Důchodkyně Anna (nejedná se o její pravé jméno, pozn. red.) ukazuje návštěvě vzorně naklizený dvoupokojový byt, kde žije s dospívající vnučkou. „Mám tady zrovna nepořádek,“ omlouvá se. Stěny zdobí desítky obrázků a rodinných fotografií, na poličkách se blyští vyrovnané porcelánové sošky a na podlaze není ani smítko. Velký kontrast oproti pohledu na rozblácenou cestu, po níž jsme před chvílí k nehostinně působícímu domu s oprýskanou omítkou přišli.
Seriál iDNES.cz Téměř desetina obyvatel Česka žije pod hranicí příjmové chudoby. Desítky tisíc Čechů žijí bez domova, dalších víc než sto tisíc žije na ubytovnách či jim hrozí ztráta bydlení. Sto tisíc Čechů se potápí ve spirále zadlužení a proti stovkám tisíc je vedena exekuce. Tito lidé se nezřídka rozhodují, zda zaplatí jídlo, nebo školní výlet dětí. Další statisíce lidí se pohybují na hraně, stačí jeden nečekaný výdaj a následuje pád. Seriál iDNES.cz Chudoba v Česku zavede čtenáře do světa, který často nechceme vidět. Přesto je všude kolem nás a ocitnout se v něm je až příliš snadné. |
V Mexiku, tedy v ulici na jižním okraji obce Nýřany nedaleko Plzně, netouží bydlet nikdo. Dva zdejší domy s obecními byty patří mezi asi šest stovek vyloučených lokalit v Česku. Rodiny, které zde přebývají, však jinou možnost nemají. Jakmile se sem jednou přestěhovaly, mají jen velmi omezenou možnost získat ve městě jiný byt.
„My nemáme šanci... Zkoušeli jsme podat žádost, ale vždycky nás zamítnou. Posledně mi řekli, že jsem stará. Bydlím tady už léta, léta se koupeme ve vaničce,“ zoufá si Anna.
Jediný zdroj vody v domě je totiž ve společné umývárně, z kohoutku však teče pouze studená voda. Sprchy v obecních bytech chybí. Když chtějí obyvatelé bytů provést základní hygienu, musí si z umývárny nanosit vodu do kuchyně, ohřát ji v hrncích na sporáku a pak přelít do plastové vaničky. Podobnou proceduru absolvují i při vaření či mytí nádobí.
Další věc, která místní trápí, je chybějící příjezdová cesta. „Když jsme nemocní, tak sem nemůže ani přijet sanitka. Čeká dole u silnice a doktoři sem utíkají pěšky. V zimě bláto v kopci umrzá a nedá se tu skoro chodit,“ zapojuje se do debaty soused.
Silnici ani koupelny město nepostaví
Anna platí nájem tři tisíce korun plus zálohy za energie. „Bohatý nejsme, ale žijeme, abychom měli od měsíce do měsíce. Já to tak vždycky udělám, abychom měli,“ říká a ukazuje kredenc plný zásob trvanlivých potravin na horší časy. Před lety se nastěhovala do holobytu, musela si sama zajistit kamna, podlahy i dveře. „Když jsem sem přišla, neměla jsem tu ani lino, v podlaze byly díry a byly tu papírové dveře, všechno jsme si museli koupit. Na obci nám vždycky řeknou, že na to nejsou peníze,“ říká Anna. Je jedna z mála místních, kteří jsou s novinářkou ochotni pod podmínkou anonymity mluvit. Obyvatelé se totiž bojí, aby si u města „nezavařili“.
Ačkoli se jedná o obecní byty, jejich nedostatky město v dohledné době neplánuje řešit. „Pevná vozovka ke dvěma bytovým domům nebyla zahrnuta do rozpočtu města pro rok 2016, proto nemohla být vybudována,“ opáčila na dotaz iDNES.cz místostarostka Nýřan Pavlína Caisová. Loni obec opravila silnici až k nedaleké křižovatce. Na oněch zhruba sto metrech vedoucích k vyloučené lokalitě, však zůstala prašná cesta.
Absenci koupelen místostarostka vysvětluje tím, že se jedná o byty 3. a 4. kategorie, v nichž dle zákona koupelna být nemusí. „Tomu odpovídá i výše nájemného. I s placením nižšího nájemného mají občané těchto domů zpravidla problémy. S výstavbou koupelen město v dohledné době nepočítá, v těchto lokalitách nadále zůstanou byty se sníženou kvalitou bydlení,“ uvedla Caisová.
