Proč je důležité připravit na projevy klimatické změny právě města?
Problematika se samozřejmě týká i volné krajiny, ale ve městech problém vnímáme jako jeden z nejpalčivějších. Nejsou izolovaným systémem, ale naopak jádrem interakcí člověka a životního prostředí. Navíc v nich sídlí instituce, které řídí společnost, takže si myslíme, že to pomůže urychlit přijetí potřebných řešení, když se s problematikou takto přímo seznámí.
Loni jste ukončili dvouletý projekt Urban Adapt, který měl nastartovat přípravu adaptace měst na změny klimatu. Jak hodnotíte výsledky?
S pomocí místních expertů, kteří mají na starosti územní a strategické plánování, jsme identifikovali problémy Prahy, Brna a Plzně. Oni vložili místní znalosti, my vědecké podklady, například teplotní mapy získané z leteckého snímkování (psali jsme o tom zde). Součástí bylo hodnocení zranitelnosti, diskuse o hlavních problémech až po návrh opatření a jejich vyhodnocení. Městům jsme na míru zpracovali podklady, s nimiž budou dál pracovat.
Co je tedy největší problém českých velkoměst?
V Brně a v Praze jsou to zejména horké vlny, které zatím nikdo moc neřešil. Město jako tepelný ostrov se při nich vůči svému okolí ještě víc přehřívá, což může vést ke zdravotním problémům u lidí. Necítí se dobře a raději prchnou na venkov, což je možné, když jev není častý. Prognózy však ukazují, že se v našich městech objevují prvky středomořského klimatu - před tím už neutečeme. Přizpůsobení je nutné, pokud chceme žít spokojeně a kvalitně.
Člověk by přitom řekl, že na tom jako země nejsme až tak špatně, že se v posledních letech začalo přijímat poměrně hodně opatření - například v boji se suchem.
Životní prostředí se od revoluce skutečně v průměru zlepšuje, máme víc přírodě blízkých ploch, zlepšila se kvalita vody, omezily emise síry, ale naopak vypouštíme hodně dusíku, potýkáme se se suchem. Proti sobě jde aktuálně víc protichůdných trendů a rozdělení klimatických extrémů v průběhu vegetační sezony je nerovnoměrné a nepředvídatelné.
Jaká opatření tedy mohou být prevencí horkých vln?
Třeba světlé budovy a střechy, které odrážejí víc slunečního záření. Užitečné je posilování zeleně ve městech. Ukazuje se, že v těch českých mnohdy ani není problém pouze v jejím nedostatku, ale ta stávající často není v ideálním stavu nebo dobře rozmístěná.
Co znamená, že zeleň není v dobrém stavu?
Že má špatnou druhovou skladbu a chladicí efekt odpařování vody není maximální. Také že stromy nejsou dobře rozmístěné či mají nevhodný tvar. Předchozí projekty zpracované v Praze totiž ukazují, že v některých ulicích stromy udržují hladinu znečištění a nepropustí ji – ulice dobře neodvětrá.
Prosazují se i přístupy třeba zelených střech či fasád, které jsou ale zase náročnější z hlediska spotřeby vody.
Jistě, ruku v ruce s větším množstvím zeleně by ve městě mělo jít také hospodaření se srážkovou vodou, což dnes není dotažené. Nevyužívá se, necháváme ji stéct do řek. Příklad hezky vyřešeného propojení zeleně s vodou je například Park pod Plachtami v brněnském Novém Lískovci, kde je voda z paneláků svedená do přírodního jezírka, které vodu lapá.
Jezdit v autech na benzin? Jednou to třeba nebude módní
Co je tedy cílem? Aby stavební úřady v budoucnu nedaly povolení stavbě objektu, který stanovená opatření nebude splňovat?
Přesně tak. Bylo by ideální, aby se tohle uvažování začlenilo do běžných procesů územního plánování ve městě, povolování staveb, podmínek pro velké investice. V některých státech – třeba Dánsku či ve Švýcarsku – už mají podmínku, že plochá střecha do určitého sklonu musí být zelená. Pomalu se to začíná prosazovat skoro všude v Evropě.
Jak budou tato opatření konvenovat památkářům?
