Přibude další ocenění do slavičí voliéry či k tubusu s diplomem národní umělec? Jestli je to prý spravedlivé, zasloužil-li si řád od komunistů, nemůže přece tato pěvecká věc Makropulos mít metál od demokratů.
Tři setkání s Gottem
Nu, Karla Gotta potkal jsem v životě jen párkrát na různých oslavách (tehdy se ještě neříkalo křty) dovolte mi vybavit si tři.
Při cenách časopisu Melodie v roce 1988 spáchali jsme s kolegy na zlatého slavíka malou lest. Kdosi mu namluvil, nesetkal-li by se v zákulisí se svým fanouškem. Milan "Mejla" Hlavsa už byl připraven.
Při představování "Tohle je pan Hlavsa, šéf Plastic People Of The Universe" nehnul Karel ve světle mnoha fotoblesků ani brvou a řekl, že ho těší, ačkoli prý Plastiky nikdy moc neposlouchal.
Několik vět
V létě 1989 na schodech k redakci Gramorevue v Jindřišské 27 odchytili jsme s kolegou Rejžkem Gotta a nabídli mu k podpisu pamflet Několik vět. Poněkud sonorním, neslavičím hlasem zdvořile odmítl.
Chce a musí totiž jen zpívat.
Za pár dnů poté pozval mě na své padesátiny do hotelu Rostov na rohu Václaváku, zřejmě na nejluxusnější bakchanálii, kterou jsem do té doby zažil. Tam se ovšem plnila nejen břicha, ale též podpisové archy zmíněného prohlášení. Zagorová, Rottrová, nevím už kdo…, jeden podpis za druhým.
Herec Jiří Bartoška přiběhl s plným archem a řvavě žádal další: "Dělejte, mám na lopatě mladou Štrougalovou!"
Karel Gott si řád zaslouží nejen za tenhle óbr mejdan s následky, ale taky proto, že alespoň v první polovině šedesátých let byl jedním z těch, kteří měnili tvář české populární hudby.
