Pane profesore, znásilnění a vražda devítiletého Jakuba v Havlíčkově Brodě vyvolaly obrovskou pozornost. Je i z odborného hlediska tento případ něčím výjimečný?
Je. Podobné případy jsou vždy výjimečné. Od revoluce v roce 1989 vím jen o třech vraždách malých dětí se sexuálním motivem. Buď šlo o uspokojení pedofilního sadisty, nebo to byla krycí vražda.
To by znamenalo, že mediální pozornost, která je kauze Jakub věnována, je přehnaná?
Vůbec ne. Je naprosto přiměřená. V každé kulturní zemi vražda dítěte, zvláště se sexuálním motivem, budí mediální pozornost. Vždyť se jedná o ohrožení našich základních civilizačních norem.
Hodně se řeší v této souvislosti problém, zda jsou u nás lidé schopní páchat podobné činy pod dostatečnou kontrolou.
Nebezpeční devianti jsou pod určitou kontrolou, pokud už se během svého života dopustili sexuálního deliktu. Ale o většině možných pachatelů nevíme.
Většina možných pachatelů znamená konkrétně co?
Podobní lidé se chovají často nenápadně, drží své potřeby pod kontrolou, nicméně nevíme, kdy a v jaké formě své vnitřní impulzy v budoucnosti eventuálně nezvládnou.
Kolik takových lidí v Česku je? Jsou to řádově stovky, či tisíce?
Nikdy nezjistíme přesné procento sadistů, pedofilů a jiných deviantů v populaci.
Znamená to, že když to budu dobře maskovat, tak mohu být deviantem i já?
Nelze to vyloučit. Ale vzhledem k vašemu věku byste to o sobě už dávno, dávno věděl.
To jste mě uklidnil. Přestože o tom hovoříme v souvislosti s vraždou devítiletého kluka, předpokládám, že většina pedofilů se však podobným způsobem nikdy neprojeví.
Většina deviantů včetně pedofilů nikdy nespáchá sexuální delikt. Většina je schopna celoživotně naplňovat své deviantní potřeby na úrovni masturbačních fantazií. Ale část z nich nezvládá své vnitřní puzení a na dítě sáhne či znásilní ženu.
Je těžké ty fantazie udržet po celý život na uzdě?
Představme si to na základě analogie. Kdyby byl od zítřka u nás vydán zákon, že normální je pouze sex s dětmi do deseti let věku a každý sex s dospělou partnerkou je trestán až osmi lety vězení, tak jsem moc zvědavý, kolik lidí z té sexuální většiny by dokázalo tento zákon celoživotně dodržovat. A v této situaci jsou celoživotně pedofilové.
Pedofile je vrozená nemoc?
Je to porucha sexuální preference, s níž se člověk narodí a se kterou také zemře. Není vyléčitelná. Je to jako cukrovka - nelze to vyléčit, ale jen udržovat v nějakém stavu. Většinu našich pacientů jsme schopni adaptovat na formy sexuálního uspokojení, které budou sociálně akceptovatelné.
Říkáte, že se s tím člověk rodí. Nelze tu nemoc v průběhu života získat?
Ne. Jsme zastánci modelu vrozených dispozic. Jako u mnoha dalších nemocí a sexuálních poruch ale neznáme příčiny tohoto stavu.
Muž, který je obviněn z vraždy a znásilnění malého Jakuba, měl už podobné problémy se zneužíváním na Slovensku, kde ignoroval nařízenou léčbu. Kolik lidí se u nás vyhýbá léčbě, a stává se tak potenciálně nebezpečnými?
Pokud někdo nedodržuje ambulantní léčbu, tak ho má ošetřující sexuolog okamžitě, což se u nás většinou děje, ohlásit soudu. Takový člověk nedodržuje podmínky léčby a soud by k tomu měl přistoupit jako k jakémukoli jinému maření výkonu úředního rozhodnutí.
No jo, ale postupují skutečně lékaři a soudci tak, jak říkáte?
Většinou ano. Znám dost případů, kdy byli lidé odsouzeni k nepodmíněným trestům za to, že neplnili podmínky sexuální léčby.
Kolik lidí se vyhýbá léčbě?
Přesné číslo nikdo nezná a znát nebude, ale nebudou to stovky, spíše jsou to jednotlivci. Samozřejmě existují. Záleží vždy na tom, zda to ošetřující lékař ohlásí.
Podobné případy, jako byla teď vražda dítěte, jsou emočně vypjaté. Všichni spekulují, jak se tomu dalo zabránit. Například tak, aby se dítě nenechalo k ničemu zlákat cizími lidmi. Hraje v tomto nejdůležitější roli rodina?
Prvním pilířem, který by měl proti podobným případům preventivně působit a zabránit jim, je sexuální výchova v rodině i ve škole. Hlavní zásada zní - dítě musí od útlého věku vědět, že nikdo na ně nesmí sahat proti jeho vůli.
Co je to podle vás útlý věk?