Dalibor Hapl z plzeňské pobočky organizace Člověk v tísni její slova poopravuje: „Je pravda, že obyvatelé mívají dluhy jinde, ale nelze říct, že by měli všichni dluhy na nájemném,“ říká.
V Nýřanech podle něj fungují neoficiálně dva oddělené systémy obecních bytů, které jsou mezi sebou zcela neprostupné. Kdo žije v Mexiku, nemá šanci získat bydlení jinde ve městě. „Nesetkali jsme se s případem, že by se člověk, který v této vyloučené lokalitě bydlí, dostal ven. To znamená, že dítě, které tam bydlí, má velkou pravděpodobnost, že mu v dospělosti systém neumožní dostat se někam jinam,“ říká Hapl.
V zimě se z příjezdové cesty stává klouzačka. Sanitka k domům odmítá zajíždět.
Dostupné byty pro nejchudší obyvatele jsou vlastně hlavním cílem zákona o sociálním bydlení, který navrhuje ministryně Michaela Marksová (rozhovor s ministryní čtěte zde). Podle Hapla je myšlenka jako taková správná, ovšem za předpokladu, že tyto byty poslouží jako první, vstupní krok zpět do systému. „Pokud někdo bez problému platí nájem, měl by mít možnost přestěhovat se do lepšího bytu. Pokud tam ale není vidina posunu dál, je to problém,“ říká.
Jedna plus jedna plus blechy
Bydlení v rozlehlém bytovém komplexu v lesích na Kladensku (obyvatelé chtěli zůstat v anonymitě, proto nezveřejňujeme konkrétní místo, pozn. red.) na první pohled vypadá lépe. Koupelny ani příjezdová cesta zde nechybí. Zato však něco přebývá: blechy a švábi.
„Byt je fajn. Ale pořád musím kupovat sanytol a ocet, dvakrát denně to tu vystříkávám dezinfekcí, jinak bychom se vůbec nevyspali. Jakmile jeden den nedezinfikuji, pořád se drbeme,“ říká Marie, která se sem přestěhovala před několika týdny s osmiletým synem.
V seriálu Chudoba v Česku již vyšlo: |
Bytový komplex s ubytovnou se nachází v lesích za městem a rovněž patří mezi učebnicové příklady vyloučených lokalit. Na rozdíl od nýřanského Mexika je provozován soukromým majitelem, ceny bytů jsou proto výrazně vyšší. „Za sebe a kluka platím v jedna plus jedna něco přes dvanáct tisíc,“ říká Marie, která pracuje v nedaleké výrobně hraček.
I přes vysokou cenu nájmu si jiné bydlení jako samoživitelka nemohla dovolit. Pronajímatel totiž na rozdíl od většiny jiných nájemců vyžaduje zaplatit pouze nízkou kauci ve výši čtyři až šest tisíc korun a nepožaduje dva nájmy předem. Další bariérou bránící Marii sehnat běžný byt je známá neochota velké části majitelů pronajmout bydlení Romům. S odpovědí: „Nezlobte se, ale Romy neberem,“ se tak Marie setkává často.
Život jí také ztížil fakt, že při nedávném nastěhování byl byt prakticky prázdný. „Když sem přijde nový nájemce, tak je byt nevybavený. Pro lidi s nižšími příjmy je velká zátěž pořídit základní věci, jako je postel, sporák nebo lednička. I kdyby se jim podařilo získat nějaký vyřazený nábytek zdarma, nemají ho sem často jak dopravit,“ říká sociální pracovnice Člověka v tísni Petra Hrubá, která klienty na ubytovně pravidelně navštěvuje.
„Pořád musím kupovat sanytol a ocet, dvakrát denně to tu vystříkávám dezinfekcí,“ říká Marie.
Bydlení ve zdejší bytovce znamená stálou nejistotu. „Ubytovny jsou nevyzpytatelné. Nikdy nevíte, jak dlouho tam budete moci žít. Stává se, že si majitel vymyslí, že nájemník porušil řád a oznámí mu, že do týdne musí být pryč. To se celkem často děje ve chvíli, kdy má o byt zájem větší rodina, která majiteli bude platit vyšší nájem. Lidé tak často musejí odejít ze dne na den,“ říká vedoucí kladenské pobočky Člověka v tísni Karolína Fojtová.
