V minulých týdnech jsem byl obětí mediální hysterické kampaně v souvislosti s úmrtím hudebního skladatele Karla Svobody. Rád bych se k této pro mne velmi nepříjemné mediální hře, kterou na stránkách některých bulvárních deníků a bohužel i televizních stanicích rozpoutali někteří redaktoři, rád vyjádřil:
Smrt Karla Svobody mne hluboce zasáhla, stejně jako jeho přátele a kolegy. Byl jsem jedním z jeho posledních spolupracovníků, takže nebylo divu, že se mě den po jeho skonu mnozí novináři ptali, zdali tuším důvod jeho sebevraždy.
DOKUMENTY:
Samozřejmě jsem onen důvod nevěděl, jen jsem naznačil –- mimo jiné – že jednou z možných příčin mohl být i důvod rodinný, naznačil jsem tedy neshody s manželkou, které Karel velmi těžce nesl a o kterých se mně a mým kolegům mnohokráte zmínil. Tato má slova byla zřejmě „odpalovací náloží“ pro pana Janise Sidovského, který úzce spolupracuje s Vendulou Svobodovou na projektu KAPKA NADĚJE a který na paní Svobodové zřejmě nechtěl v médiích ponechat ani stín podezření, že by za tragickým rozhodnutím Karla Svobody mohla stát morálně třeba i ona.
Z mnoha článků a mediálních vystoupení jsem začal cítit, že se Sidovského mediální tým začal snažit divákům i čtenářům a posluchačům vnutit pravděpodobně ideu, že Karel Svoboda byl v podstatě maniodepresivní muž s psychopatickými sklony, který nevěděl, co činí a že jeho sebevražda byla vlastně nepochopitelným, momentálním nápadem, který všechny přátele a rodinné příslušníky neskutečně překvapil.
S tímto zdůvodněním odchodu našeho kamaráda a váženého kolegy jsem od samého začátku zásadně nesouhlasil a nesouhlasím dodnes.
Bylo veřejným tajemstvím, že jeho manželství je v troskách a sám se mi o tom několikrát osobně zmínil. V srpnu 2006 mi dokonce řekl, že doufá, že se mu podaří Golema dokončit, protože se mu rozpadá manželství,což ho naprosto ničilo a bralo mu viditelně energii. Začal mít pocit, že je nemocný, ale nemocný nebyl fyzicky, jak se později ukázalo, nemocná byla jen jeho duše.
Ta nemoc se zkrátka jmenovala samota.
Byl tedy zdravý, bohatý, žádné dluhy (jak se spekulovalo) neměl, o jeho práci byl zájem. Na jeho poslední dílo Golem bylo a je mnoho týdnů dopředu vyprodáno. Jediné, co ho tedy k tak zoufalému činu mohlo dohnat, byla naprostá citová beznaděj.
V televizním zpravodajství jsem se dozvěděl, že první slova, která pronesla paní Vendula Svobodová krátce po té, co našla svého manžela mrtvého, zněla: „To mi snad udělal naschvál!“. Domnívám se, že s jejími slovy lze, bohužel, naprosto souhlasit.
Bylo pro mne zarážející, že hned druhý den jsem se v různých rozhovorech dočetl a doslechl, že Karel byl na paní Svobodovou zlý, že měl těžké deprese, že se už měl dávno léčit a málem to začalo vypadat, že obětí tohoto zoufalého činu není Karel, ale jeho manželka, která dokonce, jak se vyjádřila v tisku - "Už mu odpustila".
V oněch dnech jsem proto panu Sidovskému napsal krátkou SMS, ve které jsem ho žádal, aby přestali dělat z Karla na veřejnosti blázna a nesnažili se odvádět pozornost od hlavního motivu jeho činu.
Ten samý den večer, tedy druhý den po Karlově smrti, mi volala paní Vendula Svobodová a velice chladným, nepříjemným tónem mě žádala (telefonovala tak i některým mým dalším kolegům se stejným požadavkem), abych už o Karlovi nikde na veřejnosti nemluvil.
Já ji pokondoval k úmrtí manžela a zároveň jsem ji sdělil, že veškeré iniciativy a dotazy novinářů jsou mimo moji aktivitu. Nakonec tohoto našeho krátkého rozhovoru, vyprovokován, mimo jiné, i jejím náhlým hysterickým křikem, jsem jí řekl, že se mi nelíbil její rozhovor na Nově a přirovnal jsem ho ke špatnému hereckému výkonu.
