Pane generále, rozhovorů o válečné kariéře jste už poskytl mnoho, ale jak vlastně trávíte čas? Jaký je život někdejšího stíhacího pilota sedmdesát let po konci války?
Víte, už dva roky jsem sám, ovdověl jsem, takže se musím o všechno starat sám. Ale zatím od nikoho nic nepotřebuju, daří se mi všechno zvládat.
Co jsem se díval, jste až neuvěřitelně aktivní, účastníte se vzpomínkových akcí, besed, často jezdíte z Brna, kde bydlíte...
Zaklepejme to na dřevo - po zdravotní stránce to je zatím dobré. Jsem zde vlastně poslední pilot, po mně už nikdo není (Emil Boček je posledním v České republice žijícím pilotem, který za války létal na stíhačce Spitfire, více zde). Takže mě zvou na všechny akce. A říkám si, protože toho je hrozně moc, že už musím zabrzdit, protože všeho moc škodí...
Generál Emil BočekRodák z Brna (1923) uprchl z protektorátu v sedmnácti letech přes Balkán. Jako pěšák se účastnil bojů ve Francii, po její porážce byl v Británii mechanikem u československé 312. stíhací perutě RAF. V říjnu 1944 se po dvouletém výcviku stal stíhačem 310. perutě. Uskutečnil 26 operačních letů v souhrnné délce přes 73 hodin. Z obnovené československé armády odešel k 1. dubnu 1946. Podnikal a vlastnil dílnu na opravu motocyklů, pod tlakem komunistů ji po únoru 1948 musel zavřít a pracovat v Mototechně. Pětadvacet let působil ve Výzkumném ústavu přístrojové techniky AV. O politiku se nikdy nezajímal a nekomentuje ji rád ani dnes. |
Tedy si říkáte, že byste měl spíš víc dbát na odpočinek?
Snažím se. Ale jak to dopadne... Myslím, že to bude stejné jako dříve (úsměv).
Když jste říkal, že jste poslední pilot v České republice, vzpomněl jsem si na Miroslava Liškutína, který v roce 1948 emigroval do Velké Británie a který také létal na spitfiru...
Ano, Mirek v Anglii pořád žije, takže jsme dva. Je mu 96 roků. Píše si s mým přítelem a už mu i řekl, že nebude telefonovat, nebude psát a že přeruší veškeré kontakty... Vždycky, kdy mu přítel píše zpět, tak mu musím do toho dopisu něco napsat, protože se s Mirkem dobře známe. Tak jsem mu napsal - Mirku, jestli toto začneš praktikovat, tak to je začátek tvého konce. Tak už zase komunikuje, je to dobré.
Také se před dvěma roky proletěl renovovaným spitfirem. Psali jste si o tom?
Ano, mají tam dvoumístný, letěl v něm. Jak jsem ale četl v jeho dopisu, kniplu se ani nedotkl... Nevím proč, vždyť má nalétáno asi dvanáct tisíc hodin. Já, pokud si můžu zalétat, tak si zalétám. Pro mě to není problém.
Podařilo se vám to třeba během natáčení dokumentu Nezlomný, který mapuje váš životní příběh. Tam jste létal ve sportovním letadle?
Na sportovním ultralightu. S instruktorem. A kolem nás létal Martin Šonka (jeden z nejlepších leteckých akrobatů na světě, pozn. red.). Co ten tam dělal! Já jsem ho z té mašiny ani pomalu neviděl. Když jsem se pak díval na ten dokument, říkal jsem si, hrozné, co kolem nás dělá (úsměv).
Počítám, že by vás určitě lákalo vrátit se jako pan Liškutín znovu do kabiny spitfiru, o kterém jste před chvílí při besedě řekl, že to byl kočár, který byla radost řídit.
To ano. Mám kamaráda pilota a ten usiluje o to, že by mě vzal s sebou do Anglie a že bych... a to já bych si teda s tím spitfirem zalétal! Létat nahoře, to není problém. Ale odstartovat a přistát s tím napoprvé není možné. To musí mít člověk průpravu na nějaké podobné mašině.
Takže po startu byste se chtěl chopit řízení?
Klidně! To není problém, kdo létal, tak to nemůže nikdy zapomenout.
Možná mi po Únoru pomohlo, že jsem šel včas do civilu
Po návratu domů jste se v létě 1945 na letišti hlásil generálu Bohumilu Bočkovi, který se vás ptal, zda nejste příbuzní. Vzpomínal jste, že jste mu doslova řekl: Pane generále, to já nevím. Přišel jste na to později?
