Odborníci navrhují, aby byl tisícitunový ocelový kolos dopraven na speciálním pontonu po Středozemním moři přes Gibraltar do Hamburku a odtud po Labi a Vltavě až do Prahy.
"Technicky je to proveditelné, to už jsme propočítali. Teď jde o to, zda se najdou peníze na dopravu a pak i místo, kde bychom mohli loď bezpečně ukotvit či umístit v suchém doku," vysvětluje ředitel Vojenského historického ústavu Aleš Knížek.
V březnu už podepsal se zástupci albánské armády memorandum, podle něhož do Česka zamíří některé cenné meziválečné zbraně československé výroby. A také unikátní ruská ponorka z roku 1954.
Původně měla být loď umístěna ve Vojenském technickém muzeu v Lešanech. Nyní se však ukazuje, že přeprava 76 metrů dlouhé ponorky z Prahy do Lešan je takřka neproveditelný úkol. Knížkův tým by rád dostal plavidlo do Česka vcelku, a ne rozřezané na části. "Jen velmi těžko bychom pak trup dávali opět dohromady," vysvětluje ředitel.
Uznává, že pro některé lidi je snaha historiků získat pro suchozemský stát ponorku jen těžko pochopitelná. "Kdybychom ale my či naši předchůdci takto uvažovali v minulosti, nikdy bychom neměli v muzeích tak ojedinělé sbírky techniky a zbraní," dodává Knížek. A například Letecké muzeum ve Kbelích či muzeum v Lešanech patří podle odborníků ke světové špičce - ať už jde o předměty nebo o pojetí expozic.
Měli jsme i české ponorkáře
Ačkoliv někdejší Sovětský svaz vyrobil v padesátých letech minulého století dvě stě patnáct ponorek střední velikosti, dnes se dají zbylé exempláře spočítat už jen na prstech. A pouze tři muzea na světě takovou ponorku vystavují.
Každá taková loď je podle ředitele Knížka dokladem technického umu, ale i tragické historie lidstva. A u ruské ponorky Projekt 613 (NATO ji označovalo kódem Whiskey) to prý platí dvojnásob. Ruští zbrojaři vlastně okopírovali německou válečnou ponorku a vylepšili ji.
"Němci byli za druhé světové války v konstrukci ponorek světovou extratřídou, takže od nich opisovali všichni, i Američané," vysvětluje technický pracovník Vojenského historického ústavu Vladimír Francev, jenž se ponorkami zabývá.
Z plavidla by se po jeho rekonstrukci mohlo stát muzeum studené války a určitě by v ní měli mít místo čeští ponorkáři z let Rakouska-Uherska. Není příliš známo, že mnozí kapitáni rakousko-uherských ponorek měli český původ.
Ruského veterána, který byl ve službě až do roku 1999, poháněl dieselelektrický motor. V přídi měl šest torpédometů, v zádi dva. Tento typ byl pak v 50. a 60. letech postupně přestavován na nosiče střel s plochou dráhou letu.
Češi se s Albánci dohodli také o návratu prvorepublikového protiletadlového kanonu Škoda s výrobním číslem 6. A obdobná jednání vedou s Peruánci, u nichž objevili jihoamerickou variantu škodováckého tanku LT-38 s motorem do vysokohorských podmínek. "Mohli bychom tak mít sérii těchto na svou dobu vynikajících strojů," říká Knížek.
