Severoatlantická smlouva byla podepsána ve Washingtonu 4. dubna 1949 a obsahuje celkem 14 článků. Společného postupu v případě ozbrojeného napadení jedné z členských zemí se týkají tři z nich.
Článek 4 Konzultace
Článek čtyři specifikuje, že smluvní státy spolu budou konzultovat situaci, pokud si kterýkoliv člen bude připadat ohrožen v oblasti územní celistvosti, politické nezávislosti nebo bezpečnost kterékoli smluvní strany.
Do Polska mířilo devatenáct dronů. Je to eskalace, říká Zelenskyj a nabízí pomoc |
Článek 5 Útok na jednoho je útokem na všechny
Smlouva mezi členskými státy NATO vysloveně obsahuje ustanovení, že „ozbrojený útok proti jedné nebo více z nich v Evropě nebo Severní Americe bude považován za útok proti všem“.
Smlouva také zavazuje všechny členy aliance povinně poskytnout napadené zemi či zemím pomoc „s cílem obnovit a udržet bezpečnost severoatlantické oblasti.“ Smlouva neupravuje konkrétní formu pomoci, to nechává na členských státech. Zmiňuje ovšem pomoc ve formě použití ozbrojené síly.
Pátý článek také obsahuje ustanovení, že tyto operace budou neprodleně oznámeny Radě bezpečnosti a ustanou až v okamžiku, kdy „Rada bezpečnosti přijme opatření nutná pro obnovení a zachování mezinárodního míru a bezpečnosti.“
Tusk: Jsme válce nejblíž od druhé světové. NATO aktivovalo článek 4 |
Článek 5 NATO byl v historii organizace použit pouze jednou a to Spojenými státy po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. září 2001, po kterém následovala válka proti terorismu v Afghánistánu a Iráku.
Článek 6 Co je napadení
Článek šest pak specifikuje, co se považuje ozbrojený útok. Jde o napadení území členských států v Evropě včetně Turecka, dále severoamerického kontinentu a také všechny ostrovy podléhající jurisdikci členských států a které leží severně od obratníku Raka.
Útokem se rozumí také napadení vojenských jednotek, lodí či letadel členských států, které „se nacházejí na nebo nad jejich územím nebo na jakoukoli oblast v Evropě, kde byla rozmístěna vojska jakékoli smluvní strany po datu, kdy Severoatlantická smlouva vstoupila v platnost.“
Evropská ochrana Polsku pomáhá i členství v EU
Smlouva o NATO není jediná, která Polsko v případě napadení chrání. Podobné ustanovení má i Smlouva o Evropské unii. Ta ve svém článku 42, odstavci 7 ustanovuje, že „pokud se členský stát stane na svém území cílem ozbrojeného napadení, poskytnou mu ostatní členské státy pomoc a podporu všemi prostředky, které jsou v jejich moci.“
EU také pamatuje jedno použití tohoto článku takzvaných Zakládacích smluv. O jeho aktivaci požádal v roce 2015 tehdejší francouzský prezident François Hollande po teroristických útocích v Paříži.
NATO vs. EU Obranná klauzule se liší ve formulaci
Bezpečnostní expert Zdeněk Petráš z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany před časem upozornil na rozdíly mezi ochranou ve smlouvě o NATO a EU. Rozdíl je podle něj v pojmosloví: zatímco smlouva o NATO mluví o ozbrojenému útoku (v anglickém originále armed attack), evropská smlouva obsahuje formulaci ozbrojené napadení (anglicky armed aggression).
„V určité situaci může například dojít k blokádě námořního přístavu s využitím válečných lodí. Tento akt je považován za ozbrojené napadení, nikoliv však za ozbrojený útok. Pojem ozbrojené napadení je významově daleko širší než ozbrojený útok,“ vysvětlil na podzim 2022, když na území Polska dopadly úlomky ruské rakety.
NATO je papírový tygr, Rusové vás smetou, říká ukrajinský analytik o útoku na Polsko |
Druhým rozdílem je akční rádius, v němž má EU a NATO operovat. Článek 5 Washingtonské smlouvy podle Petráše vymezuje případné nasazení ozbrojených sil na euroatlantickou geografickou oblast, tedy Evropu, Severní Ameriku, případně další zeměpisné oblasti, pro něž je limitující geografickou hranicí obratník Raka.
„Naproti tomu EU zahrnuje do sféry zájmu i území náležící členským zemím kdekoliv ve světě. Pokud bychom sáhli do historie a pokud by EU existovala již v roce 1982 v podobě, v jaké existuje dnes, pak by Velká Británie mohla žádat o aktivaci článku 42(7) v důsledku invaze vojenských jednotek Argentiny na Malvíny (Falklandy),“ uvedl Petráš.
Třetí rozdíl v rozsahu platností obou smluv vidí Petráš v prostředcích, které se mají v případě aktivaci jednotlivých článků použít. Článek 5 Washingtonské smlouvy stanovuje, že členská země při uplatňování práva na individuální nebo kolektivní sebeobranu, uznané článkem 51 Charty OSN, pomůže napadené smluvní straně nebo stranám tím, že neprodleně podnikne sama nebo v součinnosti s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly. A to s cílem obnovit a zachovat bezpečnost euroatlantického prostoru.
„Text tohoto článku tedy dává členským zemím možnost rozhodnout se, jakým způsobem se budou na pomoci podílet; zda se bude jednat o podporu ‚pouze‘ v rovině diplomatických opatření či zda budou uplatněna ‚tvrdá‘ protiopatření formou zásahu ozbrojených sil,“ uvedl Petráš.
Klíčový význam v textu tohoto článku má podle něj formulace „akci, jakou bude považovat za nutnou“ (v anglickém originále „such action as it deems necessary“). Tato formulace dává členským státům NATO podle něj velký prostor k rozhodnutí, jaký typ akce je vhodný a přiměřený. Naproti tomu Lisabonská smlouva podle experta stanovuje členským státům EU povinnost poskytnout pomoc a podporu všemi dostupnými prostředky.
