Jste první žena v čele organizace od roku 1990, kdy se Pionýr osamostatnil. Jaká byla role žen předtím?
Předtím jsme měli místopředsedkyně, já jsem ostatně byla jednou z nich. Máme velkou převahu žen na těch nižších článcích, protože volný čas zejména těch menších dětí a maminky v roli vedoucích patří k sobě. Nejsme na tom tak, že by spolek byl mužskou doménou.
Předtím o roli ve vedení nebyl ze strany žen zájem?
Dlouhá léta jsme měli předsedu, který funkci vykonával od roku 1990 s krátkou přestávkou až do roku 2020. Neměli jsme tedy potřebu hledat nějakou změnu. Teď jsme začali hledat po jeho rozhodnutí skončit ve vedoucí funkci.
Vy sama jste nekandidovala, ale byla jste navržena.
Dostala jsem ten návrh. Pracuji jako předsedkyně Olomoucko-zlínské krajské organizace Pionýra a myslím si, že už to je docela dost na zaplnění volného času. Na druhou stranu se připravujeme na to, že nás nečeká klidná doba, takže potřebujeme řízení spíše krizové. Zejména v záležitostech kolem ekonomiky, zachování spolku v jeho činnosti, protože těžko říct, jak budeme schopni platit nájmy kluboven a podobně. Do vedení jsem tedy šla se zaměřením na tyto věci.
Darina Zdráhalová
|
Rozvíjíme se pomalu, ale trvale
Je v budoucnu ještě nějaké další ohrožení?
V covidu jsme prokázali, že jsme pomalu, ale trvale se rozvíjejí spolek, co se týče členské základny a aktivit. Myslím, že tak to zůstane a ani ekonomické problémy nás nepoloží na kolena.
Musíte si dělat nějakým způsobem reklamu, abyste získali nové členy?
Myslím, že reklamu si musí dělat každý. Že reklama se dělá sama, když člověk dělá dobře svou práci, úplně neplatí. Ale ano, jsme jeden z největších spolků, máme víc než patnáct tisíc členů. Z toho je velké množství, kolem čtyř tisíc, ve věkové kategorii 16 až 26 let. To by samo o sobě na takový malý spolek vydalo. Ale bojujeme s menším zájmem sdělovacích prostředků. Jeden ze závěrů našeho výročního zasedání byl zlepšit spolupráci s médii.
Byl/a či jste členem/členkou Pionýra?
Bojujete v tomto ohledu ještě pořád i se socialistickou minulostí?
Myslím, že dnes už si to lidé nespojují. Nyní do oddílů přichází děti těch, co byli v novém, samostatném Pionýru.
Je pravda, že co se týče členství, funguje velká rodinná tradice?
Ano, stejně jako v každém takovémto spolku se členství dědí, jsou celé rodinné klany. Rudolf Zeus, který převzal nejvyšší pionýrské ocenění – Křišťálovou vlaštovku, popisoval, že Pionýr je v podstatě jeho rodina, a to není jediný. Pak máme také maminky, které se vrací po mateřské a chtějí, aby jejich děti zažily to, co zažívaly ony. A samozřejmě také tatínkové. A zapojení celých rodin je logické.
Na XI. VZP v Mladé Boleslavi bylo v sobotu dopoledne předáno nejvyšší pionýrské ocenění – Křišťálová vlaštovka – Rudolfu Zeusovi z Ústecké KOP. Ruda Zeus z PS Dravci patří k lidem, jimž Pionýr prorostl do rodinného života a je ochotný kdykoli mu pomoci ❤️. Ocenění si přebíral za dlouhého potlesku ve stoje.
Jaká je obecně pozice žen v Pionýru?
Úplně stejná jako pozice mužů. Nijak to nerozlišujeme. Myslím, že jsme spolek, který je genderově vyrovnaný. Neřešíme tu otázku, nikdy jsme ji nepotřebovali řešit. Tím, že u nás fungují celé rodiny, logicky funguje jak maminka, tak tatínek i děti
Předpokládám, že vedoucí se věnují činnosti v Pionýru ve svém volném čase. Mají něco společného, třeba běžné povolání?
Tady bych si dovolila říct, že jsme spolek dobrovolníků, takže profesionální zázemí máme naprosto minimální. Devadesát devět procent lidí pracuje zdarma a po své pracovní době. Tím se nelišíme od ostatních spolků u nás. A lidé přichází úplně odkudkoli. Nedá se říct, že by bylo něco převažujícího. Máme také systém přípravy vedoucích, kterým musí projít úplně stejně ten, kdo má vysokoškolské vzdělání – třeba i v oboru – i někdo vyučený.
Spolek Pionýr
|
Být něčí vzor je velký závazek
Jak jste se do Pionýra dostala vy?
Také v rámci rodinné tradice.
A jaká je vaše nejhezčí vzpomínka?
Určitě tábory. V té době byly hodně jiné než v době dnešní, řekněme více polního typu. Nebo oddílové schůzky.
Jak šel postupně čas, předpokládám, že jste nadále procházela dalšími aktivitami. Co pro vás bylo signifikantní během dospívání?
