Rudolph Garrigue svou dceru varoval: "V Americe je demokracie a naprostá náboženská svoboda, v Rakousku nadvláda aristokracie a římskokatolické církve." Přesto Charlottu nezviklal a dá se říct, že tím připravil pro svého zetě cestu k prezidentskému postu.
"Američanka se stala Češkou, mravně i politicky. Věřila v génia našeho národa, pomáhala mně v mých bojích politických a v celé politické činnosti. Až tehdy za války, za hranicemi, jsem musel pracovat bez ní, ale věděl jsem, že jednám ve shodě s ní. Bývaly vůbec chvíle, kdy jsem - od ní vzdálen - souběžnost našich myšlenek na dálku přímo cítil. Nemyslím, že to je telepatie, ale paralelní myšlení a cítění lidí, kteří se ve všem shodují a dívají na svět. Žena - to bylo její přesvědčení - nežije jen pro muže a muž nežije jen pro ženu: oba mají hledat zákony Boží a je uskutečňovat," vzpomínal na ni Tomáš Garrigue Masaryk.
Charlotta Garriguová se narodila 20. listopadu 1850 v Brooklynu a byla třetím nejstarším potomkem z celkem jedenácti dětí. Rodičům Garriguovým se dařilo, a jak píše Pavel Kosatík ve své knize Devět žen z Hradu, otec Rudolph založil protipožární pojišťovnu Germania, která později patřila k největším v New Yorku. Charlottina matka měla velké sociální cítění, patřila ke stoupencům zrušení otroctví černochů, z nichž mnohé učila číst a psát.
Charlotta se sama pilně vzdělávala, četla eseje Francise Bacona a Williama Shakespeara. Zajímala se rovněž o výtvarné umění, ale její největší zálibou byla hudba a oblíbeným skladatelem Johann Sebastian Bach. Jako sedmnáctiletá proto odjela studovat hru na klavír na lipskou konzervatoř. Našla si zde dobré známé v rodině Göringových, k nimž se později vracela. Při jedné takové návštěvě v roce 1877 potkala svého osudového muže, tehdy mladého filozofa Tomáše Masaryka, který rovněž bydlel u Göringových. Společně s domácími pak oba mladí lidé chodili na koncerty a do divadel.
Charlotta Garriguová s Masarykem, který získal doktorát na vídeňské univerzitě, studovala díla různých filozofů. Jejich velkým oblíbencem byl John Stuart Mill a jeho stěžejní práce Poddanství žen, která se zabývala postavením žen ve společnosti. V tomto byli oba zajedno; muže a ženu chápali jako rovnocenné bytosti, což bylo v tehdejší společnosti spíše výjimkou.
Rozzlobený tchán
Tomáš Masaryk a Charlotta Garriguová se vzali 15. března 1878 v New Yorku. Hlavním impulzem pro toto zásadní rozhodnutí byla událost z 24. července 1877, kdy na vyjížďce po řece paní Göringová spadla do vody a začala se topit. Všichni zpanikařili kromě Masaryka, který skočil do vln a tonoucí ženu z posledních sil zachránil. Později přiznal Karlu Čapkovi v Hovorech s TGM, že se pod dojmem nebezpečného zážitku rozhodl požádat o Charlottinu ruku.
V Americe se však Masaryk dopustil velkého faux pas, když svého tchána požádal, aby mu půjčil peníze. Toho to nejdřív pořádně rozzlobilo, pak ale přece jen dal mladým manželům tři tisíce marek. To byla velká vzpruha, protože Masaryk tenkrát neměl stálé zaměstnání a bez těchto peněz by si se ženou nekoupili ani zpáteční lístek do Evropy.
Hned po svatbě změnili vyznání. Oba v roce 1878 přestoupili do evangelické reformované církve. Masaryk byl původně katolík, ale stejně jako jeho žena měl k této církvi rezervovaný vztah. Podle Charlotty Masarykové si člověk oddychne, když nemusí věřit v Panenku Marii a neomylnost Svatého otce. Byla dříve unitářkou a učení této náboženské společnosti se dá shrnout asi takto: "K víře nejsou potřeba církve, je třeba respektovat svobodu svědomí druhých lidí a cesta k Bohu vede přes konání dobra."
Manželství Tomáše a Charlotty bylo šťastné také proto, že šlo o harmonický a vzájemně se respektující rovnocenný pár. Masaryk po svatbě z úcty ke své ženě přijal její jméno Garrigue. Postupně se jim narodilo pět dětí, v roce 1879 Alice, v roce 1880 Herbert, v roce 1886 Jan a v roce 1891 Olga. Dcera Hanička umřela po několika měsících.
Cesta do Prahy
Zpočátku na tom Masarykovi nebyli nejlépe, neměli moc peněz, a tak ve Vídni bydleli v malém bytě o dvou místnostech. Masaryk si dodělával docenturu, byl bez stálého výdělku, živil se výukou na středních školách a kondicemi. Teprve v roce 1897 získal definitivní profesuru na univerzitě a plat, který rodinu zbavil existenčních problémů.
Významným přelomem bylo přestěhování do Prahy v roce 1882, kde Masaryk získal místo na tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě. Snad poprvé a naposled se tehdy Charlotta dostala do rozporu se svým mužem. Zatímco on nerad opouštěl Vídeň, ona se do Prahy těšila.
