Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvZ výzkumu STEM mimo jiné vyplývá, že zhruba 40 procent Čechů a Češek, kteří používají internet, věří několika častým fámám a konspiracím o epidemii covid-19. Nejvíce Češi věří tomu, že vir byl uměle vyroben v laboratoři a že se epidemie záměrně využívá pro ovládání společnosti. Představitelé vlády a ministři mají coby zdroje informací menší důvěru (29 %) než příspěvky přátel na sociálních sítích (32 %).
Jakou nejbizarnější konspirační teorii jste poslední dobou slyšel?
Nejčastěji asi, že vakcína má za úkol nás očipovat nebo, že za šíření pandemie jsou zodpovědné vysílače mobilního signálu 5G. Nejzajímavější na tom není ani to, že člověk dokáže vymyslet jakoukoliv šílenost, ale spíš to, že ty šílenosti jdou často proti sobě. Lidé věří, že za něco může světové spiknutí, ale zároveň kritizují chaos, který v tom je. Přitom, kdyby opravdu za něco mohlo skvěle propracované světové spiknutí, tak by v tom nikdy takový chaos nebyl.
Celkově v těch konspiračních teoriích je spousta rozporů, jak to, že to lidem nedojde?
Každý z nás vlastně nefunguje tak, že bychom si vytvářel nějakou velmi logickou strukturu poznání kolem nás, ale spíš máme nějaký silný emocionální náboj, silný postoj, něco, co nás opravdu štve a potom v těch informacích, které jsou kolem nás jakoby víceméně si vybíráme ty drobky a momenty, které jsou pro nás důležité a už tolik neporovnáváme mezi sebou.
Ale tahle nekonzistence je vlastní všem, nikoliv jen těm, co věří v dezinformace, akorát každý máme jiný výchozí bod. Takže někdo z nás třeba vychází z toho, že například ví, jak fungují média, protože v nich pracuje a pak už jakoby vychází z jiného bodu, než lidé, kteří se třeba nikdy s žádným novinářem naživo nesetkali, a tak začnou mít velké podezření, že tam ve skutečnosti pracují lidé zlí, kteří chtějí podvádět a chtějí námi manipulovat za každou cenu.
Hraje v tom nějakou roli vzdělání, inteligence, osobnostní rysy?
Především v tom hraje roli to, že se setkáváme s něčím, čemu nerozumíme úplně. A ty dezinformace často vyvolávají velké akce a velké záležitosti, které jsou tak trochu mimo naši všední zkušenost. Jsou to věci jako byla třeba sametová revoluce v roce 1989, nebo potom velká ekonomická krize či velká migrační krize a teď pandemie. Jde přeci jenom o věc, se kterou se většina z nás nikdy nesetkala, je to věc, která je na jednu stranu velmi nebezpečná, na druhou stranu ji nevidíme, nepotkáváme se s ní každý den.
A když se ptáte, jestli to souvisí nějakým způsobem s inteligencí nebo se vzděláním, dá se říct, že do jisté míry ano, ale ne tak stoprocentně, jak bychom si mohli myslet. Není to rozhodně tak, že lidé, kteří šíří konspirace, jsou nějakým způsobem hloupí nebo nedokážou přečíst článek. Je mezi nimi řada lidí, kteří jsou inteligentní a kteří mají velmi vysokou tzv. mediální gramotnost. To bylo zjištění, které nás velmi nepřekvapilo ve výzkumu, který jsme dělali loni.
Pojďme k vašemu průzkumu. Vy jste v něm dokonce rozdělil šiřitele dezinformací na několik skupin.
