatými chodbami se dostáváme do obrovského podzemního prostoru, 60 metrů dlouhého, asi 20 metrů širokého a 12 metrů vysokého. Vypadá to tu jako na prohlídce jeskyní Moravského krasu. Přirovnání k jeskyni tu ale průvodci neslyší rádi, protože tenhle sál vyrazili horníci ve středověku kladívkem a želízkem, to znamená rychlostí dva centimetry za den. „Tahle unikátní komora je důvodem, proč se vybral na prohlídky pro veřejnost právě Johannes. Je naprosto jedinečná v Česku, Sasku a vlastně i v celé Evropě,“ vysvětluje průvodce Martin Rojovský. Z komory už se vracíme k východu.
Tohle masovka nebude, naštěstí
Jsem rád, že nás průvodce ušetřil klišé všech jeskynních prohlídek, kdy se na okamžik zhasne do úplné tmy. Efekt by ani nevyzněl, návštěvníci mají čelovky.
A také jsem rád, že jsem si nevybral prodlouženou trasu, kterou tu v „katalogu“ také nabízejí. Tam se prolézají užší hrdla a voda není po kotníky, ale po kolena. Návštěva vrcholí lezením po žebřících svislou šachtou vysokou 45 metrů na povrch do lesa.
„Občas nám tu lidi berou kameny, jenže je zase zapomenou v pláštěnce, kterou nám vracejí, takže mi vždycky přijde těžká,“ vypráví ještě na závěr Rojovský o zvycích návštěvníků.
Johannes je náročná atrakce, a to nejen kvůli ceně 490 korun za delší trasu. Kvůli omezené kapacitě skupiny na 12 lidí to nebude nikdy žádná masová turistika, ale věřil bych, že i díky UNESCO tu jednou bude vyprodáno hodně dlouho dopředu.
