Jak to u vás v době omezeného pohybu osob vypadalo?
V dětských domovech se zvýšilo množství práce. Normálně fungujeme tak, že dopoledne děti odejdou do školy, vrátí se, mají nějakou přípravu na vyučování, kroužky a podobně. Když přišlo omezení volného pohybu osob, zůstávaly všechny děti tady. Samostatně jsme je mimo areál vůbec nepouštěli. Když šly na procházku, tak s vychovatelem. Když zrušili omezení volného pohybu, povolili jsme dětem vycházky. Mohly chodit ven samy s tím, že byly poučené, že mají nosit roušku.
Rodiče nejsou schopni unést, že selhali, říká šéf dětského domova |
Vychovatelé měli předpokládám víc práce.
Ano, museli chodit do práce už od rána, což během běžného provozu není. Vyskočily nám proto přesčasy. Ty jsme automaticky propláceli, protože zřizovatel, hlavní město Praha, to má nastavené tak, že náklady související s covidem-19 se mají registrovat zvlášť, aby se o nich mohlo na podzim při dohadovacím řízení jednat a doplatit je.
Kolik hodin práce jim přibylo?
Oproti normálu měli o pět hodin delší pracovní den. Normálně začínají před jednou a končí v osm. Teď jim přibylo to dopoledne. Naštěstí nám odpadlo jen minimum zaměstnanců. Jeden kolega pobíral ošetřovné, tam jsme to řešili i brigádně. Jinak to všichni dokázali sladit. Převaha vychovatelů už totiž není ve věku, kdy má děti, které musí doma hlídat.
Jak běžné dny vypadaly?
Základní jednotkou je u nás rodinná skupina, tedy šest až osm dětí. Vychovatel se dopoledne s dětmi ze své rodinky učil, do toho vařil, protože my nemáme jako jeden z mála domovů školní jídelnu. Bylo to vtipné, když jsem se přišel podívat na rodinku a viděl, jak vychovatel něco míchá na plotně a do toho kouká do sešitu a pomáhá s online výukou.
V odpoledních hodinách jsme se pak snažili buď chodit na procházku nebo vymýšlet nějaké sportovní a výtvarné aktivity. Během normálního školního roku tohle není, děti chodí na kroužky normálně venku v obci, na fotbal a podobně. Bylo to pro vychovatele náročnější.
Když začaly vycházky, pro děti to v podstatě skončilo. Odpoledne pak už mohly za kamarády. Později jsme povolili i víkendové propustky. Když se pak děti vracely, tak jsme je netestovali, jen jsme jim změřili teplotu a sledovali zdravotní stav.
Jak moc museli vychovatelé pomáhat s online výukou?
Některé děti byly schopné se samy připravovat, některé potřebovaly skoro neustálý dohled. Často potřebovaly poradit, jindy je vychovatel musel do té práce dotlačit. Vychovatelům přibyla tato činnost a museli dělat víc věcí najednou. Neuvěřitelně velký rozdíl byl i mezi školami. Máme děti na 35 různých školách. Jeden učeň neměl skoro nic, některé děti toho zase měly tolik, že to za dopoledne nestihly.
Na velké množství učiva si stěžovala i řada rodičů. Jak to vychovatelé zvládali?
Základku většinou zvládali, u učňovských oborů toho nebylo moc. Středoškoláci jeli spíše samostatně, když něco nevěděli, tak se dotázali. Hezké bylo, že si děti dokázaly navzájem pomoci a látku si vysvětlit. Vlastně nám pomáhaly ‚sourozenecké‘ vztahy mezi dětmi. Že musí nahrazovat učitele, si stěžovali jen asi dva nebo tři vychovatelé. Fajn je, že děti alespoň vnímaly, že vychovatelé taky nejsou roboti, ale jen lidi, kteří něco ví a něco neví. Vlastně bych řekl, že nám online výuka pomohla ve sbližování dětí a vychovatelů.
