Kromě toho je při učení doma (oficiálně v rámci českého školního vzdělávání individuální studijní plán, pozn. red.) splnit ještě podmínky dané školským zákonem. O povolení individuálního vzdělávání žádají ředitele školy a k žádosti dokládají vyjádření pedagogiko-psychologické poradny nebo speciálně pedagogického centra a doklad dosaženého vzdělání. Dvakrát ročně musí na kmenové škole absolvovat přezkoušení.
Na domácí vzdělávání nedá dopustit Veronika J. z Prahy. Učení doma jí prý dalo spoustu zážitků, chuť se aktivně zapojovat a vyhledávat informace samostatně. „Samozřejmě jsem měla kamarády, kteří chodili do klasické školy. Jelikož jsem navštěvovala velké množství nejrůznějších kroužků, rozhodně jsem nebyla nijak izolovaná,“ nastiňuje svoje dětství Veronika J. z Prahy.
„Učila jsem se, chodila na kroužky, hrála si s kamarády jako všichni ostatní. A k tomu jsem měla čas na nekonečné množství výletů a dalších aktivit. Rodiče se mi vždy věnovali na sto procent. Ale vědomí, že můžu dělat to, co mě baví, je asi spíš zásluhou rodičů, než domácího vzdělávání,“ popisuje Veronika.
Ve třídě mají učitelé na děti málo času, já ho měla spousty
Rozdíl poznala až na střední škole. „Byla jsem zvyklá se pořád na něco ptát, na samostatné vyhledávání doplňujících informací. Se sumou vědomostí jsem si pohodlně vystačila až k maturitě, takže jsem se musela zásadním způsobem učit pouze odborné předměty,“ ukazuje svoje putování čtyřmi léty středoškolského studia Veronika.
Školní lavice se domů stěhují jen pomaluDoma se podle informací z ministerstva školství učí ve školním roce 2017/2018 přes dva a půl tisíce dětí. Do statistiky se počítají i nadaní studenti, kteří přeskočili třídy v matematice, mají hudební nebo sportovní nadání, atd. Většina má však individuální vzdělávání v rámci učení s rodiči. |
Spolužáci ani učitelé nepoznali, že se učila doma nebo že by jí něco chybělo. „Většina z nich o mém studiu doma ani nevěděla,“ dodává. Na vysoké škole se už ale musela učit stejně pilně, jako všichni ostatní.
Mnoho lidí si neumí představit, že by dokázali dětem vysvětlit fyziku nebo chemii. „Stále přetrvává představa, že domácí vzdělávání znamená rodiče sedící naproti dítěti, kterému vysvětlují jednotlivá témata. Skutečnost je ve většině rodin úplně jiná. Jde o společné objevování skrz rozmanité zdroje, různorodá prostředí nebo setkávání s různými lidmi,“ představuje praxi Stanislava Kratochvílová z Asociace domácího vzdělávání.
Učení odborných předmětů mohou rodičům ulehčit všemožné pomůcky. „Může to být klasická učebnice nebo sešit. Může to být také několik návštěv v technických centrech zaměřených na potřebná témata, laboratorní práce, ukázky. Může to být sledování videí, Khanovy akademie, kde jsou namluvené všechny předměty, životopisné filmy, tvorba projektu o fyzikálním jevu, návštěva knihovny, soukromý učitel nebo třeba strýček přes skype i naživo,“ pokračuje ve výčtu možností učitelka s léty praxe u domácího vzdělávání.
Debora K. z Hradce KrálovéO kamarády jsem během učení doma nepřišla, chodila jsem na různé kroužky a setkávala se s vrstevníky jinde. Oproti ostatním dětem ze školy jsem měla pocit, že jsem samostatnější a mám zdravé sebevědomí. Čtyři roky jsem se učila sama a pak se sourozenci. Většinu látky nás učili rodiče, ale chodila jsem na jazykové kurzy. Jako další výhodu dnes vidím, že jsem nemusela nikam dojíždět a na látku jsem měla spoustu času, protože jsem byla jediná, komu se rodiče věnovali. Ne celé třídě. Jeli jsme si vlastním tempem a dalo se toho stihnout mnohem víc, mimo jiné i spousta kroužků a hudebních nástrojů. I tak jsem se ale na přezkoušení těšila. Probíhalo minimálně dvakrát ročně portfoliovým hodnocením. Měla jsem během učení doma čas na to dělat věci, co mě baví. Podle toho jsem si vybrala i střední školu a díky tomu pro mě nebylo těžké sehnat práci v oboru a pokračovat na vysokou školu, kterou chci studovat. Jestli budu někdy učit svoje doma nevím, to přijde až po diskuzi s partnerem. Ale jsem určitě ráda, že tady ta možnost je. |
To potvrzuje i samotná Veronika. „Učení doma není žádný handicap, ba naopak. Připadám si oproti mým vrstevníkům samostatnější, jsem platný člen společnosti jako každý jiný. Domácí vzdělávání nijak neovlivňuje to, jestli jsem si schopná sehnat práci, neovlivňuje ani výběr zaměstnání,“ vysvětluje.
