Cílem a podstatou mého článku bylo jediné: říci, že policie by takto měla postupovat celý rok, že je dobře, že policisté jsou vidět, ale že kvůli tomu není třeba pořádat akce.
Ano, použil jsem něco, čemu se říká nadsázka, ironie, sarkasmus. Mým cílem nebylo v žádném případě dotknout se policie. Předpokládal jsem, že to každý pochopí.
Co je ale nejstrašnější a co mě, přiznám se, doslova vyděsilo, je otázka, kde jste, paní Kosinová, vzala o mě informace, které veřejně šíříte? To jste musela zajít do nějaké policejní databáze, a to mi jako reakce na komentář v novinách připadá přinejmenším podivné.
Píšete, že mé dopravní přestupky nechcete popisovat detailně. Copak je vůbec smíte veřejně popisovat? Copak o nich smíte veřejně mluvit?
Opravdu je standardní, že na novináře, který si dovolí psát o policii s jakýmkoli kritickým nádechem, policie v reakci vytáhne z policejní databáze informace a rozešle je médiím? Kde to, proboha, jsme?
Nepamatuji si, že by se tohle někdy stalo! Navíc informace, které nejsou pravdivé!
Jestli byl někdy někdo arogantní, pak to byli několikrát policisté vůči mě. Policista není můj nadřízený! Pokud na mě křičí, zvýším hlas také. Nikdy naopak! Od roku 1993, odkdy mám řidičský průkaz, se mi to stalo při dopravní kontrole zhruba šestkrát, vzhledem k tomu, že najedu 60 000 km za rok, je jasné že ve většině případů, kdy jsem zastavován a kontrolován, je vše ze strany policistů v pořádku. Ale odmítám způsoby, které sahají před rok 1989. Odmítám arogantní policisty, kteří na mě křičí a vyhrožují. Ano, i to se mi párkrát stalo.
Je mi líto, ale mám v sobě zakódované nehezké vzpomínky na policejní, pardon esenbácké, násilí. Těžko zapomenout na příslušníky StB, kteří mě 19. ledna 1989 zkopali a ztloukli na palachovské demonstraci na Václavském náměstí, těžko zapomenout na příslušníky VB, kteří mě a další zadržené týrali na chodbě v Bartolomějské, těžko zapomenout na půlroční stíhání, výslechy na StB a prokuratuře.
Nechci dělat laciná srovnání, ale i kvůli těmto vzpomínkám nesnáším agresivní a násilnické chování uniforem. O ničem takovém ale můj článek v MF DNES nebyl!!! Byl o akci, která by měla být samozřejmostí. Měl být výzvou, aby byli policisté víc vidět, aby jich bylo víc na dálnici, v kritických místech, aby se snažili řidičům více pomáhat.
I já jsem nedávno zažil velmi pozitivní příklad - poté, co jsem viděl mimořádně nebezpečnou a životy ohrožující jízdu dvou zahraničních kamionů na dálnici D2 zavolal jsem policii, byl jsem bleskově přepojen na dálniční oddělení a bleskově upozorněn na nejbližší hlídku. U té jsem zastavil, ukázal, o které dva kamiony šlo, hlídka oba zastavila a vysvětlila jim, jak se mají na dálnici chovat. Doslova perfektní práce policie. A takových příkladů můžu, paní Kosinová, nabídnout víc. Bohužel i pár těch negativních, viz výše, zkrátka - nic není černobílé!
Ani mých šedesát tisíc kilometrů za rok určitě vždy není bezchybných! V průměru udělám tři až čtyři přestupky za rok. Vždycky mě mrzí a nadávám za ně jenom sám sobě. Nesnáším agresivní řidiče, čím jsem starší, tím jezdím (logicky) konzervativněji. Ale prostě se nebojím ozvat.
Nenechám na sobě dříví štípat. Když na mě policista začne rovnou řvát, ozvu se. Ne moje reakce, ale jeho způsoby jsou tudíž nevybíravé a arogantní!
Není v žádném případě pravda, paní Kosinová, že JÁ jsem arogantní. Pouze mi vadí, když policista nepostupuje dle zákona, který mu (na rozdíl ode mě!!!) nařizuje, jak se má v kontaktu s kontrolovanou osobou chovat. A koneckonců i jak má pří kontrole vozidla postupovat. Taková je pravda.
Věřte, paní Kosinová, že jste vážně můj článek pochopila mylně. Těžko se můžu ale smířit s tím, že jste pod hlavičkou "pátrání" desítkám českých novinářů poslala informace o mé osobě vytažené z policejní databáze jako reakci na můj článek. Znamená to, že když nějaký novinář napíše něco, co stoprocentně nekoresponduje s představou státního orgánu, je po něm vyhlášeno pátrání? Doufám, že chápete, že i tohle je ironie. Ale ještě víc doufám, že ironií to zůstane. Věřím totiž, že v této zemi panuje svoboda slova.
Nevím jen, jak se má obyčejný občan bránit proti státnímu orgánu, který jak vidno, může asi kdykoliv použít data, která spravuje, proti nepohodlné osobě. Myslel jsem, že tu existuje zákon o ochraně osobních údajů. Asi jsem naivní. Věřím přesto, že tato země NENÍ a nikdy nebude policejním státem. Nechci mít z policie strach. Z Vaší reakce na mě, paní kapitánko, ruku na srdce, padla poněkud tíseň.