Od patnácti let jsem začala pracovat jako instruktorka. Určující v tomto věku, ať už tehdy nebo dnes, je, když vám dítě řekne, že by chtělo být takové jako vy. Když si vás někdo vybere jako svůj vzor, je to velký závazek.
Měla jste někdy problém najít motivaci pokračovat?
Tu máme občas všichni, když se něco nedaří, když vám něco nejde, když nemáte sílu nebo chuť. I tato činnost je v sinusoidách, jednou dobré, jednou špatné. Ale vždycky máte kolem sebe lidi. Když se ve spolku potkáváte, zjistíte, že ty problémy, co máte vy, má padesát dalších. A že v tom nejste sami.
Věž ukrývala poselství z roku 1962, včetně dopisu pro budoucí pionýry |
Co pro vás bylo nejtěžší?
To ani nevím. Možná v této chvíli rozhodnutí, že zásadním způsobem změním život a vedle toho všeho, co dělám, vstoupím do vod, do kterých jsem vstoupit nikdy nechtěla. A to i s ohledem na to, že nejsem z Prahy, ale z Kroměříže, takže mé působení v Praze bude tedy časově náročné.
Na jaké kroky se teď ve vedení připravujete?
Měli jsme obsahovou konferenci, která stanovila kroky v oblasti oddílové práce, práce s dospělými a jejich vzdělávání a motivace, komunikace a propagace... Co se týká akcí, tak zhruba za dva měsíce máme v Holešově soutěž v tancích. To by málokdo asi čekal, ale přitom je to akce také pro veřejnost a už poměrně tradiční. I v tanečním světě je velmi prestižní vyhrát Pionýrský Sedmikvítek v tancích.
O jaké tance se jedná?
Od společenských tanců občas až po mažoretky. Tak, jak se v daném roce naplní přihlášky. Většinou se účastní zhruba pět set soutěžících.
Tato soutěž není jediná akce otevřená pro veřejnost, kterou pořádáte. Jaké jsou další?
Obrovská akce pro veřejnost je Ledová Praha. Vloni jsme ji rozšířili i do dalších měst. Ledová Praha bývá o pololetních prázdninách zhruba pro čtrnáct, patnáct tisíc dětí. S tím souvisí také koncert Děti dětem, nad kterým má zpravidla záštitu ministr školství a primátor Prahy.
Co se týče projektových věcí, letos spolupracujeme jako hlavní partner díky nabídce Policie ČR na projektu Zebra se za tebe nerozhlédne. A také tábory máme většinou otevřené, nejen pro členskou základnu. Jen letos se na našich táborech vystřídalo zhruba 16 tisíc dětí.
Členem se může stát kdokoli
Co je vlastně třeba, aby se člověk stal členem Pionýra? A může se jím stát i v pozdějším věku?
Ano, jak deklarují naše stanovy, členem se může stát každý, kdo souhlasí s programem, a co se týče dospělých, tak i se stanovami. Máme oddíly jak všestranné, tak zájmové. Takže člověk, který se věnuje nějaké oblasti a chce pracovat s dětmi, se u nás může realizovat. Mohou to být třeba modelářské, sportovní oddíly, nebo také všestranné. V září většinou děláme otevřené akce a je o nás dost vědět. Řekněme, že 80 procent našich oddílů každoročně přijímá nové členy. U těch, které nepřijímají, je to dané chybějícími vedoucími.
Je problém s chybějícími vedoucími širší?
Myslím, že tento problém máme všichni. Je velmi zavazující a náročné, když každý týden musíte do klubovny, a ještě si připravovat program a občas narazit, když děti nejsou tak spokojené, jak by mohly být. To lidi neodrazuje, ale ta pravidelnost a povinnost je opravdu velice náročná.
V současné době se hodně diskutuje o rozdílech mezi staršími generacemi dětí a těmi, které vyrostly takříkajíc s mobilem v ruce. Jak tyto rozdíly vnímáte vy?
Hodně jsme se připravovali na děti, které přišly po covidu. Ve školách říkali, že to jsou úplně jiné děti, ale jsou to pořád ty samé. Pokud jde o závislost na mobilech, jistě, že ji mají. Ale stačí je vyvézt na tábor, a ony za tři dny zapomenou, že ji mají. Vtáhne je to normální, co dělá život životem, kamarádi, zážitky. K mobilům se vrátí, zase když se doma nudí. Myslím, že je to hodně o nabídce života. I ze školy vím, že po mobilech děti sahají, když se nudí.
Reagovali jste jako organizace také na nebezpečí, která hrozí dětem na sítích, jako třeba kyberšikana, kybernásilí a podobně?
Samozřejmě máme v rámci výchovné činnosti také aktivity, které toto řeší. Naši vedoucí jsou v té oblasti vzdělávání v rámci přípravy na výkon funkce, a také mají připravené metodické podklady pro to, jak tuto oblast přibližovat dětem. Považujeme to za důležité. Roli hraje také jiný vztah vedoucího k dětem; je hodně jiný než vztah pedagoga a dítěte, takže se děti často více svěřují a takového dospěláka považují spíše za kamaráda.