Je to tak, my jsme vlastně chtěli ukázat, že tady ten stereotyp, že u nás šíří dezinformace senior, který neumí pořádně s počítačem a všechno se mu dá nakukat nebo člověk, který má finanční problémy, že jde o pohled velmi jednostranný a dělá z nich takovou karikaturu. Ve skutečnosti dezinformace zajímají lidi z mnohem širších vrstev společnosti a taky je šíří z důvodů, které jsou podle mě naprosto pochopitelné. Šíří je třeba proto, že jim chybí sociální kontakt nebo sociální uznání. A přeci jenom v tomto má česká společnost velký deficit, že tady je to pletivo společnosti hodně rozebrané, nemáme moc spolků, kroužků pro všechny možné skupiny společnosti. Lidé se často cítí izolovaní, zvlášť v pandemii.
Chtěli jsme ukázat, že tady jsou třeba i mladí lidé, kteří to šíří, protože jim to připadá zábavné, chtějí pobavit své okolí a dělají to spontánně, moc o tom nepřemýšlí. A pak jsou tady zase lidé, kteří mají propracovaný systém, jak vlastně celý svět funguje, mají pocit, že vědí přesně, kdo za čím stojí, kdo tahá za nitky a tito lidé zase tráví dlouhé hodiny tím, že studují původní zdroje, jdou i do zahraničních médií. Takže není to tak, že prostě je tady jen někdo hloupý, kdo omylem někde kliká, ta cesta k dezinformacím může být z různých stran.
Když porovnáte první vlnu pandemie a současnou, změnily se témata konspiračních teorií?
Změnilo se to ohromně v jedné věci, že nedůvěra opravdu ohromně narostla. Když jsme to srovnávali s jinými zeměmi, tak přestože na tom nejsme celkové nejhůř na světě, tak ten propad důvěry od loňského jara do teď je skoro největší, když to srovnáme s Francií, s Británií, Německem, s dalšími zeměmi, kde jsou dostupná data. Změnilo se to, že prostě pro spoustu lidí to byl velký šok, najednou jim někdo podtrhl koberec pod nohama.
Já mám pocit, že s některými zastánci konspiračních teorií je těžké debatovat, budí totiž dojem, že jakákoliv debata je pod jejich úroveň. Co se s tím dá vůbec dělat?
Tady asi přidám osobní zkušenost. Já, když jsem na to narazil mezi svými přáteli a známými, tak myslím, že se mi osvědčila taková ta základní pravidla, že člověk nemá právo si tyto lidi nějakým způsobem démonizovat. Není to prostě tak, že oni to šíří, protože by chtěli někomu ublížit. Většina z nich to dělá v dobré víře a skutečně si myslí, že tím pomáhají, že zachraňují lidi kolem sebe. Je dobré vlastně přemýšlet o tom, proč to ty lidi lidé dělají. Například často to dělají protože mají špatnou zkušenost se zdravotnictvím nebo jejich blízcí a příbuzní. Jsou to lidé, kteří jsou proto přirozeně podezřívaví.
A když se s nimi začnete bavit o tom, z čeho to vyplývá, že skutečně věci nejsou dokonalé, zdravotnictví není dokonalé, tak pochopíte, že vlastně ten jejich postoj je často spíše jakýmsi vyústěním toho, že dlouhodobě jsou frustrovaní celou situací. Takže tam, pokud bych měl dát nějakou radu, tak snažit se o pochopení dotyčného člověka, jeho situace, jeho motivů a to může být krok, který velmi vypomáhá. Co se taky osvědčilo a osvědčuje ve světě, že i nějakým způsobem ukážete, jaké manipulativní techniky se používají tady v té dezinformační či konspirační komunikaci.
Přesto, když se podíváte na naši společnost posledního roku, tak já bych řekla, že kvůli rouškám, očkování a celkově covidu je rozpolcena mnohem více. Pomáhají pak ještě nějaké debaty?
Chápu, je to tak, že to, co tu společnost charakterizuje nejvíce, je nějaká všeobecná frustrace. Pro mnoho lidí to znamená i rezignaci, že prostě už ty informace dál nechtějí sledovat. Ale co nás v těch našich výzkumech hodně překvapilo, že právě tady to naše vidění je trochu zbytečně zkreslené a skeptické. Mnohem více lidí, než si myslíme, je ještě ochotno dodržovat opatření. A mnohem méně lidí, než si myslíme, protestuje tím, že by třeba nenosilo roušku nebo tím, že by odmítalo nějaká další základní opatření.