Hrubá upozorňuje, že zdejší obyvatelé mají nájemní smlouvy na dobu neurčitou a výpovědní lhůta je tak dle zákona tříměsíční. „Lidé jsou ale z ubytoven zvyklí na nevstřícné a agresivní jednání a nejsou si vědomi svých práv, proto se i zde nechávají vyhodit ze dne na den nebo pod nátlakem pronajímatele podepisují ukončení nájmu dohodou do dvou dnů,“ vysvětluje.
Když přežíváte ze dne na den, na dluhy nemyslíte
Fojtová s Haplem se shodují, že největší problém místních není ani tak nezaměstnanost. „Lidé často mají jen brigády a ne stálou práci. Ale je jen málo rodin, kde by nepracoval nikdo,“ říká Fojtová. Ve vyloučených lokalitách prý nezřídka probíhá jakási „lichva s prací“. „Přijede dodávka k ubytovně a řidič zavolá, že se jde makat, kdo chce, ať jede. Chlapi pak celý den někde dřou, a když je večer dovezou zpátky, dají jim třeba jen zlomek slíbené sumy. Vymyslí si, že jim část strhli za dopravu a tak dále,“ popisuje Fojtová.
Nejvážnější problém, který mají obyvatelé ubytovny na Kladensku a bytových domů v Mexiku společný, je však zadluženost a exekuce. Dluží prakticky všichni, ať už za nájem, elektřinu, svoz odpadu či za vše dohromady. A řešení není jednoduché. „Finanční zdroje chudých rodin navíc důkladně ‚odsává‘ lichva a ta má de facto při splácení vždy přednost, kvůli své až fyzické dotěrnosti, komplexním sociálním vazbám a také tomu, že nikdy nezklame jako - byť dvousečná - poslední záchrana,“ domnívá se Hrubá.
Interaktivní mapu vyloučených lokalit v ČR najdete ZDE |
„Přežívání ze dne na den a věčná nejistota, jestli za týden budu mít kde bydlet, nedává člověku prostor přemýšlet nad tím, jak se rozvíjet a koncepčně vyřešit svůj život: začít splácet dluhy, začít si hledat lepší bydlení či začít řešit vzdělání svých dětí,“ říká Fojtová. Lidé tak podle ní mnohdy ani přesně nevědí, kolik a kde dluží. „Jestli někdy v minulosti nezaplatili nějakou pokutu nebo udělali nějaký přestupek, je pro ně strašně vzdálené oproti tomu, jestli budou mít večer co jíst,“ domnívá se.
Cílem je stabilizace
Terénní sociální pracovníci Člověka v tísni podobně jako zaměstnanci Agentury pro sociální začleňování docházejí do vyloučených lokalit a lidem, kteří chtějí své problémy řešit, radí, jak na to. Procházejí společně stohy složenek či korespondenci s úřady nebo konzultují školní docházku dětí.
„Když s některou rodinou v práci pokročíme, rodina se ustálí, vyřeší své bydlení a děti dochodí základní školu, většinou následuje otevření Pandořiny skříňky plné pohledávek,“ vysvětluje Fojtová s tím, že dluhy jsou velmi často již ve fázi, kdy musí poradit specialista - dluhový poradce. Cílem je rodinu stabilizovat, tedy dosáhnout toho, aby si udělala pořádek ve svých restech, domluvila splátkové kalendáře a začala problémy řešit.
„Ke stabilizaci se dostáváme poměrně často, i když je to často bohužel stále v rámci žití na ubytovně. Během tohoto roku jsme podpořili čtyři rodiny v nastěhování do běžného, tržního nájemního bytu,“ uzavírá Fojtová. Sociálně slabé rodiny, které se podaří „stabilizovat“, přesto nemají příliš růžové vyhlídky. Jejich dluhy bývají často ve výši sta nebo dvou set tisíc korun, přičemž měsíčně si mohou dovolit splátky ve výši několika stovek.
Podle údajů vládní Agentury pro sociální začleňování z minulého roku v Česku existuje kolem šesti set sociálně vyloučených lokalit, což je dvakrát více než před deseti lety. Žije v nich přibližně 115 tisíc lidí.
Exkluzivní výzkum agentury Median pro iDNES.cz |
