Na svůj půlroční vztah si nyní pětadvacetiletá Kateřina vzpomíná moc dobře. „Byli jsme spolu necelých šest měsíců, když jsme se rozhodli sestěhovat,“ vypráví. S přítelem jí bylo dobře, ale zpětně přiznává, že si už tehdy všímala varovných znaků. Nechtěla jim však věnovat pozornost.
„Třeba když jsem mu řekla, že jdu s kamarádkami ven, nechtěl, abych si brala určité oblečení. Nejdřív to zkoušel s tím, že mi to vůbec nesluší, pak přiznal, že je to podle něj moc odhalující. A bylo toho víc,“ vzpomíná.
To, že muž ženu uhodí, jistě ukazuje k závažnějšímu problému hranic ve vztahu. Minimálně by si partneři měli promluvit o tom, co se stalo a co z toho pro jejich vztah vyplývá. Rozhodně není dobré nechat situaci nějak „vyšumět“ nebo „proplout kolem“.
Evžen NovýPsychoterapeut
Nedlouho poté, co spolu partneři začali žít, přišla první rána. „Tehdy se mi strašně omlouval, dokonce brečel. Na terapii jít nechtěl, pořád zároveň říkal, že to nic nebylo. Byla jsem tehdy na pochybách, ale mamka mi tehdy řekla, že přece nezahodím funkční vztah s perspektivním mužem svojí vlastní vinou. Ptala jsem se jí, co tím jako myslí a ona mi řekla, že když mě uhodil, přece jsem ho nějak musela vyprovokovat,“ říká Kateřina.
Jak dodává, tomu pak sama začala věřit. A u jedné facky samozřejmě nezůstalo.
Terapie se plní agresory. Přibylo žen, štvou je například děti |
Socioložka Blanka Nyklová, která s Danou Moree stojí za výzkumem Násilí na ženách v souvislosti s covid-19, přibližuje, že tolerance facek je u nás ohromná. „Je to takový symbol a panuje přesvědčení, že může být výchovná. To ale není vůbec pravda, je ponižující, a když ji dostanete od někoho, kdo je fyzicky silnější nebo má převahu, má to velice silný psychologický dopad,“ uvedla. Po takovém ataku je oběti jasné, že byla překročena hranice, po které se násilí nemusí zastavit.
Že je často bagatelizovaná jak samotnými partnery, tak někdy i policií, potvrzují také organizace, které se problematikou domácího násilí zabývají.
Uhodil jsem manželku, děti se mě bály. To byl zlom, popisují muži v terapiích |
Sociální pracovníci azylového domu Acorus, který poskytuje útočiště týraným ženám, se shodují, že často bagatelizovaný a zesměšňovaný úder dlaní má dva rozměry – nejedná se jen o fyzické násilí, ale i o psychické. Nemusí mít žádné fyzické následky, ale o to víc je ponižující a ukazuje fackovanému, kdo má převahu.
„Když se ženami děláme vstupní dotazník, často odpovídají, že v jejich vztahu fyzické násilí nebylo. Ale když se začneme více bavit, vychází najevo, že ji partner strkal, tahal za vlasy, hrubě odstrkával, bránil jí odejít a podobně,“ přibližuje ředitelka zařízení Jaroslava Chaloupková.
25. listopadu 2020 |
Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvZároveň se vymezuje proti nejrůznějším mýtům – jedním z oblíbených je tvrzení „tak mu prostě ujela ruka“ a podobně. Záminka a zdůvodnění může být cokoli. Jedné z klientek partner například opakoval, že jeho bolí, že ji napadá, ale že zkrátka „musí“. „Když něco nechápe, on ji musí vychovat a musí jí to vysvětlit. Nejenom, že ji bolí to, že ji mlátí, ještě se za to musí cítit vinná,“ přibližuje situaci.