Příbuzenství tam bylo, ale to nejvzdálenější představitelné, můj otec a on byli „vlastňata“ (potomci bratranců, pozn. red.). Takže to bylo, jak se říká, „naše kráva pila z vašeho koryta“.
K vašim 25. narozeninám, 25. února 1948, se vlády v Československu zmocnili komunisté. Jak jste prožíval léta po převratu, když letci ze západu často končili v žalářích?
Já jsem šel do civilu už 1. března 1946, možná mi pak i pomohlo, že jsem odešel z armády takhle brzo. Nastoupil jsem u svého kamaráda, pak jsem měl vlastní dílnu. V osmačtyřicátém přišli soudruzi, abych se zapojil, dvakrát jsem je vyhodil. Když přišli potřetí a já jsem už věděl, že nás zavírají, tak jsem řekl dobře, zapojím se do Mototechny, kde jsem pracoval do roku 1958. Pak jsem pracoval v ústavu přístrojové techniky akademie věd, dělali jsme elektronové mikroskopy, lasery, magnetické rezonance.
Co se pro vás osobně změnilo listopadem 1989?
Jak odešli ti soudruzi, tak je to volnější, to ano. Neřekl bych ale, že by to bylo nějak moc dobré.
Když to řeknu lidově, někdy si „zanadáváte na poměry“?
Abych vám řekl, někdy ano. Když si vzpomenu, co udělal Klaus s tou amnestií - takové dacany, kteří okradli lidi o miliardy, propustil, jsou beztrestní...
Mladé zajímá jen to, kolik kdo sestřelil mašin
Nejste jediný, kdo říká, že mladí Češi - a vy mluvíte i o Angličanech - už toho o válce moc nevědí. Nevnímáte na akcích, na které chodíte, změnu k lepšímu - že by přicházelo více mladých, vyptávali se?
Myslím, že ty mladé na pilotech zajímá akorát jen to, kolik sestřelili mašin, jinak zájem nemají. V minulých letech jsem byl několikrát v Anglii, protože Brno, kde bydlím, má „družbu“ s Leedsem. Když mluvíte s těmi mladými v Anglii, ti kolikrát ani nevědí, že byla druhá světová válka...
Mince perutí RAFČeská mincovna vydala sadu mincí připomínající československé piloty bojující v britském Královském letectvu. Představila je 11. listopadu, tedy v Den válečných veteránů.  Mince navržené sochařem Zbyňkem Fojtů nesou znaky čtyř čsl. perutí - lva, čápa, jestřába a cep s řemdihem - a jejich hesla. Celkem vznikne 200 sad čtvrtuncových zlatých mincí a 500 sad stříbrných šestnáctigramových mincí. Cena zlaté sady bude 39 950 Kč, stříbrná sada vyjde na 4 450 Kč. „Věřím, že i naši chlapci a pánové z toho leteckého nebe se z toho také radují a jsou potěšeni,“ řekla při křtu Hana Fajtlová, vdova po legendárním pilotovi Františku Fajtlovi. Zdroj: ČTK |
Ke stesku, že upadá zájem o vlastenectví a historii se dnes občas dodává, že je to i proto, že tak dlouho žijeme v míru a bezpečí. Co si o tom myslíte?
Je to pravda. Dneska prostě lidé o té válce už moc nevědí a myslím, že už neexistuje to vlastenectví, ke kterému jsme byli vychováváni my ve škole. Proto taky pochybuji, kdyby něco začalo, že by se našlo hodně lidí, kteří by šli za republiku bojovat.
Opravdu myslíte - nechci to samozřejmě přivolávat - že kdyby přišla válka, lidé by za republiku bojovat nešli? Tak jako vy?
Za peníze ano. Ale za to, za co jsme tam šli my... Určitě by nešli. Co se s tím dá dělat? Je potřeba dál dělat osvětu, aby se tohle zlepšovalo a měnilo. Nevzdávat to.
První prezident Tomáš Garrigue Masaryk řekl, že vlastenectví je láska k vlastnímu národu, ne nenávist k jiným. Nezaměňují to dnes lidé?
Myslím, že takových lidí je dost. A že toto opravdu zaměňují.
Dovolte osobní otázku. Po čem ještě v životě toužíte - co by vám udělalo radost a potěšilo vás?
Jedna má vnučka, za tu bych dýchal, byla jako au pair v Anglii. Vede své dvě děti k angličtině, chodí do anglické školky - už Masaryk říkal, kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, to je skutečně pravda. Pravnučky mám čtyři, mám z nich radost. A doufám, že si jich užiju.
