Narodil se ve státě New York, dětství ale prožil v Doveru v oblasti Nové Anglie. Když mu bylo šestnáct, rodina se přestěhovala na jih Floridy. „Hodně lidí, hlavně mí malí svěřenci, se často diví, co tady dělám, když bych si mohl na Floridě užívat pláží,“ směje se čtyřiatřicetiletý sportovec.
Díky baseballu získal stipendium na univerzitě, od třiadvaceti působil jako chytač v několika amerických klubech hrajících nižší ligu. „Baseball je součástí kultury, hřiště jsou všude. Všechny americké děti na něm vyrůstají a sní, že jednou budou hrát za Red Sox,“ přibližuje.
Několik let jako profesionální hráč pendloval mezi floridským domovem a Austrálií, kam jezdil hrát během jejich letních sezon. Od roku 2010 pak mezi Austrálií a Brnem, kde se o tři roky později usadil.
„O Česku jsem toho moc nevěděl, bylo pro mě jen součástí východního bloku. Představoval jsem si všechno stejné, betonové bloky, něco jako sovětské, komunistické Rusko. Skutečnost ale byla naprosto odlišná. Tolik krásných měst a památek, chráněných míst, kultura. Překvapilo mě to,“ připouští.
S přítelkyní se seznámil během svého prvního léta v Česku, v průběhu závodů Grand Prix na Masarykově okruhu. Úvodní sezonu hrál za klub Technika Brno, až poté dostal kontrakt od Draků, kde působí doteď.
„Když jsme s kamarádem dorazili do Brna poprvé, byli jsme mimo. Nevěděli jsme, že si máme zvážit v obchodě ovoce a zeleninu a celé léto jsme neplatili za tramvajové lístky! Asi tady nejsou pravidla, říkali jsme si, když uvnitř nikdo neplatil. Nebylo to naschvál, jen jsme neměli nikoho, kdo by nám poradil,“ vzpomíná Derhak na první dobrodružné týdny v Česku.
Mluvit česky? Určitě bych se měl snažit víc
Chvílemi se na moment odmlčí, aby si lépe promyslel odpověď. Mluví pomalu a až nezvykle soustředěně. Se mnou, stejně jako se svými spoluhráči a svěřenci, které trénuje, hovoří anglicky. Na starosti má juniory i tým do 21 let - přes zimu se stará o jejich fyzickou přípravu a další nezbytnosti.
Alexander Derhak
|
„Dětem zdůrazňuji, že se nesmí stydět ozvat, když něčemu nerozumí. Nemůžete se stydět, že vaše angličtina není dost dobrá, když moje čeština je strašná, opakuji jim. Nedokážu normálně konverzovat s nikým, komu je víc než 5 let,“ vtipkuje.
Česky rozumí lépe, než mluví. Nic ho ale nenutí, aby se zlepšoval. „Partnerka mluví anglicky perfektně. Občas se mě snažila přimět vyvinout větší snahu, abych mohl snáz klábosit s jejími rodiči. Určitě bych se měl víc snažit,“ připouští.
Brno vnímá jako ideální město pro výchovu dětí. „Jsou tu pozitiva i negativa jako všude jinde na světě. Důležité pro mě teď je, že je tu bezpečno a zdravotnický systém je o mnoho lepší a levnější než americký. Jsem v kontaktu s přáteli v USA a mám představu, kolik stojí mít dítě tam. Jen porod přijde i na 7 tisíc dolarů - mluvím o výběru doktora, vlastním porodu a platbě za pokoj. Jediné, za co jsme platili my, bylo 500 korun, abych mohl být na sále. Přátelé mi to nechtějí věřit,“ srovnává.
Spousta Američanů podle něj nevystrčí nos ze Států a mají proto naivní představu o tom, jak to chodí jinde. Ve srovnání s Čechy jsou ale oni i Australané podle sportovce mnohem komunikativnější, vřelejší a skamarádit se s nimi není složité. Získat si důvěru a přátelství Čechů trvá.
