Jak jste se k práci v domově seniorů vlastně dostal?
Před začátkem pandemie jsem podnikal. Po příchodu koronaviru jsem k tomu začal dobrovolně šít roušky. Moje produkce však byla ve srovnání se švadlenami žalostná. Pohyboval jsem se v řádu stovek, zatímco ony v řádech tisíců. Můj čas mi tehdy přišel nevyužitý a říkal jsem si co dál. Jelikož se na podzim situace razantně zhoršila, tak jsem pozastavil své podnikání. Uvědomil jsem si, že jsem mladý a silný člověk v nejlepších letech a chtěl jsem jít pomáhat do nemocnice.
Co vám tam řekli?
Že k tomu nemám dostatečné vzdělání. Potřebovali sanitáře. K tomu bych však potřeboval absolvovat kurz, který trvá několik měsíců. A v nemocnici ani tehdy neměli čas zaškolovat někoho nového bez zdravotnického vzdělání. Už v té době měli plno práce a potřebovali člověka, který by věděl co a jak.
Takže jste se pak obrátil na domov seniorů?
Kontaktoval jsem Český červený kříž a zjistil jsem, že budou pořádat kurz moderního ošetřovatelství. Tam jsem si uvědomil, že se mohu vyrovnat s pandemií a s bezmocí s ní spojenou tím, že veškerý svůj čas věnuji dobrovolničení. Po absolvování kurzu nás propojili s domovy, kde chyběl personál. A jelikož to bylo v Ústí nad Orlicí, kde bydlím, tak jsem se rozhodl nastoupit.
V jakém oboru jste vlastně před pandemií podnikal?
Byl jsem grafik v reklamě. Na podzim jsem sice neměl zakázky, ale upřímně, já je přes léto ani nesháněl. Během pandemie jsem totiž ztratil smysl své práce. Bavil jsem se se svým známým, který mi radil, abych viděl pandemii jako příležitost pro rozvoj podnikání, mně to však přišlo nelidské a nesmyslné. Nevěděl jsem, proč bych měl vydělávat peníze v době, kdy je stav určité nouze. Jak řekl Palach: „člověk by měl bojovat proti zlu, na které právě stačí“. Uvědomil jsem si, že mohu pomáhat rukama. Moje podnikání počká. Teď není potřeba reklama, teď je potřeba pomáhat.
Dobrovolníci zachraňují nemocnice, červený kříž jich proškolil už 3 000 |
Když jste tedy do domova pro seniory přišel poprvé, jaká tam panovala situace?
Bylo to na konci listopadu a to byla asi nejhorší doba, kterou jsem tam zažil. V Ústí nad Orlicí se domov skládá ze dvou budov, v obou byly prostory odděleny na „čisté“ zóny, kde pobývali senioři bez nákazy, a červené „špinavé“, kde byli nakažení klienti. Probíhalo tam to, co v té době bylo ve všech médiích. Museli jsme se oblékat do ochranných obleků a dodržovat přísná hygienická opatření. Jako grafik jsem také určitým způsobem bojoval s lidskou intimitou, klienty jsem třeba přebaloval. To je podobné jako při péči o děti.
Když byl domov v karanténě, musel jste tam přebývat nonstop?
Ne, normálně jsem docházel. Nebyl důvod tam pracovníky zavírat, pokud dodrželi všechny bezpečnostní postupy.
Jak situaci nesli samotní senioři?
Velice statečně. I za takové krizové situace jsme se snažili tvářit, jako že se nic vážného neděje. Všemožně jsme se snažili seniorům dny zpestřit. Člověk také věděl, že když už se děje něco zlého, tak nechce ještě přilévat olej do ohně. Prostě jsme se snažili zachovat klid a pohodu, což si myslím, že se nám dařilo. Beznaděj, která by se v daném případě dala čekat, naštěstí chyběla.
Pochyboval jsem, jestli na to vůbec mám
Máte z toho období nějakou vzpomínku, která vám utkvěla v hlavě?
Je jich strašně moc. Ta největší je asi ze dne, kdy jsem tam poprvé přišel a musel jsem skočit rovnou do práce. Hned jsem šel přebalovat klientku a viděl jsem, co všechno ta práce obnáší. Už na kurzu jsem dostal strach, jestli na to vůbec mám. Tehdy jsem si nedokázal představit, jaké množství práce tam člověk dělá, a byl jsem z toho vystrašený. Proto mi v hlavě utkvěl ten první den, kdy jsem vůbec nevěděl, zda to dokážu. Večer po práci jsem si potom napsal do diáře větu: „Dokázal jsem to!“. A tu větu si tam píšu dodnes.
Jak to v domově probíhalo o Vánocích?
Už to bylo naštěstí klidnější. Nejsem si jistý, jestli vůbec byl nějaký klient tou dobou ještě nakažen. Přísná opatření každopádně platila dál. Senioři však mohli domů za rodinami. Pokud byli venku déle než šest hodin, tak museli do karantény. Část klientů toho využila a na Vánoce „normálně“ odjela k příbuzným.
