Co všechno by zakotvení možnosti neužívat digitální technologie znamenalo v našich poměrech?
V širším kontextu by zakotvení práva být offline mohlo znamenat garantovaný přístup k analogovým alternativám digitálních služeb – to znamená například možnost volby mezi elektronickou a papírovou komunikací s úřady, zachování hotovostních plateb nebo možnost nevyužívat chytré telefony bez omezení přístupu ke klíčovým službám. Výzvou by bylo najít rovnováhu mezi efektivitou digitalizace a respektem k těm, kteří ji z různých důvodů nechtějí nebo nemohou přijmout.
Do jaké míry bere stát ohled na tyto lidi? Státní instituce i banky berou digitalizaci tak nějak plošně a podle některých expertů to nevhodně komunikují…
V některých oblastech vidíme snahu o zachování alternativ k digitálním službám, například možnost papírové komunikace s úřady stále existuje. Nicméně digitalizace se často zavádí způsobem, který některé skupiny obyvatel nechává stranou.
Například rušení poboček bank a omezování hotovostních plateb probíhá rychleji než jakákoliv snaha nabídnout těmto lidem adekvátní podporu. Chybí systematická komunikace a hlavně reálná pomoc těm, kteří se v digitálním světě neorientují.
Bartoš kritizoval vládu, že chce oddálit spuštění digitalizace o tři roky |
Jaké by mohlo mít výhody a naopak nevýhody uplatnění práva neužívat digitální technologie?
Výhodou by bylo zachování dostupnosti služeb pro všechny, včetně lidí, kteří mají s technologiemi problémy. Na druhou stranu by to mohlo zpomalit digitalizaci a zvýšit náklady pro stát i soukromý sektor, které by musely udržovat paralelní systémy. Klíčové je hledat řešení, která respektují potřeby různých skupin obyvatel, aniž by brzdila inovace.
Dala by se nějaká zahraniční legislativní úprava dát jako vzor, podle něhož by to šlo zavést i u nás alespoň v nějaké formě?
Vzor můžeme hledat například ve Francii, kde od roku 2017 platí „právo na odpojení“, které chrání zaměstnance před povinností odpovídat na pracovní e-maily mimo pracovní dobu.
Není tohle spíš na domluvě mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem? Je nutné na to mít zákon?
V ideálním světě by domluva stačila, ale praxe ukazuje, že bez legislativní opory je pro mnoho lidí obtížné si takové právo skutečně vymoci. Zákon poskytuje jasné mantinely a ochranu před tím, aby se z „dobrovolné“ dostupnosti mimo pracovní dobu nestala nepsaná povinnost. Francouzský model ukazuje, že i když zákon neznamená absolutní zákaz komunikace po pracovní době, dává zaměstnancům možnost se bránit, pokud cítí, že jsou pod tlakem být neustále online.
Ministerstvo zemědělství dokončilo online katastr, slibuje úsporu času i peněz |
Mají u nás vůbec snahy korigovat proces digitalizace nějakou šanci nebo by se menšina měla přizpůsobit většině?
Digitalizace je nevyhnutelný trend, ale nesmí být nátlaková. Problém není samotná digitalizace, ale rychlost jejího zavádění a nedostatek podpory pro ty, kteří se jí obtížně přizpůsobují. Řešením není proces zvrátit, ale lépe nastavit přechodné období, nabídnout jednodušší alternativy a poskytnout vzdělávací podporu.
Pokud vím, některé severské země to vzaly za jiný konec…
Ano, inspirací může být třeba Estonsko, které je sice jednou z nejdigitalizovanějších zemí na světě, ale zároveň dbá na dostupnost asistenčních služeb pro ty, kteří se digitálním technologiím vyhýbají.
Snahy odvrátit se od přemíry technologií a vrátit se ke kořenům jsou patrné i mezi mladší generací, jak vyplynulo z nedávné publikace Centra pro výzkum médií Nordicom. Je třeba to brát vážně?