Od tří let. Už tehdy se má začít s postupným vysvětlováním, že nikdo nemá právo sahat na jeho tělo, pokud je mu to nepříjemné. Včetně jeho rodičů! Nezapomínejme, že třetina sexuálně zneužívaných dětí v České republice je zneužita vlastními příbuznými, tedy incestně. Druhým pilířem prevence je snížení citlivosti společnosti vůči podobným jevům, respektive vůči signálům, které mohou naznačovat, že probíhá sexuální zneužívání.
Jak to myslíte konkrétně?
Musíme být k dětem daleko vnímavější. Učitelé ve školách jistě mohou vypozorovat, že dítě náhle změnilo své chování, že může být najednou více zádumčivé, že je smutné nebo začalo používat slovník nepřiměřený jeho věku. Školy mají aktivně vyhledávat tyto případy.
Situace v případech sexuálního zneužívání dětí se u nás zlepšuje, či zhoršuje?
Počty sexuálních zneužití plynule klesají. Stále jde o několik set případů ročně, za které jsou pachatelé stíháni. Ale statistiky ukazují pouze počet už odhalených případů. Přitom podle našich výzkumů bohužel pouze tři procenta znásilnění a pouze dvanáct procent sexuálního zneužití je hlášeno. Naprostá většina sexuálních deliktů zůstává pořád trvale skryta.
Ta čísla jsou hrozivá. Proč se to bojí někdo ohlásit? Je to strach z rodičů, příbuzných, je to stud, je to proto, že děti ještě nemají tolik síly vzepřít se dospělým?
Všechno, co jste vyjmenoval, hraje roli. Vždyť pokud jde o zneužívání v rodině, tak dítěti často nikdo nevěří, i když to ohlásí. Ani matky nevěří vlastním dcerám, že tatínek za nimi chodí večer do postele. Nedůvěra okolí hraje podstatnou roli.
Informoval jsem se u šestnáctiletého syna, jak probíhá prevence proti sexuálním deviantům na školách. Často se o tom hovoří až v souvislosti s nějakým konkrétním případem. Jinak mnohdy vůbec nic.
Opět se odvolám na naše reprezentativní výzkumy, které provádíme u české populace každých pět let. Máte pravdu, situace se nelepší - pouze kolem deseti procent dětí má adekvátní sexuální výchovu ve škole a dalších deset procent v rodině. Stále přetrvává nejméně spolehlivý zdroj o sexualitě, a tím jsou vrstevníci a kamarádi. V tomto směru má naše společnost ještě obrovské rezervy.
Dobře, ale je dětská duše tak naivní, aby ji mohl zlákat pedofil na příslib počítačových her, jak se to údajně stalo již zmiňovanému Jakubovi? Přece jenom devět let už je nějaký věk.
Víte, pedofilové velmi dobře rozumějí světu dětí. Praví pedofilové se vyznačují tím, že mají k dětem blízko, žijí v dětském světě. Bývají to nejlepší vychovatelé, nejlepší učitelé, nejlepší autoři knih pro děti. Proto jim oběti věří, proto s nimi jdou.
Znamená to, že musíme děti ještě více hlídat při každém jejich kroku?
Nikdy všechno neuhlídáte. To nejde. Ale rodiče musí dávat velký pozor především v době, dokud jsou děti malé. Obávám se však, že nikdy neochráníme děti úplně před podobnými patologickými případy. To bychom museli děti zavřít do zlatých klecí. A bůh ví, zda by i tam byly naprosto chráněné před vším zlem.
Existují v případě pedofilů nějaké znaky, kterými se odlišují ti v Česku od těch v cizině?
Ne, všude to probíhá podobně. Liší se však to, jak moc se o nich hovoří v jednotlivých společnostech. Pokud se o tom mluví více, vypadá to, že počet sexuálních zneužití narůstá, ale pravda to není. A ve vyspělých státech se o tom daleko více hovoří od osmdesátých let. Přednášel jsem kdysi na policejní akademii v turecké Ankaře o sexuální delikvenci. Místní důstojníci se na mě dívali s otevřenou pusou a vůbec nechápali, o čem mluvím. Říkali mi: nikdy jsme neslyšeli, že by se u nás tyto věci děly. Přitom to bývá přesně naopak. Výzkumy ukazují, že ve společnostech, kde se o sexu vůbec nemluví, je více sexuálního násilí vůči ženám a dětem.
Platí to obecně i u rodiny? Že kde se o tom více hovoří, tam je situace lepší?
Ano. Incestní zneužívání neprobíhá většinou v sexuálně liberálních rodinách, kde sex není tabu. Naopak v rodinách konzervativních je situace daleko horší, tedy tam, kde se o sexuálních tématech nehovoří či jen velmi málo.
Existují čísla, kolik dětí je zneužíváno v českých rodinách?
