Říká se, že historik by se měl zabývat obdobím, od něhož uplynulo aspoň třicet let. A před třiceti lety jsme byli rovnýma nohama uprostřed devadesátek. Dekáda přechodu ze socialistické šedi do svobody hýřící všemi barvami a jejich odstíny byla ultrarychlá, opojná, bujará, šílená a taky trochu nebezpečná.
V devadesátkách jsem stihl zažít jak poslední roky základky, tak gymnázium i vysokou školu. Není si na co stěžovat, nicméně ekonomickou příležitost naše generace pozdních Husákových dětí většinou propásla. Proč? Například jsme neměli příležitost koupit si kuponovou knížku a obratem ji prodat Viktoru Koženému a jeho Harvardským fondům. Za tisícovku je vaše a za deset ji střelíte. Neberte to. Ale privatizace byla i skutečná příležitost a nikdy se nerozdávalo tolik a tak levně. Zbohatli ovšem často ti, kteří si to ne tak úplně zasloužili, jen byli připraveni. Ovšem nějak se ta transformace provést musela. Jestli dobře, nebo špatně, nechť posoudí jiní.
V roce 1994 nešel americký prezident Clinton po jazzu v Redutě debatovat s premiérem Klausem, ale na pivo s Hrabalem. A ještě k tomu v doprovodu Václava Havla. Václav Klaus patrně od té doby prý nezná nic falešnějšího než Slavnosti sněženek.
