Podle čerstvého držitele ocenění Právník roku v oblasti rodinného práva a také prezidenta evropské asociace pracovních soudců má mít dítě po rozvodu rodičů maximální možný přístup k oběma z nich. Vysvětlovat by jim to měli už jejich advokáti, dodává Lubomír Ptáček. Rodiče musí chápat, jaké jsou vůbec jejich kompetence ve vztahu k dítěti a kam až mohou zajít, upozorňuje také soudce.
Za Českou republiku jste styčný soudce ve věcech rodinného práva podle Haagské úmluvy o mezinárodních únosech dětí. Co to přesně znamená?
Styčný soudce usnadňuje přímou komunikaci mezi soudci jednotlivých členských států EU, neboť právo EU předpokládá, že soudci v určitých případech budou z důvodu rychlosti komunikovat přímo. Jde především o takzvané mezinárodní únosy dětí a přenesení příslušnosti soudu z jednoho členského státu do jiného. Spolupráce se neomezuje pouze na EU, jde o celosvětový projekt. Styčný soudce by měl být schopen komunikovat se svým protějškem kdekoliv v signatářských zemích Haagských úmluv ohledně jednotlivých logistických záležitostí, které mohou usnadnit návrat uneseného dítěte, či umožnit projednání a rozhodnutí věci v jiné členské zemi EU.
Lze aspoň anonymně uvést konkrétní případ?
Podílel jsem se například na přenesení řízení o péči z Francie do ČR. Jednalo se o teenagera, který byl svědkem tragické smrti své matky, a protože ve Francii nebyl nikdo, kdo by k němu mohl vykonávat rodičovská práva, byl umístěn do ústavu s výhledem na pozdější pěstounskou péči. Přes zastupitelský úřad jsem byl kontaktován s dotazem, zda by řízení nemohly převzít české soudy, protože v ČR měl příbuzné ochotné poskytnout mu veškerou péči. Chlapec byl do ústavu umístěn v červnu a díky spolupráci s francouzským soudem se podařilo dosáhnout toho, že již v září téhož roku pokračoval ve vzdělání na české škole, v rodině příbuzných své matky.
Několik případů, kdy rodič unesl dítě za hranice, třeba i za dramatických okolností, je také mediálně známých. Pomáhá spolupráce soudů řešit spory smířlivěji?
Mezinárodní únosy dětí bylo dlouho mýtizované téma, vzbuzující obavy, že v případě navrácení dítěte do státu, z něhož bylo uneseno, se již nikdy nevrátí k svému rodiči únosci. Povědomí o tom jak mechanismus v únosových věcech funguje, se naštěstí posunul směrem k realitě. Zjednodušeně lze říci, že soudy toliko posuzují, který soud se má budoucností dítěte zabývat. Je všeobecná dohoda, že je to soud, který zná potřeby dítěte nejlépe, tedy ten, v jehož obvodu dítě před únosem žilo.
Od doby, kdy Česká republika ratifikovala Úmluvu o právech dítěte, uplynulo 30 let. Jak si stojíme, pokud jde o dodržování závazků?
Je nám stále vytýkáno, že máme dost dětí mladších tří let v institucionální péči. Myslím, že jsme dokonce poslední v Evropě, kdo institucionální péči u takto malých dětí má. Jsme kritizováni například i za to, jak je u nás naplňováno právo dítěte být slyšeno v řízení. A jako téma u nás v poslední době rezonuje střídavá výchova.
V jakém smyslu? Střídavá péče byla vždy hodně diskutovaná.
Byla vždy pojímána kontroverzně, byla chápána jako nástroj boje mezi otcem a matkou o dítě. Podle Úmluvy má dítě základní právo na péči obou rodičů, pokud je to možné. A je na soudech, aby zajistily, že toto právo bude respektované. Někdy je to zjednodušeně chápáno tak, že milující rodič je ten, který o dítě bojuje, aby ho dostal do výlučné péče. Milující rodič je ale ten, kdo se snaží zajistit dítěti péči obou rodičů. Po rozvodu je potřeba určit, u koho bude dítě žít v denní péči, ale to neznamená, že tento rodič může jednostranně určovat, kde dítě bude mít bydliště nebo kam bude chodit do školy. Tato zodpovědnost je u obou rodičů zásadně stejná. A trend je v tom, co ve své judikatuře vysvětluje Ústavní soud, tedy aby se rodiče i přes neshody mezi sebou snažili zajistit, že dítě bude mít v co nejširší možné míře přístup k matce i otci.
Monopol matek ztrácí půdu. Otců a dětí se ale občas musí zastat Ústavní soud |
Vysvětlujte to ale znesvářeným rodičům bojujícím o dítě… Jak to vypadá v praxi? Přiklánějí se soudci ke střídavé péči méně ve srovnání s minulostí?