Podle našich anonymních výzkumů vychází, že u nás bylo sexuálně zneužito do patnácti let věku devět procent českých žen a kolem pěti procent českých mužů. V tom se nelišíme od západní Evropy. Já ale marně léta zdůrazňuji jednu věc: Prosím, uvědomme si, že pouze jedno z deseti zneužití dítěte je spácháno pedofilem, deviantem. Devět z deseti je spácháno muži, kteří nejsou devianti, ale kteří mají poruchu osobnosti či jsou sociálně degradovaní. Vracím se trochu na začátek: kdybychom měli pod kontrolou, což ani není možné, všechny pedofily, i kdybychom je zavřeli všechny do smrti do vězení, jak to někdy chce veřejnost, když volá po pomstě, tak zabráníme jen jednomu zneužití z deseti.
Je zneužívání častější v sociálně slabších rodinách?
Sice to tak vypadá, ale v rodinách bohatších a výše společensky postavených je větší pravděpodobnost utajení, což se v těchto případech i děje. Ale zneužívání probíhá v podstatě nezávisle na sociální pozici lidí.
V roce 2002 jste kandidoval za ODS do Senátu, podívejme se proto i na politickou rovinu související se sexuálním zneužíváním dětí. Jsou u nás zákony, které mohou adekvátně řešit situaci, dostatečné?
Zákony adekvátní určitě jsou, ale moje zkušenost k tomu říká, že nepodmíněné tresty pro pachatele jsou v těchto případech vzácné. Trestání je mírné.
Mělo by se přitvrdit?
Jistěže. Nechápu, proč jen velmi malá část pachatelů je odsouzena k nepodmíněným trestům. Většinou dostanou jen podmínku, to vůbec není v pořádku.
Proč soudci nesoudí přísněji? Vždyť jde o ochranu dětí.
Tresty by měly být tvrdší. Mám dlouholeté zkušenosti s terapií sexuálních deviantů. Vím, že bez přísného trestu je menší pravděpodobnost, že tito lidé získají pocit viny a jiný náhled na své chování. To by mohlo působit jako prevence další recidivy. Ideální je, když je pachatel takového deliktu odsouzen k výkonu trestu a poté dostane ještě ochrannou sexuologickou léčbu.
Pořád ale moc nechápu, proč soudy dávají těmto lidem tak nízké tresty?
Celá západní civilizace v posledních desetiletích více dbá na práva pachatelů než obětí. To je špatně. Jsem v tomto velmi konzervativní člověk. Pokud někdo spáchá trestný čin podobného charakteru a dostane třeba jen podmínku, tak je velmi málo pravděpodobné, že by někdy pochopil, že spáchal něco špatného.
Kombinace přísnějšího trestu a následné terapie je nejlepší postup?
Bez následné léčby do jednoho roku po výkonu trestu opět spáchá podobný čin až osmdesát procent sexuálních deviantů. Po léčbě recidivuje do dvaceti let pouze sedmnáct procent. To je přece ohromný rozdíl. Prokazuje navíc úspěšnost českého modelu sexuologické léčby.
Hovoříte o českém modelu terapie. Ona je i něčím jiným výjimečná ve srovnání s Evropou?
Je. Jsme v současné době asi poslední zemí na světě, kde může pacient v léčbě požádat o dobrovolnou kastraci. Z našich kastrovaných pacientů za více než třicet let, co se to umožňuje, nespáchal sexuální delikt ani jeden. Prostě nula.
Kolik takových lidí u nás je?
Za ta desetiletí požádalo o dobrovolnou kastraci více než sto lidí.
Přijde mi to jako krutá metoda.
Ale pro ně je to úleva! A když už hovoříte o barbarství: před měsícem jsme s kolegy zastupovali Českou republiku před komisí pro mučení a nelidské zacházení Rady Evropy, která k nám přišla na inspekci. Zajímali se hlavně o to, jak je možné, že používáme kastraci jako terapeutickou metodu. No a jejich zpráva pro Česko nevyzněla příznivě.
Evropa to chce u nás zrušit?
Ano. Existují takové snahy. Myslím si, že to budeme muset zrušit. A to se obrátí proti některým našim pacientům. Od prvního ledna budou v Česku fungovat detenční ústavy, kam budou umisťováni trvale nebezpeční a nespolupracující pacienti. V podstatě ti, kteří mohli o kastraci požádat a po ní mohli jít domů. Pokud tato možnost zmizí, budou muset strávit někteří podobní lidé celý život v ústavech. To je chyba. Iniciativa Rady Evropy se obrátí proti zájmu pacientů.
Když už hovoříme o Evropě. Žijeme ve volném schengenském prostoru. Nemají teď naopak pedofilové volné pole působnosti?
To závisí na spolupráci mezi jednotlivými státy. Na vylepšování systému. Kdyby slovenští policisté nahlásili těm našim nejenom majetkový delikt toho muže obviněného z vraždy malého Jakuba, ale i ten sexuální, možná by dnes mohl kluk žít.
Na začátku jste hovořil o tom, že vražda dítěte se sexuálním motivem je výjimkou. Ale to je malá útěcha pro postižené rodiče či rodinu.
Nezpochybňuji hrůznost vražd dětí, ale z vypjatých reakcí médií to může vypadat opticky zkresleně. Na druhou stranu bouřlivá diskuse o této vraždě může pomoci další prevenci před sexuálními devianty.
