Léky jsou ohromný byznys, jen z pojištění na ně platíme okolo padesáti miliard ročně. Medikamentů polykáme nadměrně, vyhazujeme jich za miliardy do popelnic. Ministr Rath má tedy pravdu, že je třeba velkopolykání omezit a přimět farmaceutické firmy tu a tam snížit ceny – například tím, že úhrada pojišťoven bude nižší a firmy pak lék raději zlevní, než aby ho lékaři přestali kvůli ohromným doplatkům ordinovat.
Jenže. Farmaceutické firmy nejsou charitativní spolky ani beránci boží. Jakmile se jim lék nevyplatí u nás prodávat, český pacient ho bude muset oželet, nebo si pro něj posílat do ciziny jako za starých časů.
Znovu tu narážíme na jeden z nejbrutálnějších principů ve zdejším zdravotnictví: někteří vážně či chronicky nemocní lidé (astmatici, diabetici, schizofrenici, nemocní s chronickou psychózou...) musí na léčení připlácet stovky i tisíce, banální léky na krátkodobé nemoci dostaneme na předpis zdarma nebo s komickým doplatkem v ceně rohlíku.
Vážněji nemocní lidé navíc vydělávají málo, pokud vůbec mohou pracovat. A logicky: do práce mnozí mohou chodit o to déle, o co kvalitnější léky mají. I stokorunový doplatek je pro ně vážným zásahem do peněženky.
Těžko najít větší necitlivost a asociálnost v české společnosti. Před volbami nás levicoví politici masírovali sugestivními hesly "Bráníme bezplatné zdravotnictví", "U lékaře se nesmí platit".
Je to pokrytectví! Za léky se víc doplácet bude. Víc se doplácet i má, ale jinak než dnes. Snad už nikdo nepropadá iluzi o bezedném zdravotním měšci. Průměrná roční suma připadající na jednoho člověka ze solidárního pojištění je teď dvacet tisíc korun, přičemž léčení "nejdražších" pacientů stojí až miliony.
Solidaritu je třeba mířit právě na ně – i v lécích. Nedá se vystačit ani s pohodlnou poučkou: v každé lékové kategorii bude vždy jeden bezplatný. Ani laik přece nemůže uvěřit, že jeden lék zabere na všechny pacienty třeba s nejtěžšími psychiatrickými chorobami.