Nikdo nechce cpát zelené střechy na Malou Stranu či do jiných historických center. S přírodně blízkými řešeními, zelení, vsakováním a odvodem vody jde velmi dobře pracovat u nových investic, typicky momentálně populárních obnov brownfieldů. Cílem je, aby kritérium bylo zohledněno v územním a strategickém plánování, designu budov a třeba i celých nových čtvrtí. Ideálně by to měli brát v potaz i sami architekti.
Co především vám pomohlo při prosazování potřebných adaptačních opatření ve městech?
Nedávno jsme spočítali, že ekosystémy poskytují společnosti přínosy v rozsahu 1,5 ročního HDP, což je zhruba 240 miliard eur (přes 6 bilionů korun, pozn. red.). Jde o celospolečenské přínosy typu filtrování znečišťujících látek, poskytování statků, vody, potravin, rekreačních možností, regulace povodní. V dnešním pojetí můžeme hmatatelné přínosy přispívající ke kvalitě života „vyizolovat“.
Je to důsledek naší „materialistické doby“, že i hodnotu přírody potřebujeme přepočítávat na peníze?
Postupy oceňování je potřeba brát trochu s rezervou, její hodnota je de facto nekonečná. Vyčíslení má podpořit politické rozhodování a vůbec zprůhlednit hodnotu přírody, aby si společnost uvědomila, že není bezcenná.
David Vačkář
|
Proč potřebujeme sledovat, jestli se investovat do přírody vyplatí?
Ekonomický ekvivalent nám pomáhá hodnotu zviditelnit, komunikovat reálné přínosy pro společnost a sledovat, jak se hodnota mění. Bude díky tomu možné lépe posoudit efektivitu investic, které musíme vynaložit na adaptační opatření nebo obnovu a ochranu přírody.
Jak vnímá otázku klimatických změn česká populace?
Překvapivě jako problém, a to i navzdory různým klimaskeptickým politickým postojům. Vůči dopadům změn jsou citlivější ženy a mladší lidé, kteří mají díky studiu o problematice víc než povrchní povědomí. Zemědělci klimatické změny vnímají ještě výrazněji, přeci jen jsou venku, vidí reálné dopady a je to pro ně obživa.
Jsou mladí hybnou silou, která pomůže prosadit potřebná opatření?
Dnes je módní být zelený a chovat se udržitelně, přičemž právě společenský tlak hraje zásadní roli. Ne že to člověku někdo řekne ve škole, ale kamarádi kupující biopotraviny a jezdící do práce na kole ho ovlivní. Společenský tlak bude to hlavní, proč jednou možná nebude módní jezdit v autě na benzin.
Co vnímáte jako největší rozmařilost, kterou jako obyvatelé Česka přispíváme ke klimatické změně?
Z hlediska širší perspektivy udržitelnosti - což souvisí právě s chováním a dynamikou měst - je to jednoznačně právě závislost na fosilních palivech a skutečnost, že je používáme k výrobě elektřiny. Nejde jen o to, že zdroje jednou dojdou, ale právě o globální změnu v důsledku emisí uhlíku, což má dopad třeba i na malé ostrovní státy. Žijeme v ekologickém dluhu.
Co to znamená?
Společnost je na využívání fosilních paliv závislá a plně mu přizpůsobená, což je z podstaty věci neudržitelné. To, že si většina národů včetně nás zvyšuje kvalitu života, nás stojí stále víc z hlediska přírodního kapitálu, ekosystémů, biodiverzity. Podle vícero ukazatelů se dluh stále prohlubuje.
Jsme vyspělý bohatý stát, který by si měl uvědomovat a přiznat odpovědnost i za globální prostředí. Nejen emise ale i naše spotřeba má dopady na druhém konci planety, což lidé často nevidí. Můžeme použít klasický příklad čokolády a palmového oleje, kvůli jehož produkci mizí druhy a pralesy. Nemůžeme si říkat, že jsme malý stát a vlastně na tom až tolik nesejde.
Čech prostředí zhoršuje víc než Číňan nebo Ind
Co je tedy cílem, uskromnit se?
