Jana Pospíšilová pracuje pro Probační a mediační službu a pecializuje se na práci s mladistvými pachateli. Setkává se se závažnými činy, ale i s klukovinami. „I klukovina může změnit život,“ říká s tím, že když je vám více než patnáct let, hradíte si způsobenou škodu sami a život začínáte exekucí.
Probační úřednice Jana Pospíšilová se narodila v roce 1982 v Liberci. Absolvovala obor učitelství pro střední školy Univerzity Palackého v Olomouci. Pracuje ve středisku Probační a mediační služby v Liberci jako probační úředník. Má na starosti agendu dětí a mladistvých. |
Kde jinde už by si mohl člověk zanadávat než anonymně na internetu. Jaká je pravděpodobnost, že se na to přijde?
Budete se divit, ale v okamžiku, kdy to začne řešit policie, tak poměrně vysoká. Pokud dítě někomu vyhrožuje, obvykle to rodiče toho druhého dítěte nahlásí. Přitom to ani nemusí vědět od svého potomka. Rodiče často mívají přístup na účet dětí na Facebooku či Twitteru a jednou za čas se tam podívají. Nebo se to dozvědí od sourozence. Samozřejmě ne každý věc nahlásí policii. Někdo to bere jako klukovinu a vyříká si to přímo s tím, kdo vyhrožuje, anebo to neřeší vůbec, což je ta nejhorší varianta. Ale mnohdy to policie zjistí i sama.
Jak?
Před časem jsem řešila případ jednoho šestnáctiletého mladého muže. Pravidelně hrával online počítačovou hru. Protože se však nechoval úplně vhodně, zablokovali mu účet. Jeho nenapadlo nic lepšího než na zákaznickou podporu společnosti napsat, že jestli mu ho neodblokují do druhého dne, tak se půjde projít k jedné školce a mohl by si s sebou vzít i zbraň.
To psal česky?
Ano, přestože šlo o americkou společnost. Jenže vzhledem k tomu, že v USA nejsou útoky na školy a školky ojedinělé, vyhledávají roboti v mailové komunikaci klíčová slova, týkající se terorismu, a to v různých jazycích. Tak se k mailu dostala FBI, která kontaktovala českou Národní centrálu pro boj proti organizovanému zločinu a varovala, že nějaký člověk z dané IP adresy hrozil útokem střelnou zbraní. Druhý den přišla pro toho šestnáctiletého muže domů zásahová jednotka a na nějaký čas skončil v cele předběžného zadržení.
Jak to s ním dopadlo?
Jeho rodiče kontaktovali Probační a mediační službu. Začala jsem s ním pracovat už v průběhu vyšetřování. Řešili jsme, co se stalo, proč to udělal, jak by se zachoval příště, jak by věc odčinil. Ve spolupráci se státní zástupkyní a kurátorkou jsme vymysleli, co dělat, aby si to pamatoval a už se to v budoucnu nestalo. Musel zdarma, ve veřejném zájmu, odpracovat padesát hodin. Strávil je v Majáku, což je liberecká obecně prospěšná organizace, která poskytuje i program psychosociální terapie pro mladistvé. Tam dělal běžné práce a zároveň si mohl kdykoliv promluvit s terapeutem. Trest si stihl odpracovat ještě před rozhodnutím soudu.
To chtěl udělat dobrý dojem na soudce?
Jen částečně. Ale důležitější je, aby když mladistvý něco spáchá, přišlo řešení co nejdříve. To se ale ne vždy daří, někdy to trvá i rok či dva, a pak si dotyčný ani nepamatuje, co udělal. Takto může mít opatření ještě účinek, a když pak dojde k soudu, může být i upuštěno od trestu, což se také v jeho případě stalo. Dostal jen napomenutí.
Vídáte ho ještě?
Již ne. Když byl ještě v Majáku, dostávala jsem o něm pravidelně informace. Oněch padesát hodin absolvoval rychle, bez problémů, a jeho hodnocení bylo velmi pozitivní. Nikdy nemůžeme dát za nikoho ruku do ohně, ale existuje velká šance, že nic podobného už neudělá. Zároveň nemá záznam v rejstříku trestů. U protiprávních činů mladistvých nejde primárně o to, aby šli do vězení, ale aby se poučili a příště v podobné situaci věděli, jak se chovat.
Dá se tedy říct, že to byla klukovina?
Vlastně ano. Když mluvím s klienty, kteří se dopustili podobných činů, říkají, že je ani nenapadlo, že by tím mohli někomu ublížit nebo mít sami problémy.
Kolik procent případů jsou podobné klukoviny?
