DÁLE ČTĚTE
Report: Nohavica přiznal spolupráci s StB
Dokument: Co se StB údajně dozvěděla
Přesné obrysy spolupráce či nespolupráce populárního písničkáře a tajné policie neznáme. Ale tušíme, že jeho Darmoděj (tedy "estébák") zas tak obyčejný nebyl. Už proto, že oba spolu dokázali vyžít v tom někdejším neobyčejném (čti: nenormálním) Darmosvětě.
V tom Darmosvětě, o kterém si myslíme, že už je dávno pryč. Je to obrovský omyl, jehož hloubku jsme možná stále ještě neprohlédli. Svět, který nás obklopuje, totiž je, co se týká mnoha jeho nespravedlností, pouhým pokračováním toho předchozího.
Někde nahoře v tajuplnu ukrytí Darmodějové se smějí našemu patlání a tápání v minulosti a hledání viníků v našich vlastních řadách. Oni sami si totiž stejně jako před dvaceti lety užívají čím dál exkluzivnější anonymity.
Pokud bude třeba, sestoupí z pohodlných nebes a dosvědčí, že ten či onen herec nebo písničkář s nimi spolupracoval nebo nespolupracoval (je jim to vlastně jedno), či dokonce, že si jeho zprávy sami vymýšleli.
Soud bude neveřejný, a tak si budeme muset domýšlet, o co v jednání šlo (dělali jsme to ostatně celou komunistickou éru, tak to zvládneme). A nakonec bude dotyčný soudně očištěn a ukáže se, že na Západ jel na obyčejné umělecké turné.
Cesta do Vídně, za železnou oponu, kam jel například na koncertní turné Nohavica, byla přece v osmdesátých letech docela běžná. Nebo ne?
Smutek i zmatek z minulosti
Pochopitelný smutek a nepochopitelný zmatek jsou pravidelnými průvodci na našich výletech do nedávné minulosti. Znovu se překvapivě dozvídáme o těch a těch umělcích, že se zapletli s tajnou policií, a pak zase, že asi ne.
Jako bychom zapomínali, že na umělce se tajní policisté zaměřovali od samotných počátků tajné policie (Vzpomínáte: co víte o Sabinově zradě?).
Případ "Nohavicovy zrady"
Možná tajné policii u umělců ani nešlo o zpravodajské informace, jako spíš o kontrolu, pocit moci, převahy a samotnou možnost si tyto vlivné osobnosti zavázat. Ostatně často to nemohlo být tak těžké. Herec, přijde-li o angažmá, přestává být hercem.
Totéž se týká písničkáře či zpěváka. Méně poddajní bývají spisovatelé – ti však mohou psát do šuplíku, na aplaus si počkají (ostatně trpělivost bývá zhusta tradiční součástí jejich umělecké osobnosti).
Případ "Nohavicovy zrady" je však případem teprve čekajícím na své důkladné probádání a zpracování. Můžeme ho brát jako jeden případ z mnoha, který zase skončí v soudní síni jako ty před ním.
Můžeme být také zvědaví, co to udělá s jeho popularitou. A nakolik zasáhne jeho obdivovatele a posluchače. Můžeme k němu přistoupit i očima Nohavicovýma: očima vědoucího autora, který si v životě nejednou sáhl až na dno.
Nyní na něm tedy možná stane znovu: může to být pro něj umělecká či lidská výzva k hodně opožděnému vypořádání se s Darmosvětem.
Ale můžeme k případu přistoupit ještě úplně jinak: jako k příležitosti na rozkrytí toho opravdového zla, všech Darmodějů, na pochopení způsobu, jakým tajná policie pracovala, jak si paradoxně zavazovala geniálního umělce, který v písních dával ostatním lidem naději na jiný (lepší) život ve svobodné zemi.
Umělce, který možná mohl jít i jinou cestou, podobnou třeba té Krylově či Hutkově. Že se na ni nevydal, bylo třeba výsledkem dobré práce tajné policie. Klobouk dolů před nimi, Darmoději.