I od mnoha kolegů jsem totiž věděl o jejím hrubém chování ke Karlovi a jejímu citovému zlomení před kamerami jsem prostě jako režisér nevěřil. Domnívám se, že lidskou sounáležitost a city, které tak neobratně předváděla na obrazovce, měla projevit dříve, než si Karel vzal život. Teď už bylo pozdě.
Ano, byla to ode mne tvrdá slova, ale emoce, které se mnou tehdy cloumaly, byly silné. Rád bych zdůraznil, že to byl soukromý rozhovor a rozhodně jsem tedy nepředpokládal, že obsah tohoto rozhovoru přetlumočí paní Svobodová tisku na důkaz, jak jsou na ni všichni zlí a jak jí teď - z neznámých důvodů - všichni ubližují, místo aby s ní soucítili.
Jinými slovy - pan Sidovský a paní Svobodová mé soukromé názory z mně dnes již známých důvodů uvedli do médií a tím proti mně rozpoutali mediální válku.
Já jsem o této tragédii a mých soukromých pocitech nechtěl nikdy do médií hovořit. Byl jsem k tomu donucen až mediálním útokem na mou osobu, kdy moje soukromé názory byly proti mé vůli zveřejněny.
V médiích se začalo mluvit negativně o mně a oslabila se tak pozornost novinářů od hledání toho nejpodstatnějšího, totiž od hledání motivu Karlovy sebevraždy.
Podle mého soudu se hlavně jednalo o to, aby byl uchráněn mediální obraz paní Svobodové jakožto ženy roku, světice, které kvůli dobročinným účelům protékají Kapkou naděje milióny.
Mých názorů, které byly prezentovány v tisku, si povšiml syn Karla Svobody Petr a aniž bychom se před tím nějak výrazně znali, požádal mne, abych si v obřadní síni sedl vedle něho a jeho sestry.
Tuto čestnou, i když pro mne velmi těžkou nabídku, jsem přijal. Cítil-li Petr v mých postojích a v mé přítomnosti na pohřbu podporu, bylo mou lidskou povinností mu vyhovět.
Šokován jsem byl ovšem z mediální hry (domnívám se, že opět šikovně řízené), která se kolem této skutečnosti rozehrála. Ke svému údivu jsem se hned večer dozvěděl z televizních zpráv, že jsem se odmítl postavit při závěrečné písni, že jsem cynik, hulvát a že něco takového je schopen udělat jen člověk, který je pod vlivem psychotropních látek. Dobrá PR práce jistého okruhu lidí.
Pan Sidovský bez vědomí dětí Petra a Jany dal dohromady jakési pásmo písní pro rozloučení s jejich otcem v krematoriu.
Paní Vendula Svobodová si do tohoto pásma nechala zařadit i píseň “Ještě, že tě lásko mám“, o které jsem se až po pohřbu dověděl, že prý byla složena pro ni. Nebylo tedy divu, že při její produkci povstala, čímž ovšem přivedla přítomné smuteční hosty do rozpaků, protože zvykem přece bývá povstat až při končícím obřadu!
Na pokyn jeho syna Petra Svobody jsme zůstali sedět, protože jsme se odmítli podřídit režii pohřbu, který v některých okamžicích působil jako nedůstojná mediální fraška za přítomnosti snad více novinářů a bodyguardů Venduly Svobodové, než přátel Karla Svobody. S panem Petrem Svobodou, jeho sestrou a blízkými jsme sami uznali za vhodné, kdy se postavit a jak se chovat při tomto pietním aktu.
Při zavírající se oponě jsme povstali pochopitelně všichni a rozloučili se s Karlem posledním potleskem.
Doufám, vážení přátelé či nepřátelé, že jsem Vám vysvětlil svoje stanovisko a sdělil některá fakta o této velmi smutné události a že jste mne pochopili.
Byla to pro mne nelehká životní zkouška, ale za svým názorem si stojím a věřte, že navzdory některým mně nepřátelsky naladěným kolegům budu ve svém oboru pracovat dál. Škoda jen, že už bez Karla Svobody.
Pevně věřím, že fakta, která se v budoucnosti objeví a poctivé policejní vyšetřování, nám všem objasní s definitivní platností objektivní příčiny smrti našeho kolegy Karla Svobody, pro něhož byly poslední minuty života nejspíš závěrečnou kapkou beznaděje.
Čest jeho památce.
Filip Renč, režisér