Na návštěvu do vnitřních prostor nemohli ani rodiče
Jak to děti zvládaly psychicky? Bylo to náročné období i pro dospělé.
V průběhu toho kritického období jsme udělali pro děti a vychovatele dotazník, jestli to všechno zvládají a zda se mají na koho obrátit. Vybírali ze škály čtyř odpovědí – ano, spíše ano, spíše ne, ne. Musím to zaťukat, vycházelo to dobře. Myslím si, že to proběhlo v klidu, nikdo z toho neměl nějaké velké trauma.
Jeden z mála lidí, které jsme pouštěli i dovnitř, byla terapeutka. Děti tak měly možnost nějaké rychlé krizové intervence, věděly, že v úterý od tehdy do tehdy mají možnost to přijít řešit. Dost jsem ocenil, že většina dětí je s vychovateli v takovém vztahu, že si problémy dokázali vyřešit v rámci té rodinky. Vychovatel byl nápomocný, dítěti pomohl ať už od stesku nebo případně dovysvětlit nějakou situaci.
Na dětské domovy se zapomnělo. Zvládají to s obtížemi a bez plánu |
Byl stesk velký problém?
Návštěvy ve vnitřních prostorách byly úplně zakázané, i návštěvy rodičů, venku omezené. Když už to bylo opravdu špatné, viděli jsme, že dítě hodně trpí a návštěvu potřebuje, povolili jsme ji s tím, že dítě šlo s rouškou. Setkali se u brány, rodič byl s dítětem v parku a zhruba po půl hodině se zase vrátili. Rodič do areálu vůbec nechodil. Tím jsme chtěli zamezit tomu, aby nám do domova někdo tu nákazu zavlekl.
A strach z nemoci?
Větší strach jsme pozorovali u tří z těch 68 dětí, které jsme tu v té době měli. Naopak to některé děti tak podceňovaly, že jsme je museli upozorňovat ‚hele, pozor, není to tak, že se nic neděje‘. Ta jedna holčina spíš, než že by se bála o sebe, tak se bála o dědečka, který jezdí městskou hromadnou dopravou. Tak jsme se s ní bavili o tom, že jsou lidé, kteří zavádějí opatření, snaží se lidi zabezpečit. Že si to každý hlídá. Snažili jsme se ji uklidnit.
Hygiena neodpovídala
Hodně se mluvilo o situaci v domovech důchodců, ale o dětských domovech moc ne. Měli jste nějakou podporu od státu?
Řekl bych, že první šok zastihl všechny trošku nepřipravené. První co nastalo, začaly se šít roušky. My jsme je dostávali od lidí, od dárců, naše ‚tety‘ začaly šít roušky. Já jsem v první řadě potřeboval jednu várku roušek, aby děti mohly někam jít. Podpora od zřizovatele v té chvíli nebyla.
V tom úplném začátku nám ani nepřeposílal nařízení vlády. To ale trvalo jen asi jeden až dva týdny. Navíc se to dalo najít. Přistoupil jsem k tomu tak, že jsem si vždy na webových stránkách vlády našel platná nařízení, tam jsem si to sám přečetl a podstatné věci jsem poslal vychovatelům. Vím, že někteří kolegové byli nespokojení. Já, co jsem potřeboval, to jsem si našel, nebo jsem to měl z nějakých jiných zdrojů.
Později jste ochranné pomůcky dostali?
Když se situace ustálila, asi po měsíci, tak se už zřizovatel začal ptát, jestli nepotřebujeme dezinfekci, roušky nebo štíty. Já jsem ale v tom okamžiku říkal, že je nepotřebujeme, že máme celý domov pod zámkem a že mně začne problém až ve chvíli, kdy začneme povolovat vycházky a podobně. Co jsem ve finále potřeboval, to jsem dostal. V některých dětských domovech nosili vychovatelé roušky i uvnitř, já jsem to bral tak, že jsme v rodinném prostředí, takže jsem to nevyžadoval. Zřizovatel to věděl a akceptoval.
