„Máma na mě čekala před školou a už se mě nedočkala. Vůbec nic rodičům neřekli. Ničemu jsem nerozuměla, ale jsem provokatér odjakživa, takže jsem první den držela hladovku a dělala jim i jiné naschvály,“ popisuje Marie Ronešová, jak se v roce 1954 ocitla v dětském domově v Krnsku u Mladé Boleslavi.
Paměť národaText vznikl ve spolupráci s Pamětí národa, pro kterou jej zpracovala Barbora Šťastná. Organizace sdružuje lidi se zájmem nejen o historii prostřednictvím Klubu přátel Paměti národa. Díky pravidelným příspěvkům více než 5 tisíců členů může spolek mimo jiné uchovávat vzpomínky lidí, kteří prožili klíčové okamžiky dějin. |
Skutečný důvod, proč se tak stalo, se nikdy nedozvěděla. „Celé se to stalo na základě rozhodnutí lidového soudu, kde pořád dokola tvrdili, že máma není schopná se o mě postarat. Rodiče nebyli ani alkoholici, ani narkomani. Táta se každý rok odvolával, ale soud si vedl svou, že když je táta v práci, máma není schopná se o mě postarat. Že neuměla moc vařit a uklízet? Ale takhle žilo spousta lidí a nebyl důvod jim odebrat dítě a dát ho do dětského domova,“ vypráví.
Šestiletá Marie marně doufala v zázrak: „Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe.“ Na prázdniny ji sice pouštěli domů, ale v září se vždy musela do dětského domova vrátit. „Koncem srpna jsem už zase s hrůzou čekala, kdy si pro mě přijedou,“ líčí.
Jeden z nejstarších českých dětských domovů v Čeladné slaví letos 100 let |
Místo pěstounů velkokapacitní „děcáky“
Zatímco v roce 1948 žilo v dětských domovech v Československu jen okolo 1 400 dětí, po nástupu komunistů k moci se tento počet razantně zvýšil. Už o dva roky později to byl téměř šestinásobek. A v roce 1960 žilo v ústavní péči celých dvacet tisíc dětí. Velkokapacitní dětské domovy vznikaly v zestátněných zámcích a zrušených klášterech, menší zařízení byla považována za nehospodárné plýtvání státními prostředky.
Pěstounskou péči komunisté odmítali stejně jako sociální práci, která by rodinám v krizi pomohla vypořádat se s problémy a lépe se postarat o své děti. „V socialismu nic takového není zapotřebí,“ znělo obvyklé heslo. Jediným receptem na jakékoli, byť domnělé rodinné selhání se stalo odebrání dítěte a jeho umístění v dětském domově.
Tak tomu bylo i v případě Marie Ronešové, která strávila v dětských domovech sedm let, přestože rodiče u soudu bojovali o její navrácení domů, navštěvovali ji a posílali jí dárky. Postupně se v drsném prostředí „otrkávala“.
Marie Ronešová v roce 1968.
Naučila se prát s dívkami i s kluky, byla zvolena velitelkou své světnice. Nakonec jí v mysli uzrál plán, jak se osvobodit. „Když jsem viděla, že si s tím dospělí neporadí, že jsem pro ně pořád jenom nějaká ‚nezletilá‘, vzala jsem to do svých rukou.“
V zimě začala chodit rozepnutá a záměrně onemocněla. Vychovatelky nic nezaregistrovaly a nechaly ji chodit do školy. Když pak ale Marii přijela navštívit matka, hned si všimla jejího kašle a horečky a odvezla ji k lékaři. „Tam jsme se dozvěděly, že mám zápal plic, a později i to, že mě nechali přechodit spálu. Máma se na místě rozhodla, že už mě tam zpátky nedá a vzala mě domů do Prahy. Už to mohla odůvodnit,“ vzpomíná.