Přesnou statistiku nemám, může jich být kolem třiceti procent. I klukovina vám ale může změnit život. Nemusíte ani nikomu ublížit, stačí jen poškodit auto nebo posprejovat zeď a čeká vás splácení vysokých částek. Když totiž mladistvý, tedy člověk mezi patnáctým a osmnáctým rokem, způsobí škodu, musí ji uhradit sám. A může se tak stát, že ve chvíli, kdy začne pracovat, přijde exekuce. Vždy je ale důležité, jak se k tomu dotyčný postaví. Když bude strkat hlavu do písku a nebude to řešit, následky budou obvykle mnohem horší.
To není úplně dobrý start do života…
To není. Řešila jsem případ, kdy se chlapec s dívkou z legrace prošli po čerstvém betonu. Zůstaly po nich stopy. Když přišli lidé ze stavby, snadno poznali, kdo je viníkem, protože oba teenageři seděli opodál a měli boty od betonu. Škoda dosáhla téměř půl milionu korun. Oběma pachatelům je už více než patnáct let a způsobenou škodu budou muset uhradit sami. Svůj dospělý život tak začínají s obrovským dluhem. Přitom to rovněž byla klukovina. Nešli tam s úmyslem, že chtějí beton zničit. Nedošlo jim, jaké to může mít následky. Mohou ale nastat i horší případy. Vzpomínám si na chlapce, který v opilosti uhodil pěstí svého bratra a ten na následky toho zemřel.
V případu s betonem existovaly jasné důkazy, je u sociálních sítí také tak lehké poznat, kdo, co, kdy a kam poslal?
Pro policii ano. Když je to natolik závažné, že se tím zabývají, tak dohledají ledacos. Spousta lidí si neuvědomuje, že po sobě zanecháváme elektronickou stopu. Stejně tak u sociálních sítí se dá dohledat, kdo komu co napsal, i když to dotyčný vymazal.
Znamená to, že by měli rodiče kontrolovat nejen to, co mají jejich děti uložené, ale také to, co píší? Jde to vůbec?
Stoprocentní kontrolu asi mít nemůžete. Je však dobré se svými dětmi mluvit o tom, co se může stát. Já proti sociálním sítím vlastně nic nemám, také na nich funguji, ale je třeba si uvědomit, že to, co napíšu, nemusí být úplně neveřejné. Rozmyslet si, než určitou fotku nahraji na Facebook, a říct si, jestli bych ji nechala zvětšit a stoupla si s ní do parku. Někdy ani rodiče sami nevědí, co všechno hrozí. Děti občas soutěží, kdo má více „přátel“ a jejich počty jdou do tisíců. Pak stačí jedna špatně poslaná fotka, která se dostane třeba i k „přátelům přátel“, a už to může být nepříjemný průšvih.
Máte příklad?
Dva mladí lidé, kteří spolu chodili, si z nudy poslali své erotické fotky. Později se slečna chtěla s chlapcem rozejít a on ji začal vydírat tím, že snímek zveřejní. A také to udělal. Jí bylo patnáct let a celé okolí ji vidělo nahou. Často se stává, že mladí lidé pošlou fotku dobrovolně a nedojde jim, že nemusí skončit jen u původního adresáta.
Co bylo dál?
Slečna se zhroutila a odmítala chodit do školy, stále plakala, musel zakročit psycholog. Mladík skončil na policii, protože šlo mimo jiné o vydírání. Spolupracoval s probační službou a byl mu uložen program sociálního výcviku v Majáku. Dostal možnost získat náhled na spáchaný čin.
Jak na vás obvykle reagují rodiče?
Jsou rodiče, kteří vítají pomoc a říkají „věc se stala, pojďme ji řešit“. Pokud k tomu stejně přistupuje i dítě, představuje to pro nás ideální stav. Pak existují případy, kdy věc chce řešit jen rodič, což je velmi časté, a pak jsou tací, kteří to nechtějí řešit vůbec.
Je to pro ně pak přitěžující okolnost u soudu?
To vyloženě ne, spolupráce s námi je v této fázi dobrovolná. Ale naopak, pokud spolupracují, může být trestní stíhání i zastaveno. Jedné dívce ze základní školy se rozbil telefon. Nechtěla přidělávat mamince starosti a z batohu spolužáka ukradla ten jeho. Jenže nefungoval, tak ho zahodila a ukradla další. Samozřejmě se na to přišlo. Jeden telefon vrátila, ale ten zahozený musela uhradit. Poškození souhlasili s dohodou a splátkovým kalendářem a během čtyř měsíců byla škoda uhrazena. Slečna dostala v přípravném řízení čtyřicet hodin společensky prospěšné činnosti, půlroční podmínku a trestní stíhání bylo nakonec zastaveno.