Dá se říct, že oba vnesli do pražských poměrů čerstvý vítr. Žena vyučujícího na univerzitě udivovala studenty a celou pražskou veřejnost svým sebevědomým a přitom skromným vystupováním. Nesnášela oslovování ve stylu "ruku líbám, milostpaní", ale nechávala si říkat paní Masaryková. Perfektně se naučila česky a seznámila se s díly zdejších spisovatelů. Velmi si oblíbila Boženu Němcovou a její Babičku. Jako znalkyně hudby si také zamilovala skladby Bedřicha Smetany.
V Praze se budoucí první dáma zapojila do mnoha ženských spolků. Hlavně do Amerického klubu dam, který založil Vojtěch Náprstek a pomáhal v Čechách šířit americkou kulturu. Měla i sociální cítění, zajímala se o život v dělnických rodinách. Také proto se v roce 1905 stala členkou sociální demokracie a její ženské organizace. Boj za zrovnoprávnění žen s muži byl pro ni samozřejmostí.
Nenáviděná a pronásledovaná
Asi nejtěžší životní zkoušky prožila se svým mužem v roce 1886 za časů rukopisných sporů a v letech 1899 až 1900 v době hilsneriády.
O co šlo? V české společnosti byly dlouho brány rukopisy Královédvorský a Zelenohorský jako důkaz starobylé literární vyspělosti Čechů. Filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll a sociolog Masaryk dokázali, že jsou to moderní padělky, z jejichž autorství byl později usvědčen Václav Hanka. Názory vědců, popírající pravost údajně cenných slovesných památek, vzbudily v české společnosti zuřivý odpor. Odborníci však trvali na svém. "Slávu národa nelze budovat na padělcích," namítali.
Ještě horší to bylo za takzvané hilsneriády. Masaryk se zastal Žida Leopolda Hilsnera, který byl neprávem obviněn z vraždy mladé dívky Anežky Hrůzové nedaleko Polné na Jihlavsku. V české veřejnosti se tehdy rozšířila pověra, že Hilsner zabil Hrůzovou proto, že Židé potřebují krev křesťanské dívky ke svým náboženským obřadům. To byl samozřejmě nesmysl a Masaryk se proti tomu rázně postavil. Ocitl se však v horší situaci než za bojů o Rukopisy. Nyní zůstal sám bez spojenců a nenávist jeho oponentů byla daleko větší. Studenti ho několikrát vypískali na přednáškách, obyvatelé Polné ho vyhnali z města a ještě po něm házeli kameny. Jeho ženu málem napadl zfanatizovaný dav, Masarykovy děti musely čelit výhrůžným poznámkám svých vrstevníků.
Tehdy nastaly velké chvíle Charlotty Masarykové. Její muž pod tíhou okolností uvažoval o emigraci. Ona řekla ne. "Tvé místo je tady v českém národě, musíš tady zůstat a při hájení pravdy nesmíš ustoupit."
Další velká životní zkouška čekala rodinu v období první světové války. V březnu 1915 zemřel syn Herbert, který se nakazil tyfem. Ještě téhož roku odešel do emigrace manžel s dcerou Olgou, syn Jan narukoval do armády a dcera Alice byla uvězněna. Osud manželky "vlastizrádce" nebyl záviděníhodný. Rakouské úřady ji surově pronásledovaly, celonoční domovní prohlídky nebyly ničím neobvyklým. Nicméně ona se ničeho nedopustila a o činnosti svého muže, který se aktivně zapojil do boje za vznik samostatného československého státu, vůbec nevěděla. Z prostého důvodu. Neuměla lhát, a tak vždy poslům, kteří jí přinášeli zprávy od muže, říkala: "O tom, co dělá, nechci vědět."
Vše se negativně podepsalo na jejím zdravotním stavu. V lednu 1918 byla hospitalizována v sanatoriu ve Veleslavíně. Tam se také v prosinci 1918 po dlouhé době znovu setkala se svým mužem. Ten byl měsíc před návratem do vlasti 14. listopadu zvolen prozatímním národním shromážděním prezidentem Československé republiky.
Pozici první dámy si Charlotta Garrigue Masaryková kvůli nemoci moc neužila. Střídavě pobývala v sanatoriu a na zámku v Lánech, který byl hlavě státu přidělen jako reprezentační sídlo. Přesto se několikrát ukázala na veřejnosti, například na sokolském sletu v roce 1920, kde ji přivítali nadšenými ovacemi.
Byla určitě spokojena s tím, že ženy v první Československé republice dostaly jako jedny z prvních v Evropě volební právo a ústava z roku 1920 je zrovnoprávnila s muži. Vždyť za to celý život bojovala.
Zemřela v Lánech 13. května 1923 ve dvaasedmdesáti letech. Ještě předtím jí vzdal hold Tomáš Garrigue Masaryk: "Charlie, děkuji za vše, co jsi pro mě udělala! Vím a říkám ti to, že bych nemohl dosáhnout toho, čeho jsem dosáhl, že bych se byl nevyvíjel, jak jsem se vyvinul."
