Husa, Nepomuka, Žižku, Valdštejna, Fučíka, Mašína, Masaryka či Gottwalda.
Čeští hrdinové tvoří pestrou sbírku protikladů, většinou jsou to nejen hrdinové, ale také zločinci.
Žádný národní Parnas, který by dohromady zabydlovali, netvoří. V takovém Parnasu došlo by rychle na občanskou válku, udávání, zatýkání a věšení. Takový je totiž obvyklý osud českých hrdinů.
Být v Čechách hrdinou je nebezpečné a nevděčné. Někteří se dočkali útrap ještě za života. Komunistům se podařilo mučit, žalářovat a vraždit i hrdiny naprosto nezpochybnitelné, jakými byli západní vojáci v boji proti nacistům. Natož pak hrdiny se škraloupem.
Režim se v Čechách měnil tak často, že žádný hrdina nevydržel – ještě než zapustil kořeny, už byl zavržen, odhalen jako ničema, potupen, popliván.
Společenství českých hrdinů nezastupuje celistvý soubor dobrých hodnot, o které se může český kmen opírat, nýbrž sbor tragických postav většinou z groteskních epizod, z nichž se české moderní dějiny skládají.
Najděte si poučení ve Francii.
Své důstojnosti se tam dočkali Napoleon, král Ludvík i Danton. Tři vrazi, ale také tři hrdinové, velcí duchové Francouzů. Ti dávají jejich vraždění do pytle dějin, jejich velikost si nechávají v současnosti.
Velké zásluhy na ničení hrdinů v Čechách mají komunisti. Vězely v jejich mimořádném a nelítostném buranství: koho z českých velikánů živých či mrtvých se jim nepodařilo natlačit na rudý Parnas a přivlastnit si, toho zhanobili, vyhnali, zakázali, ubili.
To neudělali ani komunisti v Rusku.
Nebo ano? U nás a v Rusku? Ale pozor, často komunisti jen šlechtili a rozvíjeli, co bylo Čechům už předtím dáno: hrdina je podezřelý zjev, zejména když nepatří do našeho tábora či Tábora. Hrdinské činy, výkony ducha a statečnosti těla, to je u nás odjakživa podezřelé – co tím sledují, ti hrdinové? Co když je to namířeno proti nám nehrdinům? Proti naší straně či Straně? Komunisti vyhlásili ozbrojený boj proti nekomunistické části národa.
Hrdinové Mašíni a spol., kteří na to reagovali ozbrojeně – jsou dodnes vrahy. To myslím vystihuje postavení hrdinů v Čechách přesně: nikdo jim nevzdá úctu. Každý stát, národ, každé společenství má galerii velkých postav, které to společenství vysvětlují a spojují v celek. V české galerii nejsou hrdinové, kteří něco ratifikovali činem, nýbrž písmáci, mistři slova, slovníkáři, pasáci ducha. Každé jednání vrazili do knih, a když se řeklo, zničte hrdinu, byli první při ruce. O každém hned napsali: psovi psí smrt.
Hlavní česká otázka trvá: Co chtějí, hrdinové? Kdo se jich o to prosil?
