Vystřídal asi dvacet osobních automobilů a nyní se chystá oslavit osmdesátku. "Podstatnou část svého života bojuji s českou justicí. Jsou to bývalí komunističtí soudci nebo jejich následovníci," říká rozhořčeně.
Jeho spor je přitom zdánlivě jednoduchý - v padesátých letech byl nespravedlivě odsouzen za údajný kriminální čin z politických důvodů a poslán do dolů těžit uhlí. "Přišili" mu napomáhání při rozkrádání socialistického majetku.
Podle komunistických soudců nezákonně podomácku vyráběl nátěrové hmoty. Jedna věta v rozsudku dokonce zněla takto: "Odčerpával strategické suroviny pro výrobu atomové bomby."
Mohlo by to být k smíchu, kdyby si v dole Kos nepoškodil zdraví, manželka se s ním nerozvedla a sám odsouzený netrávil zbytek života bojem s českými soudy.
"Nedávno jsem dostal dopis z Evropského soudu, že mám vstoupit do jednání z českou vládou," říká. Je to první dobrá zpráva po čtyřiatřiceti letech, kdy jeho žádosti o odškodnění začali zamítat, přestože byl v invalidním důchodu.
Jednání, které navrhuje Evropský soud, znamená, že Kos má šanci na vítězství a vláda se s ním sama může mimosoudně dohodnout, aby proces nekomplikovala. Zatím však jednání mezi Kosem a vládou nezačala.
Je Kosův spor v Česku nejdelší? Je velmi pravděpodobné, že ve své "kategorii" ano. Statisticky se to asi neověří. Ministerstvo spravedlnosti totiž eviduje jen celkové počty sporů nad určitou délku. Navíc v tuzemsku Kosův spor "papírově" skončil před třemi lety - i když ve skutečnosti pokračuje ve Štrasburku.
"Civilních sporů delších než sedm let evidujeme 3300," říká mluvčí ministerstva spravedlnosti Vladimír Voráček. Podrobnosti o konkrétních sporech už však statistika nezná.
Pětačtyřicet let. Bez úspěchu
Až do začátku husákovské normalizace na začátku sedmdesátých let vypadaly Kosovy šance na odškodnění velmi dobře. V roce 1967 totiž soudy zrušily jeho původní odsouzení jako nezákonné (ukázalo se, že o kriminální čin skutečně nešlo), a dokonce mu přiznaly odškodnění za pobyt ve vězení ve výši asi 18 tisíc korun.
Pak jeho úspěšný boj pokračoval. Další soud mu přiznal odškodnění za zdravotní újmu při práci v dolech (to už byl v invalidním důchodu) a nařídil státu platit rentu. Pak přišla studená sprcha: nadřízený soud v roce 1971 rentu bez milosti zrušil.
Argumentoval takto: "V daném případě se požaduje náhrada škody z toho důvodu, že příslušní orgánové porušili předpisy v tom, že v hlubinném dole nemůže být zaměstnána osoba, která trpí chorobou jako žalobce." Takže prý šlo o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, na což však v padesátých letech neexistovaly žádné předpisy. A to platí vlastně dodnes.
"Proč odsouzení museli pracovat na místech, na která zdravotně nestačili?" ptá se dnes Kos. Českým soudům (ani po roce 1989) nevěří. Ty totiž rozhodovaly nejen stejně, ale i pomalu. Než v roce 2001 padl poslední zamítavý rozsudek a on se mohl odvolat do Štrasburku, uběhlo od listopadové revoluce jedenáct let.