Když se žena nechová tak, jak by měla
To potvrzuje také Kateřina: „Od té chvíle jsem kolem něj našlapovala po špičkách. Přizpůsobovala jsem svoje chování tak, abych ho nevyprovokovala, protože jsem měla pocit, že pak bych si facku zasloužila. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem si ji zasloužit.“
„Facka je vnímaná jako taková metafora pro násilí, které není závažné. To ale dokonale ilustruje, kde je zakopaný jeden ze psů celého problému,“ dodává Nyklová s tím, že jedním z nejpalčivějších je velká tolerance k násilí v naší společnosti a neschopnost systému se k němu účinně postavit.
Zároveň je nutné zdůraznit, že to v žádném případě není nic, co by bylo mužům nějakým způsobem vrozené. „Je to výsledek mocenských nerovnovah, které jsou ve společnosti nastavené, legitimizované a přijímané. Když se to pak potká s osobními nastaveními, je pak neštěstí na světě,“ dodává Nyklová.
Jedné z klientek partner například opakoval, že jeho bolí, že ji fackuje, ale že zkrátka „musí“. Když něco nechápe, on ji musí vychovat a musí jí to vysvětlit. Nejenom, že ji bolí to, že ji mlátí, ještě se za to musí cítit vinná.
Jaroslava Chaloupkováředitelka azylového domu Acorus
Jak uvádí psychoterapeut a lektor kurzů Zvládání vzteku Evžen Nový, mnoho mužů, kteří přijdou do tohoto programu či jiných kurzů Ligy otevřených mužů, si jsou vědomi, že facka je fyzické násilí, a jejich cílem je zvládat výchovu bez jeho používání, tedy umět uřídit svůj vztek a po násilí nesáhnout. „Na druhou stranu část populace bití druhých, zejména dětí, jako násilí nevnímá,“ potvrzuje.
Zdůrazňuje, že násilí bychom nikdy neměli tolerovat a zlehčovat. „To, že muž ženu uhodí jistě ukazuje k závažnějšímu problému hranic ve vztahu. Minimálně by si partneři měli promluvit o tom, co se stalo a co z toho pro jejich vztah vyplývá. Rozhodně není dobré nechat situaci nějak ‚vyšumět‘ nebo ‚proplout kolem‘,“ varuje.
Většina mužů, kteří na kurzy dochází, se dopouští fyzického násilí – tedy i toho, že své partnerce dají facku – ve chvíli, kdy jsou velmi naštvaní a rozlobení a svou emoci nejsou schopni zvládnout. „Většinou toho pak litují, cítí stud a ponížení. S těmito muži se nám pracuje dobře, protože jejich postoj k násilí je ten, že se používat nemá a sami chtějí svůj nedostatek kontroly nad sebou řešit. Dobře se pak učí techniky, které jim pomohou vztek zvládat a nechovat se násilně,“ přibližuje Nový.
Organizace, které pomáhají se zvládáním vztekuDiakonie Spondea Persefona Liga otevřených mužů www.ilom.cz |
Ve své praxi se však setkává rovněž s muži, jejichž postoj k používání násilí je problematičtější. S nimi se pracuje obtížněji, protože jejich přesvědčení je, že násilí je v některých situacích oprávněné, popisuje Nový s tím, že jde často o situace, kde se žena nechová podle představ muže.
„On se cítí ve své roli ohrožen, či ho její chování uráží. To samozřejmě vyplývá z představ, jak muž a žena mají naplňovat své role. Zde je potřeba těmto mužům pomoci zvědomit jejich postoje pomoci jim nahlédnout jiné způsoby, jak se k situaci postavit. To ale není lehká práce, setkáváme se často s odporem vůči takové změně pohledů a postojů. Taková práce také vyžaduje delší čas,“ říká.
První facka může a nemusí být poslední
Také je však důležité rozlišit facku jako důsledek hádky, nebo jako projev manipulativního partnera. Takovou zkušenost má například nyní devětadvacetiletý muž, který si přál zůstat v anonymitě. Sám by se o situaci ani nezmínil, protože ji s odstupem čtyř let nepovažuje za důležitou. Na situaci si vzpomněla jeho přítelkyně, která se za svůj čin dodnes stydí a je pro ni těžké o tom mluvit.
