V Česku je již zažitou tradicí, že si učitelé zaslouží na konci školního roku malou pozornost. Zřejmě za to, že celý rok s neposednými žáky ve zdraví přežili. Zatímco dříve rodiče „odbývali“ učitele květinou, případně něčím sladkým, dnes se často plácnou přes kapsu více.
Není to samozřejmě pravidlem, ale i několik týdnů před předáváním vysvědčení se mezi sebou někteří rodiče domlouvají, čím by tak mohli učitele obdarovat, a vybírají potřebné peníze.
Rodiče se skládají na stromy, masáže i víkendové pobyty
Často nejde o malé částky. „Dvaadvacet rodičů se nás složilo po dvou set korunách na poukaz do Mallu, jako poděkování učitelce, která odchází ze školy. Loni jsme se zase jiné, která zůstávala, skládali na masáž,“ popisuje Petra Š., jejíž děti chodí do základní školy v Praze 8.
A ani představivosti se meze nekladou, jak dokazuje vyprávění Jitky V., která spolu s ostatními rodiči obdarovala učitelku asi dvoumetrovou sazenicí ovocného stromu - kdouloní obecné. „Předali jsme ji už v pondělí na zahradní slavnosti, kde se sešli i rodiče. Paní učitelka měla radost. Děti vyrobily přáníčka, která jsme na stromek zavěsili,“ říká Jitka V.
V tomto případě rodiče nejprve vybírali z několika darů, mezi nimiž byla například večeře v příjemné restauraci nebo poukaz na relaxační pobyt. Nakonec však vyhrála kdouloň. „Celé to stálo dva tisíce a každý jsme přispěli sto padesát korun. Spolupráce s paní učitelkou byla opravdu výborná a bezproblémová, tak jsme jí chtěli poděkovat. Bylo to nepovinné. Kdo chtěl, tak se přidal, kdo nechtěl, přidat se nemusel,“ dodává Jitka V.
Zákon dary nijak neomezuje, podle ředitelky nejde o úplatky
Růže a sladkosti z módy však ještě zcela nevyšly. „Většinou si učitelé na konci školního roku odnáší květiny nebo bonboniéry. Občas se ale u maturantů stává, že se svému třídnímu učiteli složí na víkendový pobyt například ve wellness centru za to, že ho čtyři roky trápili,“ říká ředitelka pražského gymnázia Nad Štolou Renata Schejbalová.
Někdo by snad mohl podobné dary chápat jako nepatřičný úplatek. Ale s tím Schejbalová nesouhlasí. „Nemám zkušenosti s žádným případem, kdy by chtěl žák učitele uplatit nějakým dražším dárkem. Navíc při rozdávání vysvědčení nebo po maturitě už na známce nelze nic změnit,“ říká ředitelka.
Hodnotu darů, které mohou učitelé přijmout od žáků, respektive rodičů, zákon nijak neomezuje. Pokud není uvedeno ve školním řádu jinak, což ve většině případů není, mohou se tak učitelé beze strachu nechat obdarovat i dražšími pozornostmi.
Drahé dárky nechceme, jde nám hlavně o to gesto, říkají učitelé
Řada z nich však o takové dary nestojí. Například podle učitelky Jany Šindelářové z komunitní školy Naše Škola u Berouna jsou cenově přemrštěné dary obvykle způsobem, jakým se rodiče snaží ocenit výjimečné pedagogické osobnosti, kterým vděčí za spokojenost svých dětí.
„Mnohdy ale takové dary vzbudí spíš rozpaky, jak na straně učitele, který má morální zábrany příliš drahý dar přijmout, tak na straně některých sociálně znevýhodněných rodičů, pro které může vysoká částka jejich podílu na společném daru představovat velkou zátěž,“ říká Šindelářová.
Podobně to vidí i Petra Mazancová z Vyšší odborné školy obalové techniky ve Štětí. „S drahými dárky jsem se nesetkala a ani o ně nestojím. Často dostávám čokoládu, tu ale pravidelně rozdávám po okolí. Samozřejmě že dárky potěší, ne protože je to věc zdarma, ale protože vám dá někdo najevo, že si vaší práce váží. V tomto případě potěší třeba jen voucher do knihkupectví či na dobrou kávu,“ říká.
Eva Lorencovičová si zase pochvaluje, že dostala od dvou čtvrťaček soukromý kytarovo-houslový koncert a od dalšího žáka vlastnoručně vyrobené šachy z keramiky.
Potěší prý i zdánlivé hlouposti. „Přiznejme se. Kdo nemá v kabinetě poličku na sloníky s chobůtky nahoru, miniježibabky a jiné roztodivnosti? Mamka různých lapačů prachu nasbírala za svou pedagogickou kariéru spoustu. A ani v důchodu neměla to srdce je nějak zlikvidovat, protože skoro za každým kýčíčkem viděla tvář nějakého svého žáčka. Takže to vyřešila tak, že myšičky a další roztodivnůstky rozmístila do své skalky. Tam postupně hezky splynuly s přírodou,“ vypráví učitelka Markéta Moravcová Rausová.
Přidává k dobru ještě jeden příběh své maminky. Té za minulého režimu jeden prvňák, prý sígr, ale srdcař, přinesl zlatý prsten. „Na první pohled parádní kus. Máma ho samozřejmě vzala a šla si dát kafe do podniku, kde žákova maminka pracovala jako číšnice,“ říká Rausová. Ta už prý druhou směnu po sobě prsten hledala jak doma, tak v zaměstnání. „Moje máma jí rozmluvila záměr kluka doma přerazit, on prostě chtěl udělat soudružce učitelce radost,“ dodává Rausová s úsměvem.
Nejhorší je, když vám ani nepoděkují, shodují se učitelé
S tím, že je to hlavně gesto, co se počítá, ostatně souhlasí většina oslovených pedagogů. Když však chybí i gesto, berou si to učitelé osobně. „Jsou rodiče s frňáky nahoře, kteří potom, co mu pět let denně hýčkáte a učíte dítě v mateřské škole, sotva řeknou na shledanou. Žádné dary nečekáme. Stačilo by říct - díky, líbilo se nám tu, Pepíček se tu hodně naučil,“ dodává Lenka Iserová.
Jiní k celé otázce přistupují zcela pragmaticky. „Největší dárek od některých je, když odjedou o týden dřív na dovolenou,“ uzavírá Patrik Hetmer.
