Deset dní jsem byla mrtvá

Myslela jsem, že se mi to nemůže stát. Myšlenka, že mě někdo bude chtít zavraždit jen za to, že o něm napíšu pár řádků do novin, se mi prostě zdála absurdní. Dokonce i ve chvíli, kdy mi to před čtrnácti dny zcela vážně říkal jeden z policejních důstojníků: "Máme chlapa se semtexem, který říká, že dostal zakázku, aby vás zabil." "Co je to za blbost, to se tady přece neděje," je moje první reakce.

Policie mě ale ujistila, že to není žádná provokace ani výhrůžka. Ten člověk existuje, stejně jako pár gramů výbušniny, která mě má na něčí přání roztrhat na kusy. Zatím se mi nestačily rozklepat ruce. Jednoduše mi to nedochází...

Místo toho mi začíná v hlavě „šrotovat“, co je to za blázna, který si takovou věc objedná. Komu jsem vadila tak, aby riskoval letitý kriminál. To se přece v Česku nedělá. Napadají mě jen dvě jména: jeden podnikatel, o kterém jsme ale psali už dávno, a pak Karel Srba. To je člověk, který má dost důvodů, abych nepatřila mezi jeho favoritky. A jak jsem ho poznala, možná by toho byl schopen.

Chvíli se ještě utěšuju tím, co říkal ten policista: "Ten člověk, co se nám přihlásil, si dost vymýšlí. Je možné, že to nebude tak horké."

Mé naděje padají v půl jedenácté večer. Najatý zabiják volal už pod policejním dohledem zprostředkovateli. Zakázka skutečně existuje.

CO SE STALO

Dne 9. července odpoledne se na policejní stanici v jihočeském Vimperku dostavil místní recidivista a toxikoman Karel Rziepel a oznámil: "Najali mě, abych ji zavraždil." Měl u sebe balíček vojenského semtexu, fotografii Slonkové a její adresu.

Policie okamžitě rozjela akci - novinářku téměř dva týdny ukrývala na utajeném místě. Rziepel, který sice už v minulosti pobýval ve vězení, ale nikdy nevraždil, byl ochoten s policií spolupracovat. "Možná se v něm hnulo svědomí, možná měl strach, že by se ho snažili jako nepohodlného svědka zbavit," řekl policista z Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, který případ převzal.

Rziepel nejprve plánoval, že novinářku zabije plastickou trhavinou semtex. Pak zjistil, že to není nejlepší způsob a podle policistů chtěl Sabinu Slonkovou zastřelit. Cesta od Rziepela k Srbovi nebyla příliš dlouhá. Rziepel prozradil, kdo ho na vražedný úkol najal: vimperský podnikatel Michal Novotný. Už pod policejním dozorem Rziepel Novotnému do telefonu oznámil: "Zabil jsem ji."

Policie už v tu chvíli Novotného telefon - se svolením soudu - odposlouchávala a čekala, s kým se podnikatel spojí dál: bylo zřejmé, že Novotný není posledním článkem celého řetězce. Novotný nakonec o úspěchu akce telefonem informoval podnikatelku Evu Tomšovicovou, která v minulosti spolupracovala s ministerstvem zahraničí, konkrétně s Karlem Srbou.

Jejich vztahy byly přátelské, v minulých dnech spolu trávili dovolenou v Chorvatsku. Ale právě Tomšovicová nakonec Srbu, jako hlavního objednatele zločinu, prozradila. "Pan Srba byl zatčen na základě výpovědí jeho spoluobviněných, zejména spoluobviněné," řekl státní zástupce Liška. Tomšovicovou, Novotného a jeho partnera Petra Volfa, který v příběhu sehrál pouze okrajovou roli, zatkla policie minulý čtvrtek. Karla Srbu o den později, během cesty na páteční oběd.

Srba podle informací MF DNES vinu odmítá.

Jdu domů. Cestou zjišťuji, že vlastně nevím, co mám dělat. V noci parkuje před domem policejní ochranka. Je to na další skoro dva týdny poslední noc doma. Stejně nespím. Dělám, že přemýšlím, ale v hlavě mám prázdno.

Ráno mě ochranka ještě veze do práce. Slibuju, že nebudu nikam chodit, a celý den u počítače sepisuju článek o tom, že Klaus chce být předsedou sněmovny.