Měli jste nějaký krizový plán?
Neměli jsme vůbec žádné informace, co bychom v té chvíli měli udělat. Psal jsem dotaz na hygienu a žádná odpověď mi nepřišla, protože byli vytížení. Tak jsem si řekl ‚dobře, nereagují, zkusím domov seniorů‘. Říkal jsem si, že ten provoz je podobný. Volal jsem paní ředitelce jednoho domova, kde covid-19 měli. Ta mi vše vysvětlila a já jsem si podle toho připravil, kolik čeho bychom asi potřebovali, když by to k nám přišlo.
Tím, že se tady fakt nic nedělo, chystal jsem se až na období, kdy se začneme víc pohybovat venku. To už jsem si pak psal zřizovateli o to, co potřebujeme. Měli čas to připravit, takže to už fungovalo. Kritizovat je celkem jednoduché, já zase nechci všechno pomlouvat. V rámci toho, co jsme byli schopní v tom okamžiku dělat, to tak nějak šlo. Neřekl bych, že byl nějaký extra problém.
Trnitá cesta z dětského domova. Chci jít za svým snem, říká Anežka |
A kdyby se tedy nějaký nakažený skutečně objevil?
Měli jsme dohodu, že kdyby nějaká rodinka padla do totální izolace, konkrétní lidi by byli ochotní tam zůstat buď celých čtrnáct dní nebo alespoň týden v kuse, aby bylo riziko přenosu co nejnižší. Když by to ten vychovatel už nezvládal, zavolal by mi a já bych sehnal někoho, kdo by ho vystřídal. Podobně to dělali i v jiných domovech.
Dětí přibývá a jsou náročnější
O dětských domovech se moc nemluvilo. Mrzelo vás to?
Trošku mě mrzelo, že práci vychovatelů, která byla intenzivnější a náročnější, nebyla úplně oceňována. Ale ono to je tak celkově. Dětské domovy jsou ve společnosti většinou vnímány negativně. Lidé třeba nerozlišují, že dětský domov se školou a výchovný ústav jsou něco jiného. A děti občas zlobí i v rodinách.
Podle některých to navíc skoro vypadá, jako bychom my tady ty děti chtěli a jako bychom je my odebírali z rodin. Já přece přeji všem dětem, aby mohly vyrůstat v dobré rodině a měly zázemí, ale když někdo usoudí, že tam nemohou žít a nenajde se jiná alternativa, tak musí k nám. A našim úkolem je postarat se o to, aby tady měli pěkné zážitky. Nechceme rodiče předčit, ale chceme dětem dopřát, aby měli rozumné dětství. Jestli budeme mít dostatek pěstounů a nebudou u nás děti, tak prostě odevzdám klíče na magistrát a řeknu, že dětský domov není potřeba. Naivně jsem si myslel, že tohle možná jednou zažiji. Dneska už po těch 22 letech tuto šanci tady nevidím, naopak děti přibývají a jsou náročnější, jsou více poškozené.
Čím to je?
Částečně to podle mě způsobuje ten zrychlený svět. Stává se to často. Dítě je v jednu chvíli v pohodě, odejde na pokoj, vrátí se za pět minut a je rozhozené, protože se něco stalo v chatu. Pro současné děti je podle mě dětství kvůli tomuhle náročnější, než jaké jsme měli my. Bohužel mi přijde, že zatím si s tím jako společnost neumíme poradit a více dětí má různé psychické poruchy. Je ale taky pravda, že dřív se to i jinak diagnostikovalo. I to může způsobovat, že nám vyskakují procenta nahoru. Ale když porovnám děti, které byly před dvaceti lety a co jsou teď, opravdu tam rozdíl je. Částečně to může způsobovat i přílišná podpora špatných osobnostních rysů.