Změnila se nějak situace po začátku očkování?
Zatím ne, před necelými třemi týdny jsme (personál i senioři) byli teprve očkováni první dávkou. To zatím nic neznamená a žádná opatření se nemění. Čeká se až na druhou dávku a vakcína je stejně účinná až po nějakých dvou týdnech od ní. Takže se zatím nic nezměnilo, čekáme, co to vlastně pro nás bude znamenat. Zatím nevíme. Očkování chrání životy a zabraňuje těžkému průběhu nemoci, ale i přesto se může člověk nakazit, nemoc šířit a mít lehčí průběh. Takže si myslím, že ani poté se u nás pravidla zcela nerozvolní.
A jak to probíhalo, celý domov naráz naočkoval nějaký mobilní vakcinační tým?
Ne, v našem domově máme svoji doktorku. Takže jsme pouze čekali, až dorazí očkovací látka. Paní doktorka následně obešla se sestřičkami všechny pokoje a pak jsme na seniory dohlíželi, zda se u nich neprojevují vedlejší účinky.
V první linii boje s virem. Přečtěte si pět příběhů hrdinů dnešní doby |
Nechali se očkovat všichni senioři?
Téměř, řekl bych, že takových 96 procent.
A proč zbylá čtyři procenta ne?
Asi nedůvěra v očkování jako takové.
Personál stále prochází pravidelným testováním, i když už má první dávku naočkovanou?
Ano, od podzimu se nic nezměnilo. Každý šestý den chodíme na antigenní test. Kdyby byl pozitivní, tak jdeme na PCR test přímo do nemocnice. Změna je pouze v tom, že se znovu začali testovat také klienti. Bylo krátké období v lednu a únoru, kdy se každých šest dní testovat nemuseli, ale teď se s tím zase začalo.
Dalo mi to smysl, který jsem dříve postrádal
Vy jste v domově na podzim začínal jako dobrovolník. Jak se z vás stal zaměstnanec?
Na podzim jsem jako dobrovolník odsloužil asi sedm dvanáctihodinových služeb. Zpětně to hodnotím jako nejúžasnější zážitek v mém životě. Když takto dlouhou dobu někam dobrovolně docházíte bez vidiny jakéhokoliv výdělku, je to strašně očišťující. Doporučoval bych to každému. Jak jsem však na podzim pozastavil svou živnost, tak jsem se musel registrovat na úřadu práce, jelikož jsem už neměl ani na odvody.
Mám výhodu, že jsem svobodný, takže mě peníze až tak moc nepálily. Lidem na úřadu práce se však pochopitelně nelíbilo, že jsem nastoupil jako dobrovolník. A to i přes to, že jsem si ve volném čase zaměstnání opravdu hledal. V tu chvíli jsem nevěděl, co mám dělat. Když jsem absolvoval kurz ošetřovatelství, tak jsem se cítil povinen splatit to prací v domově. Proto jsme se dohodli s ředitelkou domova Miluší Kopeckou a panem Preclíkem z Českého červeného kříže, za což jim oběma velice děkuji, že nastoupím jako brigádník a od Nového roku se ze mě stal zaměstnanec.
To by pochopitelně nešlo, kdyby mě tamní kolektiv nepřijal. Naštěstí jsem zapadl do naprosto bezvadné party. Pracovat jako jediný muž v čistě dámském kolektivu beru jako ohromné privilegium. Nejednou mi byly velkou oporou.
Co vám ta zkušenost vlastně přinesla?
Neuvěřitelně mi to otevřelo oči a roztřídilo věci na podstatné a nepodstatné. Také mi to dalo smysl, který jsem dříve postrádal. Pomáhat lidem vás vždycky posune dál. Jakmile člověk zapomene sám na sebe a pomáhá ostatním, tak se mu začne ve všem dařit. Alespoň já to tak měl.
Jak to plánujete do budoucna, chcete v domově zůstat?
Ze začátku jsem každému říkal, že zůstanu minimálně po dobu pandemie. Nicméně práce s lidmi mi natolik učarovala a dává mi smysl, že nyní přemýšlím jak to poté skloubit i s mým podnikáním. V současnosti mám „štěstí“, že jsem svobodný a nepotřebuji proto moc peněz. Mluvím o nich, protože lidé v přímé péči neberou žádné velké platy. A to je rozhodně špatně. Jejich práce je náročná psychicky i fyzicky.
Pokud chceme, aby se o seniory pečovalo dobře, tak pracovníky musíme také dobře zaplatit. Uvědomuji si, že jsem v tomto trochu jiný. Není normální, aby se lidé vykašlali na svůj blahobyt a ukrojili si z něj. Bylo by proto potřeba, aby se alespoň v tomto sektoru zlepšilo finanční ohodnocení.