Večer si doma sbalím pár věcí a ochranka mě odváží za Prahu. "Už 'to' máme v autě. Za chvíli 'to' tam máte," hlásí kolegům do telefonů. Po chvíli mi dochází, že 'to' jsem já. Dalších deset dní trávím ve společnosti policistů mimo Prahu. Termín policejní ochrana v praxi znamená to, že se mnou chodí i na záchod.

Odvezli mě do ústraní, do práce chodit nemám. Musím vypnout mobil, přerušit veškeré kontakty, vyjma blízkých lidí.

Mám být prostě mrtvá. Jen tak mají detektivové šanci dostat se až k objednavateli. Celá ta povedená partička si musí myslet, že vražda skutečně proběhla.

Hned první dny říkám policii, že Srba je jeden z těch, kteří mají motiv. Nesedí jim to. "Vždyť je to profesionál a tohle vypadá jako pěkně zfušovaná práce," kroutí hlavou. K Srbovi navíc zatím nevedou žádné stopy. V příštích dnech probíráme desítky dalších jmen, firem a variant. Jména mi nic neříkají, nikdy jsem o nich neslyšela, nepsala... "Vzpomeňte si, sebemenší výhrůžka, cokoli nám může pomoct."

K ničemu konkrétnímu to nakonec nevede. Detektivové si mezitím vedou vyšetřování po své linii. "Víme o dalších lidech. Tomšovicová a Volf, říká vám to něco?" Taky nic.

Další informace je ale zajímavá: Tomšovicová prý spolupracovala s ministerstvem zahraničí, tedy úřadem, kde donedávna seděl Karel Srba.

Pak mi ukazují jejich fotky. Poprvé vidím lidi, kteří mě chtěli zabít. Klidně by mohli hrát ve filmech třetí kategorie ze sedmdesátých let. Tomšovicová má vizáž zasloužilé soudružky, až pak se dozvídám, že jí je pětatřicet.

Paradoxně nejlíp vypadá Karel Rziepel alias Citron. Tedy vrah, kterému vděčím za život. Kdyby neselhal a neudal se, možná bych tu už nebyla. "Vy jste ho ale neviděla od krku dolů. Je to potetovaná stvůra," vyvádí mě z omylu jeden z policistů.

Pak už se ke mně dostávají jen kusé informace od detektivů o předávání peněz za splněnou zakázku, co si za ně chtěli koupit a jak se celá skupinka vesele raduje nad tím, že se jim to povedlo.

Přichází nekonečné čekání na den D, kdy je mají pochytat. "Bude to už brzo, zkuste to ještě vydržet," uklidňují mě policisté.

DÁLE ČTĚTE

Jak vysoko zvedl laťku úředník Srba?

Odhalení chystané nájemné vraždy Sabiny Slonkové jsme sledovali
ZDE

Každý večer usínám s nadějí, že to už třeba ráno skončí. Pořád nic. Je středa 17. července. "Zítra je smáznem," hlásí policisté ve své hantýrce. Znamená to, že spustí zatýkání.

Druhý den jsem jak na trní. Už dopoledne přichází zpráva, že mají část skupiny. Pro Karla Srbu si jedou až v pátek. Ještě si stačil zahrát tenis, na oběd už nedojel. "Tak to nejhorší už snad máte za sebou," říkají policisté.

Jedu zpátky do Prahy a začínám přemýšlet, co dál. Místo úlevy se ale plíživě dostavuje strach. Co když je pustí? Co když dostanou u soudu pár let? Co když... Zakážu si na to myslet. Budu mít dost času to řešit, až taková situace nastane. Věřím, že nenastane.

Je to skoro přesně rok, co jsem do novin s Jirkou Kubíkem psala profil Karla Srby. Mluvili jsme tehdy se spoustou lidí, kteří s ním kdy přišli do styku. Vesměs nás všichni varovali. "Vy nevíte, co je to za člověka. Dávejte na sebe pozor."

Brali jsme to s rezervou. Byli to lidé, kterým Srba možná někdy ublížil, a oni ho teď třeba vidí v horším světle, než jaký je. Ten článek se jmenoval Proč se bát úředníka Srby. Dnes už to vím.