Následovala závěrečná soudní bitva, která tentokrát skončila úspěšně. Marie se jako třináctiletá konečně mohla vrátit do svého, byť nijak ideálního domova.
Rodiče za mříže, děti do ústavu
Průzkum z roku 1951 ukázal, že pouze čtyři procenta dětí tehdy žily v dětských domovech kvůli nezájmu rodičů. Nejčastějším důvodem svěření do státní péče bylo „zaměstnání rodičů, které brání řádné výchově dětí“, „selhání ve výchovné péči“ nebo „poskytnutí špatných vzorů“. Důvody k odebrání dítěte z rodiny byly v zákoně formulovány tak vágně, že se snadno mohly stát další hrozbou pro odpůrce komunistického režimu. V ústavech často končily děti politických vězňů.
Josef Sorban 1. května v roce 1955.
To byl i případ Josefa Sorbana staršího, jehož otec byl v roce 1952 zatčen za ilegální převádění lidí na Západ a odsouzen na patnáct let. O rok později zavřeli i maminku. Přestože pětiletý syn Josef měl babičku v Žilině, poslali ho do domova pro předškolní děti v Chotěboři a o rok později ho přesunuli do domova pro školou povinné děti v Holicích. „Jako nejmladší jsme byli šikanováni těmi staršími. Vychovatelky se o nás moc nestaraly,“ vzpomíná Sorban.
Josefova matka si po roce a půl hladovkou vynutila informaci, kde se její syn nachází. Poté si pro něj přijela babička ze Žiliny. Ta byla členkou KSČ, a tak využila svých známostí a po třech měsících získala vnuka do své péče. Teprve ex post se ukázalo, že jedna z učitelek ze školy, kterou Josef začal navštěvovat, už měla potvrzený souhlas k jeho adopci.
Všichni se mě štítili
Polovojenský řád a šikana, to jsou dvě vzpomínky, které se ve vyprávění pamětníků o dětských domovech padesátých let objevují nejčastěji. „Oblečení složené do komínků, vyčištěné boty, ustlaná postel, budíček v šest hodin ráno. Zvykli jsme si, že si člověk musí poradit a že je to samozřejmé,“ vzpomíná výtvarník Miroslav Koval. V ústavu se ocitl v necelých osmi letech poté, co byli jeho rodiče, aktivně pracující pro katolickou církev, odsouzeni jako „špioni Vatikánu“.
Fančo, domů, začíná třetí světová válka! Jak vnímali srpnovou okupaci ti nejmenší |
Angelina Čmolová, potomkyně makedonských uprchlíků ze severního Řecka, má v paměti kruté chování vychovatelky vůči dívce, která se pomočovala: „Nevím, kde se v ní vzalo tolik zloby a nenávisti vůči tomu tvorečkovi.“ Vychovatelka se prý holčičce nejen vysmívala, ale ponoukala k tomu i její vrstevnice. Pokud jde o vzájemnou šikanu mezi dětmi, Angelina Čmolová si vybavuje i extrémní situaci, kdy dvě starší dívky nechaly viset jednu šestiletou za nohy z okna.
S dalšími ústrky se pak děti setkávaly v rámci školní docházky, když chodily do školy s dětmi z běžných rodin. „Všichni se mě štítili. Když učitelka řekla, ať utvoříme kroužek a podáme si ruce, nikdo mi ruku nepodal,“ vypráví Ariana Petrová. Když se na Mikuláše rozdávaly dětem sladkosti, které pro ně předtím připravili jejich rodiče, Ariana jako chovanka dětského domova pochopitelně nedostala nic. „Učitelka říkala: ,Nechcete někdo něco dát tý Matoušový?’ Ale nikdo mi nic nedal. Ani sušenku. Tak jsem tam seděla a brečela,“ líčí Petrová, rodným jménem Matoušová.