Nemyslím, že by se přikláněly méně, soudy se nemají k ničemu přiklánět, mají hledat nejvhodnější řešení, protože každé dítě je jedinečné. Vnímání rodičů, že „vyhrát“ dítě je cíl a „vyhrává“ tím i veškerá práva k němu, by se mělo posunout. Jde totiž především o práva dítěte, ne o práva rodičů. Takové je sdělení Ústavního soudu a obecné soudy ho mají respektovat a přenášet tento požadavek na rodiče, vést je k pochopení, jaké jsou vůbec jejich kompetence ve vztahu k dítěti, kam až mohou zajít a že poškozují samotné dítě, pokud mu odmítají kontakt s druhým rodičem. Opatrovnický soud neřeší, jestli má pravdu matka, nebo otec, ale práva dítěte a snaží se vytvořit pro ně takové prostředí, které bude dlouhodobé a bude co nejlépe zajištěn jeho zájem. Už i advokáti by se tomu měli věnovat, snažit se doporučit mediaci a návštěvu psychologa, aby povolilo napětí mezi rodiči a rozvod neměl na dítě takový dopad.
Někteří zástupci justice kritizují délku řízení u opatrovnických soudů a tvrdí, že se tyto případy na soudech podceňují. Existují i takové, kdy se o dítěti rozhodovalo dva roky. Jakou roli hraje podle vašich zkušeností pro dítě čas?
Čas je klíčový, dítěti běží rychleji než dospělým. Pro dospělého není půl rok nebo rok žádná doba, u dítěte je naprosto zásadní, protože si zpřetrhává vazby nebo navazuje nové. Žádný soudce tedy nemá zájem, aby řízení trvalo dlouho.
Pomohlo by, co se rychlosti týče, kdyby se na opatrovnické případy soudy specializovaly?
Specializace soudů je určitě krok správným směrem a v oblastech sociálního práva, jako je rodinné nebo pracovní, zvlášť. V rodinném právu si totiž soudce, aby mohl rozhodovat kvalitně, zodpovědně a reagovat na trendy ve společnosti, už nevystačí se samotným právem. Musí mít náhled i do širších oborů, které zahrnují například psychologii a podobně. Je to dokonce i doporučení OSN při výkladu Úmluvy o právech dítěte, které říká, že tyto případy se mají posuzovat z hlediska multidisciplinární spolupráce. Specializované soudy jsou tedy dobré v tom, že rozhodují soudci, kteří jsou v dané problematice dostatečně odborně zdatní a kteří se vzdělávají v souvisejících oblastech.
Jaká je zkušenost se specializovanými soudy v Evropě a proč jich u nás není víc?
V řadě západních států jsou specializované soudy pro pracovní a pro rodinné právo běžné. U nás jsou například specializované odvolací senáty u některých krajských soudů, například u Krajského soudu v Praze. Zkušenosti jsou pozitivní. Je na každém soudu, jak nastaví rozvrh práce, aby mohl mít specializované soudní oddělení, ale může to být problém na malých soudech kvůli počtu soudců. Specializace na všechny agendy prostě všude mít nemohou.
Specializujete se nejen na rodinné právo, ale jste i prezidentem asociace evropských pracovních soudců. Co znamená pro Českou republiku, že má díky vám takovou pozici?
Máme zastoupení v organizaci, která sdružuje soudce nejvyšších soudů a soudce specializované v oblasti pracovního práva. Řešíme otázky, které jsou aktuální z hlediska evropského trhu práce, a Česká republika tím získala tu výhodu, že může sledovat trendy, které k nám dřív či později přijdou.
A ty jsou jaké?
Obecný trend, který sdílejí kolegové na západ i na východ od nás, je snaha o sblížení pracovního práva s právem občanským. Právo občanské stojí na principu privátní autonomie, to znamená, že ve všem, co je pro náš pro život potřeba, se potkáváme jako rovný s rovným. V pracovním právu je ale tato smluvní volnost omezená, a to z důvodu historického vývoje a z důvodu ochrany zaměstnance. Tento trend ale může být vnímán i s určitými obavami.
Důležité nálezy Ústavního soudu |
Co je vyvolává?
Například situace, kdy by si chtěli zaměstnavatel a zaměstnanec dohodnout nižší mzdu, než je minimální, nebo třeba vyšší úvazek, než zákon povoluje. Dotýká se to tedy garancí, které pracovní právo poskytuje, aby zaměstnanec dostal za svoji práci spravedlivou odměnu, aby byl chráněn před riziky plynoucími z práce a podobně. Jsou totiž patrné určité trendy, které mění pracovní podmínky, například aby zaměstnanci sdíleli pracovní místa nebo pracovali z domova a tím šetřili náklady zaměstnavatele.