„Dítě se profiluje až s nástupem na střední školu nebo v případě gymnázií i později. Během života se vyvíjí, mnohokrát změní práci, a to včetně oboru. A je jedno, jestli se učil doma nebo chodil do školy,“ zamýšlí se Veronika.
Stanislava Kratochvílová se dvacet let specializuje na práci s rodinami, které vzdělávají své děti doma, a to hned na několika základních školách po republice. Rozhodnutí, že budou rodiče děti učit doma, je prý velmi individuální.
„Každá rodina řeší průběh podle vlastní situace. Svých možností a vzdělávacích způsobů, jak využít vzdělávací čas se svými dětmi je tolik, kolik je rodina ochotná dát. Rámec toho všeho tvoří vzdělávací program školy, které je dítě žákem a má u ní individuální vzdělávání povolené,“ dodává na vysvětlenou Kratochvílová.
Doma může učit každý kdo na to má čas, peníze a chuť
Domácí vzdělávání není podle Kratochvílové jen výsada bohatých, vyskytuje se napříč sociálními vrstvami i názorovými skupinami. „Rodiče mají většinově společný zájem o dobrý vývoj dítěte, vysokou dávku osobního nasazení a ochotu vložit do výchovy a vzdělání svého dítěte čas i peníze. Jsou to lidé, kteří například cestují, nemají v dosahu vyhovující školu, jejich dítě má specifický problém a tak podobně,“ vyjmenovává Kratochvílová.
Mají se děti učit doma nebo chodit do školy?
Hlasování skončilo
Čtenáři hlasovali do 0:00 úterý 23. října 2018. Anketa je uzavřena.
Kromě časové náročnosti je podle rodičů domácí vzdělávání náročné i finančně. Podle Reneé Grenarové z Národního institutu pro další vzdělávání z domácího vzdělávání fenomén nebude. „Vzdělávat děti doma není vůbec nic jednoduchého, má to svá sociální specifika, nároky na rodiče, a podobně Nemyslím si, že by z toho byla masová záležitost, alespoň v dohledné době ne,“ říká Grenarová, která má za sebou i léta praxe za katedrou nebo v poradnách. Nemyslí si ani, že bychom se někdy přiblížili zahraničním číslům.
Noemi K. z PrahyV první třídě jsem měla problémy se čtením. V domácím vzdělávání jsem mohla nedostatky dohnat, aniž bych se srovnávala se spolužáky a připadala si hloupá, protože mi to nejde. Měla jsem i delší dětství, protože jsem měla čas na hraní, nebyla tolik ve stresu, nemusela sem dohánět látku doma. Oproti vrstevníkům jsem se na učení těšila. Většinou nás učila maminka, ale jednou, dvakrát týdně jsme se scházeli s dalšími rodinami v domácím vzdělávání a učili se společně. Každý rodič si připravil trochu něco jiného. U nás doma bylo domácí vzdělávání určitě finanční zátěž, museli jsme vyžít z jednoho platu. Na druhou stranu jsme mohli být více spolu. Domácí vzdělávání považuji za skvělou alternativu a pro mě osobně, myslím, byla tou nejlepší variantou. Neřekla bych ale, že to tak platí obecně pro všechny. Pro své děti tedy budeme s manželem hledat takový způsob vzdělávání, který jim bude vyhovovat a zároveň bude realizovatelný. Třeba to bude domácí vzdělávání, třeba něco úplně jiného. |
„Během let jsem se setkala v terénu s aktéry domácího vzdělávání, kteří to měli v hlavě srovnané a vše dobře fungovalo. Jen těch konkrétních případů bylo podle mě žalostně málo a podmínky pro realizaci nejsou u nás zrovna jednoduché. Navíc tady není ani tradice, jako například ve Skandinávii,“ tvrdí Grenarová.
Doma se podle poslední ročenky ministerstva školství vzdělává přes dva a půl tisíce dětí. Celkem je v rámci povinné školní docházky na rok 2017/2018 vedených 926 108 dětí. České republika je procentuálně v počtu dětí na učení doma silně pod průměrem jiných zemí, kde je individuální vzdělávání povolené. Doma se u nás vzdělává stále jen malý zlomek dětí.
Podle Stanislavy Kratochvílové z Asociace domácího vzdělávání je situace v zahraničí různorodá a to jak legislativně tak i ve způsobu vedení učení doma. „Většina vyspělých zemí tuto možnost v rámci své vzdělávací soustavy má a některé z nich v mnohem benevolentnější formě. Například nepožadují každý půl rok hodnocení dětí a tím je vkládána větší důvěra ve zodpovědnost rodiče. Nicméně jsou i méně vyspělé státy, kde domácí vzdělávání není možné vůbec,“ uzavírá Kratochvílová.