„Také nejsou moc ochotní a sdílní. Celý den můžete chodit po městě a nikdo vám neřekne jediné slovo. Bez GPS bych tady byl ztracený,“ přibližuje svou zkušenost.
Čechy ale vnímá jako relativně nekonfliktní. „Za dobu, co jsem tady, jsem viděl možná jednu potyčku v baru. V Americe i Austrálii jsou na denním pořádku. Lidi vám řeknou do očí a velmi otevřeně, že se jim nelíbíte a vyhrotí tím konflikt. Češi radši mávnou rukou.“
Cizinci v BrněiDNES.cz přináší sérii příběhů cizinců, kteří se rozhodli usadit a trvale žít v Brně. Přibližuje názory, zkušenosti a pohled zpovídaného na život v jihomoravské metropoli a obecně v Česku. Popisuje počáteční těžkosti každého z nich i to, jak přivykali odlišné kultuře a zvykům.
|
Přestože už 10 let předtím žil sám různě po světě, zakotvit v Česku pro něj nebylo snadné. „Byl to pro mě nejsložitější proces adaptace na nové prostředí. Nebyl to problém Brna nebo Česka, ale toho, že jsem se rozhodl kompletně přenastavit svůj život. Hodně blízkých přátel, s nimiž jsem hrál, odjelo domů. I když jsem nebyl sám, bylo divné najednou nemít kolem sebe lidi, s nimiž jsem měl tolik společného a byli jsme na stejné vlně,“ přibližuje své pocity.
Návraty na Floridu miluje kvůli rodině, ale třeba i televizi, kterou v Česku nesleduje vůbec. „Nikdy bych nehádal, že by mi něco takového mohlo chybět. Na druhou stranu tam mívám pocity informačního přetížení, kdy mozek dostane šok z toho, že najednou všemu rozumím, co si lidé okolo povídají. Až si říkám, že mě to nezajímá, že je nechci slyšet,“ směje se.
Líbí se mu přístup Čechů ke sportu. „Lidi jsou aktivní a rádi sportují, jdou na procházku, kempovat, bruslit, vyrazí na kolo. Američané jsou líní a nezdravě jedí. Tady lidé dávají přednost lokálním potravinám, sezonní zelenině a ovoci, kvalitnímu masu. Leccos si sami vypěstují. To je fantazie,“ chválí přednosti života na Moravě. „Taky jsou hodně orientovaní na rodinu a drží spolu.“
České silnice? Jako na závodě Formule 1
Jedna z nejhorších věcí v Česku je podle něj agresivita šoférů. To z nich z jeho pohledu dělá naprosto nejhorší řidiče, s jakými se kdy setkal.
„Všichni strašně spěchají, jedou rychle a agresivně, jako by řídili Formuli 1. Já jezdím uvolněně. Žil jsem na mnoha místech v Americe a v dalších zemích a nikde jsem tohle neviděl. Je fakt, že jsem nebyl v Asii, ale na téhle zemi je to pro mě jedna z nejhorších věcí,“ přiznává.
Se zdejší dopravní policií má osobní zkušenost. Dvakrát během jediného týdne jej zastavil stejný policista. Bylo to ještě v době, kdy jezdil s americkým řidičákem.
„Nikdy jsem s ním neměl problém a myslel jsem, že stačí i tady. Napoprvé mi vysvětlil, že je potřeba zažádat o mezinárodní. Pak mě pustil, že smím dojet domů. Měl jsem ale pech, za pár dní mě zastavil znovu a už vážně zuřil,“ líčí své peripetie. „Vysvětloval jsem mu, že už jsem si zažádal a omlouval jsem se. Jeho kolega mě nakonec zase nechal odjet s tím, že jestli mě chytí ještě jednou bez nové kartičky, budu mít už vážně problém,“ vzpomíná s úsměvem.
