"Je to podobné, jako když rodiče před dvaceti lety zapisovali děti do pořadníků na družstevní byt," hodnotí současnou situaci ředitel domova důchodců v Praze 10 Eduard Kaplan.
Jak potvrzuje Hana Mrňková z pražského magistrátu, až třetina lidí si podává žádost jako pojistku pro stáří. V pořadnících jsou tak i ti, kteří v danou chvíli službu akutně nepotřebují. Je to pokřivený, absurdní systém, shodují se odborníci.
Marie Chaloupková z Prahy 8 si například podala žádost několik let předem. Začala mít potíže s očima, a jak přiznává, nevěděla, co bude "jednou". Do penzionu odešla "už" po šesti letech, ještě v době, kdy chodila do zaměstnání.
Jiná žena, která po roce získala místo v domě s pečovatelskou službou v Praze 12-Lhotce, zase dostala hned po nástupu radu, ať si rovnou podá žádost do domova důchodců.
"Říkaly: Nevíte, jak na tom budete za pár let, a čeká se dlouho. Několik lidí to ale nepodepsalo. Báli se, že by je pak hned chtěli z domova s pečovatelskou službou vyšoupnout." "Je pravda, že jsme jim to doporučili," přiznává Marie Mandíková, ředitelka sociálních služeb v Praze 12, která dům s pečovatelskou službou spravuje.
"My totiž neposkytujeme 24hodinovou péči, a když je pak člověku ze dne na den hůř a rodina se o něj nemůže postarat, je pozdě podávat si teprve žádost." Iva Holmerová, vedoucí Gerontocentra v Praze 8, říká: "Pořadník nevypovídá o ničem.
Ti, kteří to až tak nepotřebují, v pořadníku jsou, ti, kteří by potřebovali pomoc ze dne na den, mnohdy nemají šanci se nikam dostat. Je to nespravedlivé." "Jenže, co mají ti lidé dělat?" ptá se Jana Torová, ředitelka domova důchodců v Praze 8.
"Byty dnes nejsou uzpůsobené na život lidí s nějakým handicapem, takže oni prostě uvažují tak: Je mi pětašedesát, neměl bych si už podat žádost?" Když pak na ně přijde řada, nástup třeba odloží.
"Řeknou například, že chtějí ještě zůstat přes léto na chatě. V pořadí ale zůstávají dál," říká z vlastní zkušenosti Eduard Kaplan, šéf domova důchodců v desátém pražském obvodu. "Že je to nespravedlivé? Taková je filozofie pořadníku."
I tady platí: Chcete místo? Zkuste nabídnout peníze. Dnes se tomu už neříká úplatek, ale sponzorský dar. Mnohá zařízení je pak využijí pro zlepšení služeb, ale i tak je platba prostředkem k získání výhody.
Žena z Prahy, která si nepřála uvést jméno, řekla, že prodala družstevní garsonku a sto tisíc pak zaplatila jako "sponzorský dar" za místo v domě s pečovatelskou službou. "Po ostatních chtěli vrátit obecní byt. Já neměla, tak jsem jim nabídla část peněz z prodeje družstevního," uvedla.
Sami pracovníci obvodního úřadu v Praze 9 zase před časem v tisku potvrdili, že sponzorské dary vyžadují za přijetí do domova důchodců od lidí, kteří nespadají do jejich obvodu. "Vím jen to, co si pacienti říkají mezi sebou, ale mluví se o desetitisícových částkách," uvedla Iva Holmerová z pražského Gerontocentra.
Podle Holmerové je pochybené i to, že úřady se oficiálně tváří, že ve veřejném sektoru připlácení neexistuje a že by to nebylo správné. Navíc takový systém jen prohlubuje propast mezi "levným, tudíž nedostatkovým státním" a "drahým, tudíž pro mnohé nedostupným privátním".
Situace je o to absurdnější, že ve skutečnosti by měl být ústav pro lidi až tím posledním řešením. "To, že se lidé už preventivně zapisují do pořadníků, svědčí o prohnilosti systému," uvedl Eduard Kaplan, šéf domova důchodců v Praze 10.
Hlavním problémem je podle něj nedostatečně rozvinutá a zastaralá síť sociálních služeb, které by starým lidem umožnily najít i jiná řešení než ústav. "Cílem života by přece nemělo být prožít stáří v domově důchodců, ostatně pro stát je to velmi drahá záležitost," vysvětluje Hana Mrňková z pražského magistrátu.
Podle ní je nutné zkvalitnit sociální služby v terénu tak, aby lidé mohli být co nejdéle ve svém. "Dobrým řešením jsou právě domy s pečovatelskou službou. Za poslední léta jich hodně přibylo, ale stále to nestačí," potvrdila Mrňková. Jak dodala, o soukromé podnikání v této oblasti není moc velký zájem.
"Není to lukrativní, moc se na tom vydělat nedá. Většina lidí raději několik let čeká a zaplatí v domově důchodců do šesti tisíc měsíčně, než by v privátním penzionu platila někde třeba patnáct." Například v Německu není podle ní ani místo v domově důchodců levnou záležitostí. Tamní občané služby mají, ale během života si na ně šetří, třeba v rámci penzijního připojištění.
