Nejznámější z nich byl textař Karel Svoboda. Pro srovnání: v roce 1994 jich dobrovolně odešlo ze života zhruba o 500 víc – 1 872. Pořád se však zabíjí mnohem více lidí, než jich zemře na silnici.
Podle psychologů je správná úvaha, že lidé se méně uchylují k sebevraždám, protože mají víc peněz a nestrádají. Není to však jediný důvod. "Češi jsou spokojeni s ekonomikou. Mají pocit, že se jim vede dobře. Česko má také dobrou záchrannou síť pro lidi s psychickými problémy. Rozvíjíme různá krizová centra," říká psychiatr Ladislav Csémy, který sebevraždy zkoumá.
Každý desátý se chtěl zabít
Z údajů vyplývá, že větší sílu čelit problémům naleznou ženy; žen se zabíjí čtyřikrát méně než mužů. Nejčastěji lidé volí sebevraždu oběšením a nejvíce se k sebevraždě uchylují staří a nemocní lidé nad 80 let věku. Kritický je překvapivě i věk těsně po čtyřicítce. Důvodem bývá nejčastěji nevyléčitelná choroba provázená často nesnesitelnou bolestí.
Statistiky po krajích jako by připomínaly statistiky zločinnosti. Tam, kde se žije hektičtěji, nebo tam, kde lidi trápí více chudoba, je sebevražda častější. Nejvíce sebevrahů napočítali v Moravskoslezském kraji, konkrétně 168. Následuje Praha a střední Čechy.
Csémy se letos také poprvé věnoval v unikátním dotazníkovém výzkumu otázce, kolik lidí o sebevraždě někdy uvažovalo. "Dělali jsme výzkum, ve kterém odpovídalo tisíc lidí. Deset procent jich uvedlo, že někdy mysleli na sebevraždu," uvedl Csémy. Jedno procento lidí podle Csémyho uvažovalo o sebevraždě opravdu vážně.
Poslední velkou "epidemii sebevražd" zažilo Česko za normalizace po roce 1968. Ze života tehdy odešlo dobrovolně přes 2 500 Čechů ročně.
"Počet sebevražd narostl brzy po revoluci v souvislosti s radikální změnou společenských poměrů, od té doby jich zase ubývá," míní psychiatr Cyril Höschl.