Eliška Fořtíková
Eliška Fořtíková zase vzpomíná na cenzuru dopisů: „Museli jsme je dávat číst vychovatelkám. Když jsem chtěla mámě napsat, že jsem měla hlad a omdlela jsem, musela jsem to psát ve škole. Sběrem jsem si vydělala pár drobných, za to jsem koupila známku.“ V té době nikdo neřešil skutečnost, že děti z dětských domovů odcházejí na prahu dospělosti zcela nepřipravené na běžný život, často zatížené silnými komplexy.
„Dlouho jsem bojovala s pocitem méněcennosti, protože jsem nebyla jako ostatní. Do školy jsem chodila v hadrech, které už přede mnou někdo nosil. Nikdy jsem neměla novou věc. Nikdy,“ vypráví Františka Hocková. Nedostávala ani žádné kapesné. Jako čtrnáctiletá jednou dostala po hudebním vystoupení od jednoho starého muže z obecenstva tři koruny. Poprvé v životě si zašla ke kadeřníkovi a byla vystavena dalšímu ponížení, když se ukázalo, že ostříhání stojí o korunu víc.
Hrozba pro každého, kdo se odlišoval
Dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier již od konce padesátých let studovali důsledky psychické deprivace v dětství a upozorňovali na to, že ústavní výchova může být příčinou řady vývojových, psychických i emocionálních poruch. Pod jejich tlakem se věci začaly pomalu měnit.
V době politického uvolnění kolem Pražského jara narušilo jednotný koncept ústavní péče hnutí SOS dětských vesniček, v nichž se o skupiny opuštěných dětí staraly pěstounky, a prostředí se tak více podobalo běžným rodinám. Období normalizace ale SOS dětským vesničkám nepřálo, jejich budování se zastavilo a začala se nad nimi vznášet hrozba zrušení.
Damoklův meč odebrání dětí znovu visel nad rodinami, které se jakkoli vymykaly běžnému průměru: ať už šlo o početné věřící rodiny, romské rodiny nebo rodiny disidentů. Signatářka Charty 77 Eva Joachimová například vzpomíná, že každý půlrok si ji předvolávali na sociální odbor národního výboru.
„Každého půl roku se mě ptali, kolik mám dětí, jak se jmenují, kdy se narodily, jako by se to za ten půlrok změnilo. Trvalo to několik hodin. Na jaře 1989 to už bylo docela drsné. Sdělili mi, že mi děti odeberou. Muselo jim být jasné, že přes ty děti jsem zranitelná. Tehdy jsem opravdu nevěděla, co dál,“ vyprávěla. Naštěstí přišel listopad 1989 a dříve, než „sociálka“ přikročila k akci, poměry se změnily.
V osmdesátých letech už i u nás dostaly zelenou dětské domovy rodinného typu, v nichž děti žily v menších, věkově smíšených skupinách. Vedle nich ale stále existovala i velká zařízení, kde byly děti rozděleny podle věku.
Petr Hejna v té době pracoval jako vychovatel v dětském domově v Horních Počernicích. „Sice jsme měli suplovat rodinu, ale to končilo ve chvíli, kdy jsme večer museli s dětmi sednout k Televizním novinám, pohovořit s nimi o tom, co jsme tam viděli, a udělat z toho stručný zápis,“ líčil.
Vzpomínal také na to, že se vedení dětského domova obohacovalo na úkor dětí a nejlepší vychovatelé byli pod různými záminkami propouštěni. Těsně před listopadem 1989 tak dospěl k zásadnímu rozhodnutí: „Tam se děly hrozný věci, já už jsem to nemohl vydržet. Už jsem nechtěl to svinstvo tolerovat a napsal jsem asi desetistránkovou výpověď. To jsem netušil, že se to za pár dní zlomí.“
Pád režimu přinesl velké změny i do pojetí sociální práce a života v dětských domovech. Osudy desetitisíců dětí, které za čtyřicet let totality prošly soukolím socialistické ústavní péče, zůstaly ale poznamenány natrvalo.
