Mladí lidé, kteří v osmnácti letech odchází z dětského domova, zůstanou obrazně řečeno často stát na ulici s nevyřčenou otázkou, co dál. Dosud byli zvyklí na přítomnost vychovatelek, které jim se vším poradily. Najednou se ale musí osamostatnit a rozhodovat se sami za sebe.
„Stát jako by neviděl vakuum, které vznikne odchodem z dětského domova, jako by nevěděl, že osmnáctým rokem to nekončí, naopak, v takovou dobu je potřeba dvojnásobná pomoc,“ říká psycholog a metodik sociálně-právní ochrany dětí Josef Smrž.
Je proto důležité, aby byli na odchod důsledně připravováni. Jenže právě tato část často drhne. „Tato příprava je stále velmi podceňována a navíc u nás zcela chybí doprovázení dětí poté, co dětský domov opustí,“ tvrdí předsedkyně organizace Mimo domov Klára Chábová.
Jedním z důležitých kroků je, aby se chovancům podařilo co nejdřív sehnat práci. To ale není úplně jednoduché pro nikoho, mladí z dětských domovů se navíc často setkávají s předsudky. Často proto záleží na kontaktech, které má ředitel dětského domova na zaměstnavatele.
„Ideální by bylo zvýhodnit firmy, které poskytnou první zaměstnání dítěti z ústavní výchovy, obdobně to mají zdravotně znevýhodnění,“ navrhuje ředitel Dětského domova Telč Milan Opravil.
Mohou sice dočasně zamířit třeba do Domů na půl cesty, které poskytují ubytování právě těm, kteří odchází z ústavní péče, ale takových domů je málo. „Děti tak opět čelí otázkám, které řešily před odchodem z dětského domova a celý ten proces prožívají znovu. Mohou proto lehce spadnout na dno, najednou kolem sebe nemají deset pomocných rukou. Najednou neví, co dál, co se sebou mají dělat,“ říká Smrž.
Radek je bývalým klientem dětského domova. Na konferenci, kterou pořádala nezisková organizace Mimo domov, promluvil o těžkém startu v dospělém životě (1.11.2017).
To potvrzuje i Radek, který si dětským domovem prošel. „Když jsem šel na vysokou školu, měl jsem spoustu času, se kterým jsem neuměl nakládat. Ani mě nenapadlo, že bych mohl jít třeba s kamarády na pivo, ten start byl složitý,“ prohlásil.
Například v dětském domově v Jemnici je po odchodu v životě úspěšných asi 70 % mladistvých. „Se zbytkem ztratíme kontakt, nic o nich nevíme. Většinou jsou to děti, které se dopustily kriminálního činu a nemají zájem s námi být v kontaktu,“ vysvětlila ředitelka tamního domova Jiřina Kühnelová.
Chlapci z domovů se učí od patronů
Důležitá je proto činnost neziskových organizací, které pomáhají připravit se na odchod z dětského domova. Existuje například projekt Patroni, do něhož se zapojují dospělí muži, kteří pomáhají chlapcům, kterým zbývá rok do odchodu z dětského domova (více o projektu Patroni čtěte v tomto článku).
„Patronům musí být přes třicet let, aby to nebyl vrstevnický projekt. Jsou to muži, kteří mají vlastní práci, rodinu, kteří mají zkušenosti, které mohou předávat,“ vysvětlil garant projektu Lukáš Talpa. Patrony tak dělá třeba majitel autobazaru, učitel, lékař i hlídač ve firmě.
O své zkušenosti se na konferenci o zaměstnávání dětí z dětských domovů, kterou ve středu pořádala organizace Mimo domov, podělil Jan Ďurina z plzeňského dětského domova, jemuž dělá patrona Petr. „Už se známe několik let. Je pro mě psychickou podporou. Po odchodu z dětského domova je pro mě takovou jistotou navíc. Vážím si toho, že mám, na koho se obrátit,“ řekl.
V dětských domovech chybí psychologové
Na konferenci se probíral také nedostatek psychologů v dětských domovech. „Už léta voláme po tom, že bychom potřebovali externí psychology, kteří by k nám pravidelně dojížděli. Máme sice vychovatelky, které mají vystudovanou speciální pedagogiku, ale pro děti jsou to pořád tety. Potřebujeme pohled zvenčí,“ říká Kühnelová.
Termín na objednání u psychologa je přitom až čtvrt roku. Pokud má ale nějaký chovanec akutní problém, je potřeba ho řešit hned. „Spolupracujeme s pedagogicko-psychologickou poradnou, se speciálně pedagogickým centrem v Třebíči a dojíždí k nám i pedopsychiatrička, protože máme psychiatricky léčené děti. Jenže je potřeba, aby k nám někdo jezdil častěji,“ uvedla Kühnelová.
Stejný problém má také dětský domov v Telči. Podle tamního ředitele Milana Opravila se často říká, že děti z dětských domovů trpí deprivací, tu si však podle něj přinášejí už z rodin. „Malých dětí je v dětských domovech relativně málo. V průměru zůstávají děti do deseti let doma a to, co vidí u rodičů, pak dělají samy, pokládají to za normu. Potřebujeme psychologa, který by takové chování u nich dokázal odblokovat,“ míní Opravil.
„Rozvojový program cílený na psychology v dětských domovech není. Každý dětský domov si psychologa řeší sám v rámci svého personálního zabezpečení,“ potvrzuje tiskové oddělení ministerstva školství. Ve většině případů tam psychologové pracují na částečné úvazky.
Chybějící mužský vzor
Kromě psychologů v dětských domovech chybí také mužští pracovníci. „Muže bychom brali všemi deseti, děti potřebují mužský vzor,“ říká Kühnelová.
Muži, kteří speciální pedagogiku vystudují, podle ní radši míří do školství, kde mají lepší plat. „U nás pracuje jen údržbář, jinak samé ženy. Mám tady snad tisíc žádostí, ani jedna ale není od muže,“ povzdychla si.
Opravilovi sice chodí žádosti i od mužů, ty, kteří se hlásí, ale přijmout nechce. „Muži se sice hlásí, ale jsou to vysloužilí vojáci z armády nebo bývali u policie, to jsou lidé zvyklí dávat rozkazy a my chceme s dětmi navázat hlubší kontakt. Vojenský způsob uvažování není pro děti to pravé ořechové,“ uzavírá ředitel.