My jsme se bavili o tom rozdělení šiřitelů dezinformací, ale vlastně jsme nenarazili na zdroje těch konspiračních informací. Kde jsou?
No, to je zajímavá věc, protože my, když se lidí ptáme, jestli znají dezinformační stránky, například proslavený Aeronet, který novináři hodně studovali, tak to povědomí o tom je strašně malé. Lidé málokdy chodí na nějaké původní zdroje. Problém je spíš, když se to dostane do mainstreamu, což se může stát tím, že o tom píšou běžná média nebo nejčastěji, že o to mluví politici - ti jsou vlastně u nás jakoby takovými nejčastějšími nositeli - no a nebo to, že vám to pošle soused či sousedka, známý, příbuzný, a to má i podle našich dat největší dopad.
Protože, když vám to pošle soused, pak už to má velkou důvěryhodnost, přece by mi soused neposílal něco, co by si jen tak vycucal z prstu. Na tyhle lidi jsme se zaměřovali v naší studii, protože vidíme, že bez nich bez těch přenašečů nebo přenositelů by to nefungovalo. Ono se tady hodně mluví o tom, že různé mocnosti jako Čína a Rusko vedou hybridní válku, šíří dezinformace, prokazatelně mají lidi, kteří se vydávají za běžné diskutující a píšou různé příspěvky a snaží se tu společnost rozeštvávat, ale ve skutečnosti, kdyby neměly to přenášející publikum, kdyby neměly ty další, kteří to šíří dál, tak by ten dopad byl asi velmi omezený. Bez toho spojujícího článku bez prostředníka bychom možná ani o dezinformacích tolik nemluvili.
Jak si stojíme v porovnání s ostatními evropskými státy, co se dezinformací a práce s nimi týká?
Nejsme nějak šíleně postiženi nebo zasaženi oproti jiným zemím. Když to třeba srovnáme se Slovenskem, tak vidíme, že situace tam je v lecčems horší, je tam mnohem větší vliv dezinformací, které jsou inspirované Ruskem nebo ruskou vládou. Myslím si, že máme výhodu v tom, že tahle společnost skutečně oproti třeba Maďarsku a Polsku není politicky tak polarizovaná, tedy ještě se dokážeme nějakým způsobem domluvit.
Když jsme se dívali na data ke covidu, tak vidíme, že takový ten častý pocit, že pandemie je vyvolaná proto, abychom mohli být ovládáni, aby nás ovládaly vlády, tak podobné jak v České republice je to třeba ve Francii, nebo jako v Británii či v Itálii. Nejsme tedy na tom nějak strašně hůř. Co samozřejmě je problém, že se moc těm řešením neblížíme, protože o problematice dezinformací se tu dlouho mluví, na úrovni veřejných institucí je to zatím spíš debatování, moc se toho nedělá. Jsou země, které na tom mají navíc životní zájem jako Tchaj-wan, který leží v sousedství Číny nebo baltské země, které tomuto problému už hodně věnují a snaží se dezinformace vyvracet hlavně rychle, protože čas je v tom velmi určující, jakmile jednou informace slyšíte, tak už se těžko vymazává.
Jak se v šíření konspirací projevuje to, že Češi jsou ateisté? Jakou roli hraje frustrace? A kdo jsou to „expertní šiřitelé dezinformací“? Odpovědi i na tyto otázky najdete v Rozstřelu a celém záznamu rozhovoru moderátorky Elen Černé s hostem po Skypu, kterým byl analytik a psycholog ústavu STEM Nikola Hořejš, který je autorem výzkumu o šiřitelích dezinformací na internetu v Česku.