Určitě. Mladší generace čím dál častěji hledá rovnováhu mezi online a offline světem. Vidíme rostoucí popularitu digitálního detoxu, analogových zážitků nebo trendu „dumb phones“ – jednoduchých mobilů bez internetu. V Česku se tento přístup objevuje také, zejména mezi lidmi, kteří si uvědomují negativní dopady neustálé online přítomnosti na psychiku a mezilidské vztahy.
Audit digitalizace stavebního řízení má zpoždění. Nejde o rychlost, míní resort |
Není to u některých spíše idealizace „starých časů“ nebo póza? Podobně jako okázalá snaha o udržitelnost a ekologii?
Určitě existuje část lidí, kteří v tom vidí jistou nostalgii nebo trend, ale nelze to jen tak shodit jako pózu. Rostoucí zájem o offline životní styl, fyzické knihy, analogové fotoaparáty nebo vinylové desky ukazuje hlubší potřebu – zpomalit, být více v přítomném okamžiku a vnímat svět bez neustálého digitálního rozptylování. Stejně jako u udržitelnosti či ekologie platí, že někteří to berou jako životní styl a jiní jako módní vlnu, ale to neznamená, že je ten trend bez významu.
Když půjdeme ještě dál, mnoho lidí nechce být pod dohledem systému. Je v dnešní době jednoduché žít v šedé zóně?
Žít kompletně mimo digitální systém je dnes velmi obtížné, ale ne nemožné. Lidé, kteří se chtějí vyhnout digitálním stopám, často volí hotovostní platby, nevyužívají sociální sítě nebo si zakládají soukromé komunikační kanály. Z právního hlediska ale platí, že stát směřuje k větší transparentnosti a evidence transakcí se zpřísňuje. Život v šedé zóně se tak stává stále složitější.
Nepletou si lidé někdy právo s nárokem? V tomto případě nárok na to, aby se mi společnost přizpůsobila, když nechci používat digitální technologie?
Ano, někdy dochází k nepochopení rozdílu mezi právem a nárokem. Právo být offline by nemělo znamenat, že celá společnost se musí přizpůsobit jednotlivcům, kteří odmítají technologie. Mělo by spíše jít o zajištění rozumné alternativy tam, kde je to možné, aniž by to nadměrně brzdilo rozvoj a efektivitu.
Digitalizace energetiky: Nové trendy, které mění pravidla hry |
Na druhou stranu, na vesnicích žije hodně starých lidí, kteří nemají v dosahu bankomat, poštu ani dobré spojení do města. Nebyla by řešením nějaká služba zřízená státem pro lidi, kteří nejsou schopní komunikovat s úřady nebo institucemi digitálně?
Ano, v zahraničí existují modely, které by mohly být inspirací. Například v Německu fungují mobilní poštovní a bankovní služby, ve Skandinávii jsou zase asistenti digitální gramotnosti, kteří pomáhají seniorům a dalším znevýhodněným skupinám s online komunikací. Stát by mohl nabídnout podobnou podporu v podobě fyzických kontaktních míst nebo mobilních asistenčních týmů, které by pomáhaly těm, kteří digitální služby nemohou nebo nechtějí využívat.
Čeká jednou i naši generaci to, že nebude stíhat digitální pokrok? Je dobré si proto udržovat alespoň uživatelskou znalost nejnovějších technologií?
Ano, s velkou pravděpodobností se to stane i nám. Každá generace má svůj „technologický strop“, po kterém už nestíhá držet krok s novinkami. Zatímco dnešní senioři mohou mít problém s chytrými telefony, my se v budoucnu můžeme potýkat s technologiemi, které si dnes ani neumíme představit.
Proto je dobré si udržovat alespoň základní přehled a otevřenost vůči novým technologiím – ne kvůli tomu, že bychom museli být experti, ale proto, abychom nebyli vyloučeni ze společenského a pracovního života.
Digitalizujeme lépe než Německo, řekl Fiala. Krok k euru vláda neudělala |
Setkal jste se s někdy s tím, že byl někdo takto „vyloučen“ z práce?
Zaměstnali jsme třeba starší dámu na pozici account manager. Zkušenostmi byla nejlepší. Bohužel jsme se s ní ve zkušební době rozloučili, neboť úkony, které průměrný člověk na této pozici zvládne za několik minut, dělala několik hodin.