Takže tyto nové tendence by vztah zaměstnavatel a zaměstnanec uvolnily?
Míra „volnosti“ musí vyhovovat zaměstnavatelům, zaměstnancům i odborům. Obavu spíše vzbuzuje přístup, že pracovní právo je jen součástí soukromého práva, na které se bezezbytku aplikují obecné soukromoprávní principy. To je přístup stírající odlišnost obou právních disciplín, neboť pracovní právo a právo sociálního zabezpečení má i prvky veřejného práva. Zřetelně se to projevuje v základních zásadách pracovněprávních vztahů, mezi něž patří i zvláštní zákonná ochrana postavení zaměstnance. Zákonodárce pak způsobem nevzbuzujícím pochybnosti sděluje, že zásady zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance, uspokojivých a bezpečných pracovních podmínek pro výkon práce, spravedlivého odměňování, rovného zacházení se zaměstnanci a zákazu jejich diskriminace vyjadřují hodnoty, které chrání veřejný pořádek.
Kdo je v pracovním právu slabší stranou? Je to tradičně zaměstnanec? Někteří zaměstnavatelé si totiž v určitých situacích myslí opak.
Za slabší stranu se považuje zaměstnanec, protože nemá takové možnosti a sílu jako zaměstnavatel. Když přijdete o peníze kvůli nákupu zboží na internetu, které vám nakonec nedorazí, tak nad tím můžete mávnout rukou a příště být opatrnější. Když ale přijdete o práci, tak se váš dosavadní život otřese v základech. Nepřicházíte jenom o příjmy, ale o samotný zdroj příjmů a často v situaci, kdy jsou na vás závislí další lidé. Je to asi jedna z nejhorších situací, která vás může potkat. Svým způsobem je srovnatelná s rodinným právem. Zde jsou ohroženy mezilidské vztahy a to v té nejintimnější podobě. Vztahy mezi rodiči a dětmi. Ale zpět k vaší otázce. Jsou určité trendy poukazovat na to, že zaměstnanec je chráněn až příliš, ale standardy ochrany plynou z českého práva i mezinárodních závazků, které Česká republika musí respektovat.
Jaké pracovněprávní spory se dnes dostávají k soudům nejčastěji?
Jsou to zpravidla neplatná rozvázání pracovního poměru, náhrada škody vůči zaměstnavateli nebo zaměstnanci, třeba v případech pracovních úrazů. To se v průběhu času nemění. Ale co lze nově vysledovat, to jsou různé nároky vyplývající z diskriminace a nerovného zacházení. Pokrývají širokou škálu situací, je to například otázka věku nebo odměňování, kde platí, že za stejnou nebo srovnatelnou práci mají mít zaměstnanci stejnou odměnu. A v tomto smyslu jsou podávané i žaloby.
Občas se diskutuje o tom, že ženy za stejnou práci mají menší odměnu. Žalují tento rozdíl často?
Není to nijak výjimečné. Je třeba si ale uvědomit, že faktická nerovnost vzniká tím, že ženy tráví určitou část života mimo pracovní cyklus na mateřské dovolené, takže mají mzdovou základnu nižší než muži. Odměňování je v takovém případě stanoveno zákoníkem práce a jinými právními předpisy, jsou tam platové třídy a stupně a to se musí porovnat.
Před časem se objevila zpráva, že někteří zaměstnavatelé v USA by nejraději nepřijímali ženy kvůli aférám v souvislosti s kampaní metoo. Co si o tom myslíte?
Přístup má být rovný, žádná skupina nemá být vyloučená. Pořád se točíme kolem toho, že není možné apriori někomu zabránit v přístupu na pracovní trh a už vůbec ne kvůli tomu, že je někdo muž, nebo žena. To je zakázaný diskriminační znak.
Můžeme v budoucnu očekávat, že tradiční evropské pracovní právo bude muset významněji reagovat na nové zaměstnance přicházející ze zemí odlišných kultur?
Pracovní právo vždycky reaguje na reálné požadavky společnosti. Nedokážu ale odhadnout, co bude v roce 2050. Těžko předvídat, jestli bude muset zákonodárce různým specifickým požadavkům ustupovat. Dnes, když člověk vstupuje na trh práce jako zaměstnanec, má garantované záruky, jak se má zaměstnavatel chovat, a nehraje v tom roli, jakého je vyznání nebo barvy pleti. Zákon zakazuje diskriminovat z řady důvodů, i například ohledně víry. Vycházíme z toho, že je to smlouva dvou subjektů o vzájemném poskytnutí plnění, ale nezapomínáme, že má svá specifika.