Nikdo nechce, abychom se vrátili zpátky na stromy, to jsou klišé. Chceme si uchovat důstojnou a dobrou kvalitu života, ale ne na úkor ničení planety. Měli bychom mít sounáležitost s přírodními procesy, člověk je jinak od přírody odtržený a v konečném důsledku to snižuje kvalitu jeho života.
Kudy k tomu podle vás vede cesta?
Ve středověké Evropě se velmi efektivně využívala energie větru a vody. Na tuto relativně nedávnou minulost bychom se měli trochu rozpomenout. Kolem roku 1850 nám píchli do žíly fosilní paliva a velmi rychle jsme zapomněli, že to jde i jinak. Trendy přitom ukazují, že z obnovitelných zdrojů můžeme nasytit značnou část energetické poptávky. Mixem technologií - stále efektivnějšími solárními panely, spalováním přebytků biomasy, geotermální energií, záleží na možnostech konkrétního místa. Jeden z dřívějších scénářů do budoucnosti kolem roku 2050 počítá jenom se zemním plynem.
Sněhu nebylo dost, zásoby podzemní vody se tenčí, varuje expert na sucho |
Když se jako národ polepšíme, nedoženou to za nás velké lidnaté státy jako například Čína a Indie?
Miliarda lidí má obrovský dopad, ale když si stopu vyjádříme na obyvatele, má průměrný Čech dalekosáhle větší dopad než Číňan nebo Ind vzhledem ke standardům, na které je v životě zvyklý - od využívání energií, po frekvenci a způsoby dopravy a to, kolik jíme masa. To vše tvoří agregovaný dopad.
Aby jedinec korigoval své chování tedy nestačí, musí přijít systémové změny?
Rozhodně nestačí. I kdyby kolikrát chtěl, nemá úplně šanci to ovlivnit. Příspěvek k celkovému snížení globálního dopadu je zanedbatelný. Dnes jedinec může sdílet auto, jezdit méně, jenže když si rozsvítí, žárovku - ať už je sebeúspornější - s největší pravděpodobností napájí elektřina vyrobená z uhlí. Lepší než výměna žárovek a vypínání klimatizace je starat se o dění v širším kontextu. Odkud energie pochází a jak zvyšovat kvalitu života ve městě.
Země s velkými zásobami fosilních paliv moc nemá kdo přimět, aby je nespalovaly nebo neprodávaly do rozvinutých zemí. Co by se muselo stát, aby na ně ty páky existovaly?
Nějaké páky jsou, třeba nedávno schválená Pařížská dohoda (více například zde), která je trochu pokračovatelem Kjótského protokolu. Cíle už jen nejsou stanoveny úplně přesně emisně, hlavně je tam globální cíl, že bychom do konce století neměli zvýšit teplotu planety o víc než dva stupně Celsia, což bude stát hodně úsilí. Společnost se musí zásadním způsobem transformovat, jestli chce přežít, můžeme se bavit o tom, jak to urychlit.
Co bude následovat, když se nezmění? Zmrzne půl planety jako ve filmu Den poté?
To je velmi nepravděpodobné. Jsou různé chmurné předpovědi kolapsu, ale dopady mohou být spíš regionální. Příkladem je vysychání Aralského jezera či rybářství na východním pobřeží Newfoundlandu v Kanadě, kde přelovili populaci tresky, systém zkolaboval, rybáři přišli o práci a vládu to stálo spoustu milionů. S podobnými případy se zřejmě budeme setkávat stále častěji.
Kolik by nás to stálo, kdybychom se jako národ nesnažili svůj dopad zmírnit?
Ekonomické škody způsobené přírodními pohromami se odhadují v rozsahu 1,5 až dvou procent HDP, v maximu pak pěti až sedmi procent, což nejsou zanedbatelné ztráty. Ekonomické modely uvádějí, že čím dřív začneme opatření přijímat, tím menší škody způsobíme a ušetříme na likvidaci celospolečenských škod, jako jsou ztráty na životech, horší produktivita vlivem horkých vln, ztráty na úrodě v důsledku sucha a podobně. Skeptici tvrdí, že se společnost s problémy vždy vypořádala, ale opomíjí právě důležitou otázku, a sice za jakou cenu.