„Šíleně jsme se tehdy s přítelkyní kvůli něčemu pohádali. Zatarasil jsem jí cestu, aby nemohla odejít z místnosti, a ona mi dala facku. V ten moment jsme se oba probrali, bylo vidět, že to hrozně překvapilo i ji,“ vzpomíná.
Jak dodává, ví, že jeho přítelkyně není agresivní a že hádka byla už hodně vyhrocená. „Nikdy by mě nenapadlo jí vrazit jednu zpátky. Ale jo, necítil jsem se dobře. Zároveň tam ale nikdy předtím ani potom nebyly žádné známky domácího násilí. Možná jenom když mě vykázala z místnosti kvůli špinavým nohám,“ směje se nyní.
Podle odhadů neziskových organizací je však zhruba každý dvacátý muž terčem útoků ze strany partnerky. Většinou se ale jedná o útoky psychické. Pokud je partnerka napadá fyzicky, okolí tomu často nevěří a místo pomoci je spíše zesměšňuje. Týraní muži se přitom často nechávají tlouci právě proto, že jsou si vědomi své fyzické převahy a bojí se ženu uhodit. Útoky žen také nejsou tak fyzicky devastující.
Jak popisuje psychoterapeut Nový, hranice jsou většinou vidět, až když se překročí: „První facka tak může být i tou poslední, protože obě strany vidí, že to zašlo daleko, a dokážou si říci, co potřebují a co nechtějí.“
Může se ale stát, že násilí do vztahu pronikne a už nezmizí a bude se periodicky opakovat. „Já bych v takové situaci návštěvu párového terapeuta doporučil. O sebe se totiž často staráme daleko hůře, než o své domácí mazlíčky nebo o své auto. Minimálně to bude dobrá údržba, může se ale najít ve vztahu vážnější narušení, a teprve tak je možno něco opravit,“ doporučuje.
Neposlušná žena zaslouží facku. Domácí násilí schvaluje desetina lidí |
Bez východiska
Kromě podobných situací je nutné také odlišit facku, kterou žena muži uštědří v bezvýchodné situaci. „Jedná se hlavně o mocenský rozdíl – ať už je to fyzická nebo symbolická převaha. Je rozdíl v tom, když se žena brání,“ zdůrazňuje socioložka Nyklová.
Jedna z klientek azylového domu Acorus například udeřila svého partnera jako první v hádce. Bylo to v situaci, kdy na ni muž křičel, zatímco spalo dítě. Žena ho prosila, aby přestal, ale on v křiku pokračoval. Tak ho udeřila.
„Pro něj to od té doby znamenalo, že už může – ‚ty jsi mi dala ten mandát a já už mám oprávnění tě kdykoli uhodit, ty jsi mě totiž uhodila první‘,“ popsala Chaloupková jeden z příkladů z praxe. „Je třeba rozlišovat, s jakým záměrem facku dávám – jestli chci někoho ponížit a dát najevo svou moc, nebo jestli je symbolem odstrčení a zoufalství.
Facka jako výchovný prostředek by se neměla používat ani při výchově dětí. Pro fyzicky trestané děti z toho totiž plyne, že rozhoduje ten, kdo má moc a sílu. A to si dítě zakotví.
Děti bijeme pro jejich dobro, tvrdí rodiče. Víc zabere princip následků |
„Na našich kurzech Výchova bez násilí například pokládáme otázku ‚Jak byste se cítili, kdyby vám váš šéf, když by byl nespokojen s vaší prací, dal facku?‘“ přibližuje Nový. A odpověď mužů je většinou jasná – cítili by se zahanbení, naštvaní, ponížení.
„Jaký je tedy pak rozdíl, když dáte facku dítěti? Účastníci kurzů nakonec většinou dokážou oprávněnost používání násilí při výchově zpochybnit a hledat jiné alternativy. Lidem se ale musí nejprve ukázat jiný standard chování, než na který byli předtím zvyklí,“ dodává.
